Trénink a jeho poslání
V minulém díle jsme se zabývali jedním z nejdůležitějších témat týkajících se našeho soužití se psy – otázkou respektu a důvěry. Psal jsem o tom, že celá tato problematika je mnohem složitější, než se na první pohled zdá, a také že bezprostředně souvisí s prostředím, v němž s našimi zvířaty žijeme. Minulý díl seriálu jsem zakončil tím, že odpověď na další související otázky se skrývá pod slovem „trénink“. Tentokrát mi tedy dovolte se u termínu „trénink“ pozastavit a zamyslet se nad tím, jak spolu témata „respekt“, „důvěra“ a „trénink“ vlastně souvisejí.
Jako vždycky je nejdřív potřeba sjednotit terminologii a shodnout se na tom, co slovo „trénink“ vlastně znamená. Byť definicí pojmu „trénink“ existuje celá řada, podle mého názoru ho v celé své šíři nejlépe pojímá ta nejjednodušší z nich. Ta, která říká: „Trénink je učení.“ Jinými slovy: trénink je proces, ve kterém jeden z jeho účastníků – trenér, něco učí účastníka druhého – trénovaného. Ve skutečnosti je to ještě o něco složitější – trénink by měl být procesem obousměrným, tzn. i vyučující by se měl něco učit od svého žáka. Podobně jako učitel nemůže být dobrým učitelem, ignoruje-li zpětnou vazbu svých žáků, stejně tak nemůže být trenér dobrým trenérem, nebere-li v úvahu zpětnou vazbu zvířete a nepřizpůsobuje jí plán a průběh tréninku.
Důvodů „proč trénovat“ existuje celá řada. Protože tento seriál pojednává o metodice pozitivního posilování, výčet těchto důvodů přebírám z jedné ze základních publikací o tréninku zvířat pomocí pozitivního posilování. Jedná se o knihu Animal Training – Successful Animal Management Through Positive Reinforcement (Ken Ramirez, Shedd Aquarium, 1999). Autor rozděluje důvody pro trénink na primární (hlavní) a sekundární (vedlejší), přičemž mezi primární důvody řadí:
- Udržení fyzické kondice zvířete
- Mentální zaměstnání zvířete
- Učení spolupráci
Sekundární důvody jsou potom následující:
- Zábava a vzdělání
- Výzkum
- Další důvody (například výcvik služebních psů nebo výcvik vodicích psů pro zrakově postižené)
Z uvedeného tedy vyplývá, že nejdůležitějším důvodem, proč zvíře trénovat, je to, že trénink je jedním z klíčových způsobů jak zajistit, aby zvíře mohlo být šťastné. Trénink je způsobem jak zvíře zaměstnat, poskytnout mu dostatek podnětů pro jeho duševní rozvoj a zajistit, že je v optimální fyzické i psychické kondici. Pokud jde o psy, znamená „učení spolupráci“ nejen naučit zvíře jak si dobrovolně nechat odebrat krev a podstoupit veterinární prohlídku, jako je tomu u exotických zvířat v prostředí zoo a akvárií; v jejich případě ale tento bod zahrnuje i naučit psa podřizovat se pravidlům chování v prostředí, ve kterém žije, aby nebyl nebezpečný sobě a okolí. Sem můžeme zařadit například ovladatelnost psa v městském provozu, schopnost vyrovnávat se se zvuky městského provozu, cestovat hromadnou dopravou apod.
V sekundárních důvodech tréninku psů v naší společnosti většinou hraje menší roli vzdělání a výzkum a naopak významnější roli pracovní využití psa. Důležité ale je, že jak u zvířat chovaných v zoo a akváriích, tak u pracovně využívaných psů a psů, které chováme jako domácí mazlíčky a společníky pro život, je nejdůležitější role tréninku stejná – vždy by mělo v první řadě jít o zájmy zvířete a kvalitu jeho života.
K tomu, aby trénink plnil svoji nejdůležitější úlohu, je pochopitelně nutné, aby byl veden správným způsobem. Což znamená, že pokaždé, když se rozhodneme zvíře trénovat, bychom v první řadě měli myslet na to, aby byl celý proces pro zvíře příjemným zážitkem, něčím, na co se zvíře těší a co samo aktivně vyhledává. Nebudeme-li mít toto pravidlo neustále na paměti a tuto podmínku nesplníme, selháváme v naplnění nejdůležitějšího poslání tréninku. Metodika pozitivního posilování je pouze jednou z možností, jak toto pravidlo naplnit, není to ale jediná cesta k dosažení cíle. Nicméně ať už se rozhodneme pro jakoukoliv metodiku výcviku, stále musíme myslet na to, aby se v tréninku – z pohledu zvířete – vyskytovalo co možná nejvíc příjemného a co možná nejmíň nepříjemného. Což ale pochopitelně neznamená, že rozhodneme-li se využívat pro trénink metodiku pozitivního posilování, nebude se v našem tréninku vyskytovat nic z toho, co je zvířeti nepříjemné. Ve skutečnosti totiž naplnění základního pravidla tréninku bezprostředně nesouvisí s metodikou, je to záležitost vedení samotného procesu. Jestliže trénink povedeme nesprávně a pro zvíře budeme nesrozumitelní, nebo špatně rozložíme kritéria a budeme po zvířeti chtít něco, co momentálně není schopné splnit, můžeme mu navodit velice nepříjemné pocity – například stres nebo frustraci. A za těchto okolností, přestože „cvičíme čistě pozitivně“, nesplňujeme to nejdůležitější.
A jak tohle všechno vlastně souvisí s respektem a důvěrou, které zmiňuji v úvodu článku? V poslední době jsem se poměrně často dostával do diskusí s lidmi, kteří razí názor, že respekt a důvěra není něco, co by se dalo natrénovat, a tudíž je trénink v těchto základních otázkách zcela zbytečný. S jejich názorem se ale nemůžu ztotožnit. Mají sice pravdu v tom, že je nesmysl říct si: „Teď budeme trénovat respekt a důvěru,“ a očekávat, že poté, co se zvířetem projdeme „týdenním kurzem respektu a důvěry“, budeme mít splněno. Zkusme se ale na celou věc podívat „jinýma očima“.
Máme-li k dispozici sadu nástrojů a postupů, pomocí kterých můžeme se zvířetem srozumitelně komunikovat, vysvětlit mu „co je správně“ a „co je špatně“, pomoct mu vyřešit celou řadu jeho problémů a naučit ho zvládat situace, s nimiž se v prostředí, ve kterém s námi žije, běžně setkává – a tohle všechno umíme zařídit způsobem, který je pro zvíře příjemný a znamená pro něj zábavu a fyzickou i mentální stimulaci – nebudujeme tím přirozeně respekt a důvěru pomocí tréninku? Vztah mezi psem a člověkem je něco, co se na vědecké bázi velmi obtížně popisuje, a celé soužití mezi člověkem a psem se jistě nedá omezit pouze na trénink. Ale pokud přijmeme primární důvody pro trénink tak, jak jsou popsány výše, potom je budování vzájemného respektu a důvěry jedním z nejdůležitějších cílů tréninku, ne-li tím úplně nejdůležitějším. A naopak – nevede-li způsob, kterým trénujeme, k budování vzájemného respektu a důvěry, snažíme se zbytečně.
Závěrem tohoto pojednání by tedy mělo být, že trénink je důležitou součástí celkové péče o zvíře – stejně jako je zajištění jeho ostatních potřeb, například zajištění kvalitní potravy, sociální interakce a veterinární péče. V současné době je však mezi majiteli psů často trénink odsouván až na jedno z posledních míst. Zatímco je pro většinu z nás nepřijatelné, abychom našemu zvířeti nedávali dostatek kvalitní potravy, nechodili s ním na pravidelné procházky, v případě potřeby mu nezajistili veterinární péči, k tréninku se dostaneme „možná někdy, když nám na to zbyde čas“. Připadá nám zcela běžné zaplatit za potravu a veterinární péči, naproti tomu se ale na trenéry psů ponejvíc obracíme teprve v situaci, kdy potřebujeme akutně vyřešit nějaký problém – obvykle se slovy „včera bylo pozdě“. Zamysleme se však nad tím, jestli je to správný přístup. Uvědomme si jedno: podobně jako u některých onemocnění je prevence často levnější než léčení samotného onemocnění, je v našem případě správně vedený trénink „prevencí“ problematického chování, které by v budoucnu mohlo nastat. Především ale trénink znamená přínos pro zvíře samotné a pro jeho blahobyt. Podle mého názoru stojí každému z nás majitelů psů za zvážení, jestli by se v našem rozpočtu nenašla nějaká položka, kterou bychom mohli vyškrtnout, a uvolnit tím prostředky pro trénink – tedy něco, co naše zvíře udělá šťastnějším a naše soužití spokojenějším.
Jakub Beran - www.zitjepsina.cz
Článek vyšel v časopisu č. 1-2/2016
 |
Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.Děkujeme Vám |