Pozitivní posilování ve výcviku psů. Dominance u psů jak je to doopravdy

Publikováno: 7.4.2016
Autor: Jakub Beran
Foto: Archiv PesWeb

Asi každý, kdo se pohybuje ve světě kynologie nebo se, byť jen okrajově, problematikou chování a výchovy psů zabývá, alespoň jednou v životě slyšel větu: Ten pes dělá (nedělá) to a to, protože je dominantní nebo: Je potřeba mu ukázat, kdo je alfa (popř. "vůdce smečky"). Jak se ale k problematice dominance a "vůdce smečky" staví současné etologické poznání? Je celá problematika skutečně tak jednoznačná, jak nám ji některé televizní pořady a instruktoři na kynologických cvičištích i mimo ně předkládají? 

Protože by každé pojednání mělo začínat definicí pojmu "dominance": Už tady ale narážíme na problém, protože sama definice překračuje rozsah tohoto článku. Spokojíme se tedy s definicí pojmu "dominance" v kontextu etologie tak, jak ho uvádí Dr. Patricia B. McConnell. Ta dominanci definuje jako "prioritní přístup k preferovaným, omezeným zdrojům" a demonstruje ji na následujícím příkladu: "Pokud vhodíte mezi dva psy vepřovou kotletu, a oba dva tito psi mají o tuto kotletu stejný zájem, dominantní je z těchto dvou psů ten z nich, který kotletu získá" - nejlépe ještě po několika zopakováních tohoto pokusu a následném vyhodnocení. A to je všechno. To znamená, že v kontextu etologie pojem "dominance" nijak nedefinuje, neříká nic jednoznačného o tom, kdo je vůdce a kdo je podřízený, kdo koho ovládá a kdo je "vůdce". 

Pozitivní posilování ve výcviku psů. Dominance u psů jak je to doopravdy

Většina z nás ale problematiku dominance a submisivity nejspíš zná v poněkud jiném významu. V obecném chápání obou pojmů je obvykle "dominantní" jedinec považován za vůdce, "submisivní" za podřízeného. Určuje tedy, "kdo tady tomu šéfuje" a "kdo tady bude poslouchat", potažmo "kdo si co smí a nesmí dovolit". Často se také mluví o smečce a "alfa jedinci", který má v rámci smečky nejvyšší postavení - alfa si může dovolit všechno a určuje, co mají povoleno a co mají zakázáno ostatní, kteří jsou mu podřízeni. Ve vztahu člověk - pes poté často slýcháme, že člověk musí být pro psa alfa, a také co si k němu pes smí nebo nesmí dovolit.

Jak to chodí u vlků

Teorie dominance vznikla na základě pozorování chování vlků, nejbližších to příbuzných dnešních psů, a to pozorováním vlčích smeček chovaných v zajetí, kde je na malém území velká koncentrace nepříbuzných jedinců. V tomto prostředí je striktní dodržování hierarchie mezi zvířaty ve smečce běžným chováním. Hierarchie většinou bývá lineární - to znamená, že je ve smečce relativně jednoznačně určeno, kdo je nadřazený a kdo podřízený, kdo má právo se rozmnožovat. Teď víte, kde má svůj původ označení "alfa pár" - je to jediný pár ve smečce, který má právo rozmnožovat se. Tahle teorie má ale, pokud jde o vztah pes - člověk, několik zásadních trhlin. 

První z nich je výše uvedený fakt, že je tato teorie založena na pozorování zvířat chovaných v zajetí, což bohužel poměrně málo vypovídá o tom, zda se jedná o přirozenost daného druhu. Oproti tomu vlčí smečky v jejich přirozeném prostředí pozorujeme jen několik posledních let. A současné etologické poznání o těchto vlčích smečkách přináší zásadně odlišné poznatky od těch výše uvedených. David Mech ve svém článku "Whatever happened to the term Alpha Wolf" (Co se stalo s termínem "Alfa vlk", http://4pawsu.com/alphawolf.pdf) označuje termín "Alfa vlk" za jednoznačně zastaralý, a to z následujícího důvodu. Ve svém přirozeném prostředí jsou vlčí smečky mnohem menší, než se předpokládalo - jde o rodinnou strukturu rodičovského páru a jeho potomků. Tuto smečku tedy přirozeně vede rodičovský pár, který zároveň dohlíží na to, aby nedocházelo k příbuzenskému páření mezi potomky. Ale protože jde o rodinnou strukturu, je role vůdců přirozená, nedochází tu tedy k soubojům o postavení. Ostatně rodiče nemají žádný důvod, aby si uzurpovali postavení na svých dětech. Z hlediska teorie evoluce je pro rodiče v některých případech výhodné obětovat se pro svoje potomky, protože tím zajistí přežití vlastního genotypu. Poté, co jejich potomci dospějí, opustí rodinnou smečku a založí si své vlastní smečky, které přirozeně povedou na základě vztahu rodič - potomek. 

Toto pozorování tedy vyvrací zakořeněné tvrzení, že je pro vlky přirozeným chováním dostat se v hierarchii smečky co nejvýš a o své postavení bojovat i za použití síly. 

Druhou, pro nás mnohem důležitější trhlinou v teorii alfa jedincu, je fakt, že se zatím nikomu nepodařilo prokázat, že by zvířata tvořila hierarchii mimo svůj vlastní druh.

Člověk není pes

Druhou, pro nás mnohem důležitější trhlinou, je fakt, že se zatím nikomu nepodařilo prokázat, že by zvířata tvořila hierarchii mimo svůj vlastní druh. Je tedy velmi nepravděpodobné, že by psi považovali člověka za součást své smečky a snažili se získat vyšší společenské postavení na jeho úkor. Ve skutečnosti je tomu právě naopak - pes je jediným živočišným druhem, který je ochotný člověka přirozeně akceptovat jako nadřazený druh, a aktivně s ním spolupracovat. Jak jsem uvedl už v předchozích dílech, právě díky této vlastnosti (získané umělým výběrem) jsou psi, na rozdíl od nedomestikovaných zvířat, ochotni se člověku podřídit a učit se na základě nátlaku a trestů. Pro nás lidi to ale znamená, že máme možnost tyto metody použít, nikoli že je použít musíme, protože jinak nás psi nebudou respektovat. Naopak se podařilo prokázat, že je možné celou řadu takového chování psů, které bývalo považováno za projev dominance, odstranit na základě technik modifikace chování, bez použití jakéhokoliv nátlaku. 

Nyní se tedy nabízí zásadní otázka. Jestliže je celá teorie "dominance" a "alfa jedince" ve vztahu člověk - pes úplně zcestná, jak je tedy možné, že jde o teorii mezi cvičiteli psů tak oblíbenou a na této scéně tak hluboce zakořeněnou? 

Podle mého názoru je důvod jediný: je to přirozený pohled na věc. Ovšem nikoliv přirozený pro psy, ale pro nás lidi. Vezměme v úvahu, že prakticky celá západní civilizace je soupeřivou kulturou. To znamená, že uspořádání naší společnosti stojí na pevné hierarchii, nadřazenosti a podřízenosti, snaze získat co nejvyšší společenské postavení. Vyšší společenské postavení neznamená jenom přístup ke zdrojům a větší moc ovlivňovat životy ostatních, znamená i vyšší stupeň svobody. 

Tento pohled je nám všem blízký, všichni se s ním denně setkáváme v zaměstnání, ve škole nebo při jednání s úřady. Bohužel není tento "přirozený pohled na věc" tak blízký i našim psům a často z něj vyplývají i velmi smutné konce.

Jakub Beran - nejednejte se psy hrubě.Nejednejte se psy hrubě

Teorie dominance byla po dlouhá léta využívána k ospravedlnění hrubého zacházení se psy. Sám znám ze své praxe několik lidí, kteří se ke svým psům chovají hrubě, přestože se jim to ve skutečnosti příčí. Naneštěstí jim ale někdo, koho považují za autoritu, řekl, že to jinak nejde, že by je pes neposlouchal a nerespektoval je. Nutno přiznat, že jsme tomu možná i dlouho věřili, že to tak doopravdy bylo. Prostě jsme nevěděli, jak psa to či ono chování naučit, nebo naopak odnaučit, bez použití nátlaku. Když jsem pak těmto lidem ukázal, že to už dneska umíme, bylo na nich vidět, jak obrovský kámen jim spadl ze srdce - a jak to jejich vzájemnému vztahu se psem prospělo.

Naštěstí věda a poznání v oblasti tréninku zvířat za několik posledních let významně pokročila. Máme k dispozici celou řadu zdrojů, jejichž pomocí můžeme vztah se svými psy budovat na základě vzájemného respektu a porozumění. O konkrétní příklady se s vámi podělím příště, do té doby prosím o mém doporučení uvažujte, a pokud možno ho přijměte. Když se ocitnete u cvičitele, který vám už na první výcvikové hodině sdělí, že vás pes neposlouchá kvůli tomu, že je dominantní, že mu musíte názorně ukázat, kdo je tady alfa, slušně mu poděkujte a co nejrychleji vykliďte prostor. Protože alternativa existuje, i v naší republice už jsou skvělí trenéři, kteří vám ukážou jinou cestu - příjemnější jak pro vás, tak pro vaše psy. Možná dá trochu práce je najít, ale výsledek za to každopádně stojí.

Článek vyšel v časopisu č.5/6 2015

logo Haf a Mňau

Kam dál: 

Pozitivní posilování ve výcviku psů 2. Jak to vlastně funguje aneb výcvik je nejen umění, ale i věda

Pozitivní posilování ve výcviku psů. Jak to vlastně funguje, aneb výcvik je nejen umění, ale i věda

Pozitivní posilování aneb co nás trenéři delfínů naučili o výcviku psů

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...