Když pes vrčí...
Zaujal nás příběh psa, se kterým si jeho rodina neví rady. Už je tak zoufalá, že dokonce uvažuje o jeho utracení! Musíme zdůraznit, že tato rodina za problémy psa nemůže – naopak, snaží se mu pomoct.
Hledáme pomoc a nový domov pro Akima. Pokud se v nejbližší době nikdo vhodný nenajde, budu ho muset nechat utratit. Akim byl dost týraný a objevuje se u něj agrese vyvolaná strachem. Akim je maďarský ohař s PP a pochází z mojí chovatelské stanice. A protože všichni noví majitelé mých štěňat podepsali smlouvu, ve které jsem měla předkupní právo, abych měla o pejscích přehled, ozvali se mi před měsícem Akimovi majitelé, že už psa nechtějí. Odkoupila jsem si tedy Akima zpět s tím, že mu najdu nový domov sama. To jsem ještě nevěděla, v jak špatném psychickém stavu Akim je.
Bylo mi řečeno, že se psem měli problém na jakési dětské oslavě, že když mu dali vepřové ucho, a děti mu ho chtěly vzít, zavrčel na ně. Psa za to seřezali tak, že se od té doby bojí vepřových uší. Pak ho chtěli vrčení odnaučit tím, že mu lezli do misky, a když zavrčel, vyvěsili ho na stahovací řetízkový obojek, dokud nepřestal vrčet.
Akima tedy máme doma měsíc, ze začátku na nás vrčel, když ležel v pelechu nebo u jídla. Přestalo to asi po třech dnech – poté co zjistil, že mu jídlo nebereme a v pelechu si ho nevšímáme. Bohužel ale Akim vyhodnocuje některé situace jako nebezpečné, přitom mně připadají normální, takže na nás občas vyjede. Například o víkendu přijel táta a Akim pobrukoval v pelechu (trochu vrčel). Táta šel k němu se slovy „FUJ!“, ale Akim si zřejmě myslel, že ho jde potrestat, tak mu skočil po ruce. Nikdy neublížil tak, že by to bylo na šití, většinou jen modřina. Uvědomuje si, že je to špatně – když to udělá, celý den se nám pak vyhýbá. Není to agrese z dominance, ale ze strachu – a tomu ho naučili jeho majitelé.
Za ten měsíc, co ho máme, se na mne Akim velmi zafixoval, chodí všude za mnou, venku je úžasný, je šťastný, poslouchá, jezdím s ním i na kole v zápřahu, to ho taky moc baví. Zůstává-li doma sám, je klidný a neštěká.
Tolik smutný příběh zkaženého psa, který možná na špatnou výchovu doplatí tím nejcennějším – svým životem. Oslovili jsme proto zkušeného „vychovatele“ psů Marka Beneše, který se dlouhodobě specializuje právě na nápravu nějak pokažených psů, a díky němu mnozí dělají doslova pokroky před očima.
Marku, poraďte, jak správně postupovat, když pes vrčí a napadá ze strachu? Jde s tím vůbec něco dělat? Je opravdu jediným možným řešením utratit ho (viz příběh)?
Nejdříve si musíme uvědomit, že pes takto reaguje proto, že se mu podobné chování osvědčilo. Ze svého pohledu jedná správně. Měl ohromnou smůlu – a nemůže jednat jinak po tom, co zažil. Chrání alespoň ten kousek jistoty, který mu ještě zbyl. Je smutné, že je vůbec možné takhle psychicky zlikvidovat psa, a dokonce si pak umýt ruce a elegantně ho poslat zpět.
Raději zapomeňte na výcvik a na jakékoliv dokazování psovi, „že na to mám“. To stejně pozná každý pes sám, a čím více se budeme snažit, tím to bude větší křeč. Pokud totiž k němu přistoupím jako k možnému „agresorovi“, tedy budu se držet stranou a dávat si pozor, pes to neomylně pozná. A jeho reakce budou přímo souviset s mými pocity.
Pejsek s podobným osudem proto potřebuje klidného a sebevědomého páníčka, a hlavně potřebuje prostor pro to být psem. Potřebuje se naučit znovu důvěřovat lidem. S tím není třeba pospíchat, jestli to bude trvat pár dní, týden nebo měsíc, je celkem lhostejné. Jediné, o co jde, je přepsat program „člověk je zlý“ na „člověk je kámoš“.
Když je pes ve svém pelechu a vrčí – co dělat? Je správné jít k němu, nebo si toho člověk nemá všímat? Jak hodnotíte uvedený postup – že pán k němu šel, říkal „FUJ!“, a po něm pes vyjel?
Pokud jde o mně, já zákazové povely nepoužívám vůbec. Jak už jsem psal, pes ví, co dělá. A ví i proč to dělá. Jedná instinktivně. Naopak člověk za podobné reakce, jako jsou „Fuj!“, „Styď se!“, jen skrývá svou nejistotu a nekompetentnost. Proto přemlouvání a apely na „psí morálku“ většinou jen celou situaci vyhrotí. V této situaci bych ho nechal být, a jestliže se situace pravidelně opakuje, reagoval bych údivem. Přesměroval bych pozornost jinam. Vzal bych si pejska bez jakéhokoliv proslovu na vodítko a šel s ním ven. A na takové procházce musí mít pes možnost očmuchávat, co zrovna chce, olizovat, klidně se i vyválet (pokud to zrovna není měsíc uleželá ryba). Zkrátka cokoliv, co umožní pejskovi se zklidnit, být psem. Pokud by tato procházka byla jen škubáním na vodítku, kanonádou povelů a zákazů, nemá vztah se psem šanci posunout se žádoucím směrem. Nejde o to vychovat psa. Jde o to pochopit jeho potřeby a respektovat je.
Zkusme obecně poradit lidem, jejichž pes se naučil strachu ne jejich vinou – např. byl jako štěně pokousán velkým psem, od té doby tedy (ze strachu) „vyjíždí“ po velkých psech. Co s tím?
Moje rada je zaměřit se více na sebe. Vnímat danou situaci víc jako výzvu. Pes s podobným osudem, dostane-li šanci, je často tím nejskvělejším a nejvěrnějším psem. Lidé se obvykle dopouštějí největší chyby tím, že psy příliš „chápou“. Vědí, co zažili, a tedy tak trochu chování psa omlouvají. Mnohem lepší je se ke každému pejskovi chovat jako k takovému, jakého ho chci mít. Raději ho méně chápat s tím, že do budoucna bude skvělý, než ho dokonale pochopit a omlouvat jeho chování až do konce jeho života. „Nechápejte“ proto jeho strach a přesměrujte pozornost psa někam jinam. Jakkoliv. Měl by se naučit podobné situace nechat vyhodnotit nás. Největší průšvih přitom je, když jeho strach podpoříme útěkem před každým větším psem, který se objeví na obzoru.
Marek Beneš
Zabývá se výchovou a socializací psů. Nejde o klasický výcvik, proto nerozhoduje věk psa ani tvrdohlavost, agresivita, předchozí zkušenosti… Působí po celé ČR.
Kontakt: 737 730 303, www.skvelypes.cz.
Článek vyšel v časopisu č.1/2013
Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.Děkujeme Vám |
Kam dál:Výcvikové video Brit (28) - Přecházení silniceVýcvik štěněte 1.Výcvikové video Brit (27) - Cesta MHDPes a dítěProbíhající sbírky |
Nejbližší akceMazlíčkův FUN Jarmark27.10.2024 |