Výcvik psa

Je známo, že chování jedince je podstatnou měrou (70-80 %) dáno dědičně. U řady plemen psů byla a stále je velká fyzická aktivita a neúnavnost žádoucí, ať pro pracovní nebo sportovní účely. Proto jsou do dalšího chovu vybíráni převážně takoví psi, kteří tento požadavek splňují. Není tedy divu, že jejich potomci vykazují náramnou „akčnost“ a ne všichni majitelé jsou na ni náležitě časově, prostorově a nervově připraveni.

Přinášení je velice specifický cvik, se kterým mnoho lidí marně zápasí a často na něm také ztroskotá jejich výcvikové snažení. Já považuji tento cvik za jeden ze základních a mám ho opravdu moc ráda. Proto jsem pro vás zkusila připravit článek o tom, jak psa přinášení naučit. Metod je samozřejmě mnoho, já zde uvedu ty, které užívám já.

Vzhledem k tomu, že se na sociálních sítích čím dál více objevují příspěvky s mylnými a nepravdivými informacemi o klikrtréninku, rozhodla jsem se některé z těchto mýtů vyvrátit. 1. "Je to jen cpaní psa pamlskama"...

V minulém díle jsme se zabývali jedním z nejdůležitějších témat týkajících se našeho soužití se psy – otázkou respektu a důvěry. Psal jsem o tom, že celá tato problematika je mnohem složitější, než se na první pohled zdá, a také že bezprostředně souvisí s prostředím, v němž s našimi zvířaty žijeme.

Ponožkový pes je unikátní projekt, jehož úkolem je přiblížit dětem a široké veřejnosti pomoc asistenčního psa v životě hendikepované osoby a zároveň možnost pomoci netradiční formou výcviku psích asistentů.

Jméno Jakub Beran Vám určitě neznámé není. Už nějakou dobu si na těchto stránkách čtete jeho vynikající články o pozitivní motivaci a o dominanci v psím světě. A jistě s námi bude spolupracovat i nadále. Jakub je psím trenérem spolku Žít je Psina, v posledních měsících už pravidelně působí i v Praze. Se zvířaty měl vždycky vynikající vztah, už odmalička věděl, že budou jeho životním posláním.

Asi každý, kdo se pohybuje ve světě kynologie nebo se, byť jen okrajově, problematikou chování a výchovy psů zabývá, alespoň jednou v životě slyšel větu: Ten pes dělá (nedělá) to a to, protože je dominantní nebo: Je potřeba mu ukázat, kdo je alfa (popř. "vůdce smečky"). Jak se ale k problematice dominance a "vůdce smečky" staví současné etologické poznání? Je celá problematika skutečně tak jednoznačná, jak nám ji některé televizní pořady a instruktoři na kynologických cvičištích i mimo ně předkládají?

Za dobu své kynologické praxe se často setkávám s názorem, že "z výcviku psů se v poslední době dělá příliš velká věda". A ono to tak doopravdy leckdy může působit. Ostatně člověk se psem vedle sebe žijí již tisíciletí a po celou dobu toto soužití úspěšně fungovalo na bázi "selského rozumu", bez složitých definic a vědeckých teorií.

Šikovný pomocník nejen pro pejskaře, kteří potřebují s chlupáčem zapracovat na výcviku, ale i pro sportovní kynology, kteří naopak pilují se svými psi disciplínu zvanou “stopa”.

Přeskokové jednání se objevuje jako jakási náhradní činost psa, kterou se snaží uvolnit vnitřní napětí, jenž by jinak vedlo k přetížení CNS.