Pozitivní posilování ve výcviku psů. Dominance u psů II jak je to doopravdy
V minulém díle jsme rozebrali pojem "psí dominance", vysvětlili jsme si, jak teorie "vůdcovské dominance" vznikla a proč je ve světě moderního tréninku zvířat považována za zastaralou a překonanou. V dnešním díle se na tuto problematiku podíváme z praktického pohledu, ukážeme si konkrétní situaci, která je ve světě pejskařů často interpretována jako "on je dominantní", a nastíníme si možná řešení problému.
Většina z lidí, kteří mne požádají o konzultaci v oblasti problémového chování psů, obvykle přichází s tím, že je jejich pes dominantní, jak tedy pro něj mají být tím správným vůdcem smečky?
Moje první rada obvykle zní: "V první řadě zapomeňte na to, že váš pes je dominantní." Problém s tímto tvrzením není ani tak v tom, že by to za žádných okolností nemohla být pravda, byť bychom museli připustit poměrně velkou vůli od definice pojmu "dominance" v etologickém slova smyslu, kterou jsme rozebrali v minulém dílu. Potíž je v tom, že tvrzení "on to dělá, protože je dominantní" nedává příliš prostoru pro objektivní analýzu situace, těžko se s ním diskutuje a velmi obtížně se vyvrací.
V podstatě z něj vyplývá jediné řešení: "je potřeba mu ukázat, kdo je tady vůdce", což obvykle nebývá pro takového psa nic, o co by nějak zvlášť stál, ale, což je mnohem horší, zmíněný proces v sobě málokdy nese pro zvíře srozumitelnou informaci o tom, "co že vlastně dělá špatně".
Když pes vrčí na pána
O psovi, který leží na posteli nebo si hlídá pro něj cennou kost nebo misku s potravou, a když se k němu majitel přiblíží, začne vrčet, jsem se už zmiňoval v jednom z předchozích dílů. Také jsem v něm uvedl, proč odbourání tohoto chování pomocí trestu nepovažuji za obecně nejšťastnější nápad. Je možné, že za jistých okolností přinese rychlý výsledek. Zároveň je ale velmi pravděpodobné, že s sebou ponese celou řadu dalších problémů, z nichž některé mohou být mnohem závažnější než to původní vrčení. Nenastínil jsem ale, jak by se podobná situace dala řešit pomocí metodiky pozitivního posilování a "protipodmiňování"
V následujícím textu se o to pokusím. Berte porosím v úvahu, že se jedná pouze o velmi obecný popis, konkrétní postup je vždy potřeba přizpůsobit konkrétnímu psovi na míru, bez předchozí konzultace s odborníkem se do něj na vlastní pěst rozhodně nepouštějte!
Střežení zdrojů
O problematice střežení zdrojů a řešení těchto problémů napsala vynikající publikaci Jean Donaldson. Její název je "To je moje!" a v českém překladu ji vydalo nakladatelství Plot. Postup, který zde uvedu, vychází z velké části z této knihy, rozhodně ale majitelům, kteří podobný problém řeší, doporučuji přečíst si ji celou.
V první řadě je potřeba uvědomit si, že střežení zdrojů bezprostředně nesouvisí s "dominancí" ani v jednom z významů, které jsem uvedl v minulém dílu. Byť definice Patricie McConnell říká, že dominance je o přístupu k preferovaným zdrojům, zároveň uvádí, že se jedná o zdroje, které v té době nemají vlastníka. Jinými slovy: jestliže pes tu kost už "drží" a z jeho pohledu je "jeho", potom její střežení není z definice automaticky projevem dominance.
Budeme-li pojem "dominance" vnímat v kontextu sociální hierarchie, je tu situace ještě průhlednější. Je známou věcí, že zatímco psi, kteří jsou "silní zdrojaři", se při bránění zdroje velmi často pomočí, neudrží stolici a stresem se roztřesou, sebevědomý a "asertivní" jedinec - takový, kterého bychom mohli označit "dominantním" - ji často odevzdá, protože prostě chápe, že o nic nejde. Není to zdaleka jediný případ (ve skutečnosti je střežení zdrojů vrozené a vyskytuje se u všech psů, jenom v rozdílné míře), ale střežení zdrojů se často vyskytuje u psů z nevyhovujících podmínek, kteří byli týráni hladem. Takový pes si prostě na misku sáhnout nenechá, protože dospěl na základě předchozích zkušeností k názoru, že jde o otázku života a smrti.
Ať už je ovšem příčina jakákoliv, stále se jedná o chování jako každé jiné a k jeho odbourání lze velmi úspěšně použít techniku "protipodmiňování".
Postup by tedy mohl vypadat přibližně takto: v první fázi předáme psovi misku s potravou a odejdeme do vzdálenosti, kde pes naši přítomnost ještě pohodlně akceptuje. Z této vzdálenosti psovi směrem k misce odhazujeme pamlsky, které jsou pro něj atraktivnější než obsah misky. Postupně a v jednotlivých krocích snižujeme vzdálenost mezi námi a miskou. Po celou dobu respektujeme to, že pokud nám pes dá najevo (třeba zavrčením), že si chce situaci zastavit, tak to respektujeme a odejdeme, zároveň s tím ale zmizí i šance na získání odměny. Situace, kdy pes zavrčí a zjistí, že si tím může situaci zastavit, je ale v celém procesu pouze "záchrannou brzdou", která by měla vznikat co nejméně, ideálně nikdy. Naším cílem je nastavit kritéria cvičení tak, aby zvíře uspělo, což v tomto případě znamená, aby pochopilo, že když se vyskytujeme poblíž misky, je to pro něj šance něco získat, ne ohrožení.
V procesu pokračujeme dále po nejmenších možných krocích, až dospějeme do fáze, kdy se můžeme u misky sklonit a odhodit pamlsek vedle ní, přihodit ho přímo do misky, misky se dotknout a poté do ní vhodit hrst pamlsků, až si ji nakonec můžeme vzít, pamlsky do ní vložit a zase ji zvířeti vrátit. Postupem času můžeme prodloužit čas, po který si misku necháme, než přihodíme pamlsky a misku vrátíme.
Možná rizika
Toto cvičení byste nikdy neměli provádět bez konzultace s odborníkem, existuje zde totiž velmi mnoho možností, že "se něco nepovede" a situaci to ještě zhorší, případně tím sebe nebo ostatní (třeba lidi, se kterými sdílíte domácnost) vystavíte nebezpečí. Zde uvádím pouze některá možná rizika, jejich výčet není zdaleka kompletní.
Uvedené cvičení nikdy neděláme s vyhladovělým zvířetem. Když má zvíře hlad, zvýší se míra jeho agresivity, čímž se sníží šance na úspěch a sami sebe vystavujeme riziku napadení.
Tento nácvik by neměl být jediným způsobem, kterým zvíře obdrží svou denní dávku potravy. Váš pes má právo na to se v klidu najíst bez toho, aby ho u toho někdo obtěžoval, a má-li problém s vaší přítomností u misky, musíte mu nechat možnost, aby se odděleně od tohoto nácviku, mohl v klidu a nerušeně nasytit.
Délka tohoto nácviku je vždy individuální - jedná-li se o zvíře, u kterého je intenzita střežení nízká a nácvik provádí zkušený trenér, postup je obvykle rychlý a výsledky se dostaví v řádu dní. Jestliže jedna z těchto podmínek neplatí, pokrok se může dostavit až za několik týdnů či měsíců. Jde tu výhradně o cit trenéra a to, jak citlivě jednotlivé kroky rozfázuje a jak dlouho bude každý z nich pak procvičovat.
Tento způsob nácviku klade poměrně velké nároky na schopnost trenéra "číst zvíře" a jeho schopnost odhadnout, jak blízko je v každou konkrétní chvíli u prahu agresivity.
Celé cvičení je značně náročné na mechaniku pohybu trenéra - způsob a tempo, jakým se pohybuje směrem k misce, pohyb, kterým podává pamlsky (příliš rychlý pohyb v nevhodnou chvíli může mít velmi nepříjemné následky).
Ještě jednou tedy prosím berte na vědomí, že cílem tohoto článku není poskytnout vyčerpávající a bezpečný návod, jak uvedený problém řešit. Uvedený postup slouží pouze k tomu, aby z něj čtenář získal náhled na to, jak se dá daný problém řešit, a poskytuje alternativu k pohledu, který nabízí "teorie dominance a vůdce smečky". Konzultace s odborníkem je v tomto případně opravdu nutnou podmínkou k dosažení úspěchu a minimalizaci rizik.
Článek vyšel v časopisu č.7/8 2015
