Problémový pes snadno a rychle 14.

Publikováno: 13.12.2014
Autor: Ing. Pavel Bradáč
Foto: Aneta Jungerová, Táňa Kottová

Dominance

Jeden z prvních víkendových kurzů, kterými jsem před pěti lety začínal, měl název „Víkend pro vůdce smečky aneb víkend pro problémové psy“. Slovní spojení „vůdce smečky“, související s tématem dominantního nebo dominančního chování, bylo už tehdy nadsázkou.

Jak spolu souvisejí agrese a dominance u psů?

Úvodem bychom si měli v obecné rovině říct, co vlastně dominance je. A také co je dominantní pes – naštěstí už se tak často nesetkávám s tím, že by majitel tvrdil o svém psu, že je dominantní, ale ještě pořád se to stává. Dominance je označení pro jednoho ze dvou jedinců (nejen psů, ale i jiných smečkových zvířat, týká se to samozřejmě i lidí), kteří jsou ve vzájemném vztahu, a jeden dává najevo svoji převahu, nadřízenost. Logicky tedy musejí být takoví jedinci nejméně dva. Z tohoto pohledu je pak tvrzení „tento pes je dominantní“ stejně nesmyslné, jako by byla baterie jen s jedním pólem – bez submisivního jedince není a nemůže být jiný jedinec dominantní. Ovládat se nedá bez ovládaného, šéfovat bez podřízených, velitel bez podřízených není velitel.

Kdykoliv se potkají dva psi/feny nebo pes s fenou, velmi rychle si vymění spoustu signálů a informací, a to jak celkovým postavením těla a mimikou, a tak i pohybem. Velká většina psů dává signály tzv. submisivní (vzbuzující pocit podřízenosti), osobně preferuji vhodnější výraz „zklidňující“, „konejšivé“ (jde o nepřesný překlad názvu jinak výborné knihy, v angličtině „Calming Signals“). Označení těchto signálů jako submisivní je trochu nešťastné, zpravidla tyto signály vydávají oba psi, vzájemně se ujišťují o tom, že spolu nechtějí jít do sporu. Cizí psi nemají důvod mezi sebou řešit, kdo bude šéfovat v té chvíli neexistující smečce.

Často slýchávám od majitelů, že si jejich pes/fena chce s každým cizím psem hrát. A na můj doplňující dotaz, zda si pak jejich pes s tím cizím opravdu hraje, zpravidla odpovídají záporně: „ne, pak si spolu většinou nehrají...“ Pro každého psa/fenu je prioritou pocit osobní bezpečnosti, tedy že má situaci pod kontrolou. Pocit „známého“ je jeho součástí, myslím, že podobné chování mívá dvě příčiny.: buď je pro psa daleko zajímavější trávit čas venku s jinými psy než s majitelem (což se dá celkem snadno vyřešit změnou formy vycházky na zážitkovou, pomohli jsme tímto způsobem už mnoha psům a jejich majitelům vycházku místo přežití prožívat a užívat si vzájemné spolupráce), anebo, a to daleko častěji, jde o to, že má pes/fena silný imperativ, tedy pocit nutnosti jít si vyjasnit situaci, „podat si ruce“ s každým psem, kam až dohlédne. Dokud to neudělá, necítí se dobře, má (lehký, ale silný) pocit ohrožení z neznámého.

Jak spolu souvisejí agrese a dominance

Souvislost agrese a dominance je menší, než se obecně předpokládá. Ze zkušenosti vím, že agresivní chování psů má většinou původ v některé z forem strachu; s hlídáním si zdrojů (jídla, teritoria) souvisí jen v malém počtu případů. Míra snahy imponovat ostatním psům, snaha ovládat je, nemá s agresí moc společného. Na začátku každé agrese bývá neschopnost zvládnout situaci, respektive získat kontrolu nad situací mírovými prostředky, tedy komunikací za pomoci „zklidňujících signálů“. I pes, který má velkou snahu imponovat, musí mít v pořádku to, čemu říkám „sebevědomí v sociálním kontaktu“, tedy víru ve vlastní komunikaci, víru v to, že fungují vlastní zklidňující signály vůči ostatním psům a že použití těchto signálů situaci řeší. Důvodů, proč si pes nevěří, bývá obvykle několik.

1. Nedostatek socializace
První příčinou nevíry ve funkčnost vlastních signálů je nedostatek socializace. Její potřeba je u každého psa jiná, míra socializace je dána geneticky. Obecně k tomu, aby psi zvládali vše, co jim život přinese, potřebují hlídací plemena socializace víc, společenská méně. Důležitější, než jakého je pes plemene, je to, s čím se narodil, co konkrétní jedinec dostal do vínku. Nedostatek pozitivních zkušeností vede k tomu, že má pes snahu dostat situaci pod kontrolu agresivními projevy – od vyhrožování po otevřený útok. Určitý podíl na tom, že jsou psi méně socializovaní, mají často města a vesnice, které na svém území neumožňují psům potkávat se na volno (zákaz volného pohybu psů na celém území a další zákazy pro psy), následkem toho někteří psi při vzájemném setkání postupně ztrácejí sebevědomí, jsou méně socializovaní. Na volno se pes na volno chová úplně jinak než na vodítku. Vodítko omezuje pohyb, pes tedy nemá možnost řešit stres útěkem, a proto volí jedinou další možnost obrany, a tou je (často předstíraný) útok. Pes se učí – z jeho hlediska útok situaci vyřešil, do paměti si uloží i to, že ho majitel od potenciálního zdroje nebezpečí odtáhl, uháněl s ním pryč, a tím vlastně problém vyřešil a pes získal zpět ztracený pocit, že má vše pod kontrolou.

2. Špatná zkušenost
Další častou příčinou bývá negativní zkušenost, kterou si pes odnesl z kontaktu s jiným psem. Pes, který byl napaden jiným, a to i přesto, že vydával zklidňující signály, bude při dalších setkáních preferovat spíš výhrůžné chování než mírové řešení, zpravidla podle míry pocitu ohrožení. Velkou roli v kontaktu psů hraje i fakt, že někteří psi už zklidňující signály „neznají“. Z anglického výzkumu chování psů vyplývá, že některá plemena ze čtrnácti hlavních zklidňujících signálů používají jenom devět, vypadá to, jako by psi těchto plemen ostatní signály zapomněli (údajně je důvodem dlouhodobé oddělení). Zapomněli v tom smyslu, že je nepoužívají, což by nevadilo, horší je, že je ani nechápou, když je ostatní psi použijí. V praxi to může vypadat tak, že jeden pes leží v podřízené pozici na zádech, přesto ho druhý dál „drtí“ košíkem (nebo i hůř). Z tohoto pohledu by se dalo s velkou nadsázkou říct, že agresivní chování je nakažlivé. Tedy že pes, který byl napaden, bude dál preferovat jiné než smírné řešení kontaktu nebo konfliktu a s větší pravděpodobností bude dávat přednost také výhrůžkám.

3. Naučené chování
Třetí častou příčinou je naučené chování. Asi každý majitel by chtěl psa, který by se kamarádil s ostatními a nedělal problémy. Bohužel i vrčení a jiné výhrůžné projevy jsou součástí komunikace psů, psi tím často dávají najevo, že se ostatních bojí, že jim jejich kontakt není příjemný, že se cítí nejistě. Říkají ostatním: „jdi ode mne pryč“ nebo „nech toho, co děláš“, a to způsobem, který vypadá jako agresivní chování.

4. Divoká hra
Čtvrtou příčinou bývá fakt, že o agresi nejde, že jde jen o velmi divokou hru. Některé psí hry vypadají opravdu velmi divoce, ale jde přitom jen o zábavu.

Agresivní chování psů se dá odstranit. Hlavními původci jsou: nedostatek socializace, špatná zkušenost, naučené chování, divoká hra.

Agrese se dá odstranit

Problémů s agresí psů jsem řešil už hodně. Pokud jsem s agresí pracoval jako se strachem, podařilo se mi ve spolupráci s majiteli takřka všechny psy, kteří s ní měli problém, agrese zbavit, nebo alespoň agresivní projevy zmírnit. Za těch pět let, kdy se psům věnuji naplno, už jde o stovky psů.
Ano, dominance ve výčtu nejčastějších důvodů agrese mi chybí – ostatně proč by měl chtít pes silou ovládnout jiného psa, jakou by z toho měl okamžitou či dlouhodobou výhodu? Vždyť vedení smečky je spíše povinnost než zisk.

Může za to nedostatek?

Jak je to tedy s dominancí u psů a fen? Moje zkušenost s tou spoustou psů a fen, kterým jsem měl možnost pomáhat, ukazuje, že nejčastěji projevují snahu imponovat, tedy zkoušet „dělat ramena“, ti psi, kteří měli v minulém životě nějaký problém, nedostatek, frustraci, traumatický zážitek a podobně. Psi pak využívají určitou formu svého výhrůžného komunikačního potenciálu k tomu, aby získali nějaký zdroj. Obyčejně zdroj, kterého měli v minulosti, zejména ve štěněcím věku, nedostatek.
Nejčastěji je to potrava, můžou to být také hračky, pozornost majitele, někdy i teritorium nebo partner jiného pohlaví. Psi, kteří prokazatelně vyrůstali v dostatku, dominanční chování neprojevují, nebo jen velmi výjimečně kvůli momentálnímu jinému vlivu. Naopak velmi často se projevila některá z forem podobného chování u psů týraných, u psů vychovávaných tvrdě, u psů, kteří zažili dlouhodobý hlad, jinou deprivaci, výčet je dlouhý... Dominantní projevy jsou časté také u špatně socializovaných psů, u psů, kteří byli odloučeni od ostatních nebo neměli možnost ověřovat si a posilovat svoje „sebevědomí v sociálním kontaktu s jinými psy“.
Z tohoto pohledu mi čím dál víc chování popisované jako dominance, imponování atd. připadá jako jiná forma vnitřní nejistoty, jako informace o problému z minulosti…

Když pes poslouchá ze strachu

Proč bývá pojem dominance tak hojně využíván a zneužíván? Nabídnu jedno vysvětlení. Označení zklidňujících signálů slovem „submisivní“ je nešťastné a nesprávné. Přesto bývá výraz submisivní často zneužíván a nadužíván pro některé výchovné a výcvikové metody, které jsou postaveny na předpokladu, že pokud bude člověk považován za vůdce smečky, bude pes tak nějak samozřejmě poslouchat. V realitě to funguje tak, že pes je poslušný ze strachu z následků, ze strachu z různých forem vynuceného podřizování se a podobně. Ztráta motivace s tím souvisí, o ztrátě radosti ani nemluvím.

Jedním z příkladů je ono často doporučované násilné převracení štěňat a psů na záda. Takové chování nemá s ničím, co se v přírodě mezi psy děje, nic společného. Položí-li se jeden pes před druhým na záda a odkryje slabiny, je to dobrovolný, zklidňující signál, určitě to není chování vynucené tím silnějším – pokud se nad tím zamyslíte, zjistíte, že se to technicky pouze nohama, i když čtyřmi najednou, nedá provést. Když něco takového udělá člověk svému psovi, je to zážitek, na který pes určitě jen tak nezapomene – spolehlivě si tím narušíte důvěru na dlouhou dobu.

Buďte psovi dobrým šéfem

Naše kurzy se dnes už jmenují jinak: „Víkend pro problémové psy aneb buďte psovi dobrým šéfem“. Nový název lépe vystihuje náplň kurzu, dnes především učíme majitele, jak se mají ke svému psovi správně chovat, aby mu pomocí pravidel a motivací vytvořili prostředí a okolí, kterému rozumí, ve kterém bude spokojený a šťastný jak on, tak i jeho majitel. Majitelé se mimo jiné seznámí s tím, jak učit správné chování, jak psa učit, že kontakt s ostatními psy, lidmi a situacemi může být příjemný, ne stresující, jak být pro svého psa respektovaným šéfem – respektovaným na základě dobrovolného rozhodnutí. Pes může být zároveň poslušný i šťastný, jen vědět jak na to.

Při výchově psů máte vždy na výběr: buď si vyberete možnost cvičit a vychovávat strachem a nátlakem, anebo budete učit správné chování a poslušnost, motivovat psa pozitivním přístupem, radostnými prožitky, pocitem sounáležitosti, týmové spolupráce a sdílením společné radosti nad výkony. Rádi vám s tím zde v poradně i v našich kurzech pomůžeme.

Ing. Pavel Bradáč se věnuje psům od roku 1993 a profesionálně od roku 2009. V současnosti vede psí Školu pracovní a zábavné kynologie, která učí a pomáhá správnému vztahu člověka a psa pomocí správné a pro psa pochopitelné komunikace, vytváření vzájemné důvěry a pomocí přirozené autority. Kontakty: pavel@bradac.cz, www.skola.kynolog.cz

Článek vyšel v časopisu č. 11/2013

logo Haf a Mňau

Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.

Děkujeme Vám

Kam dál: 

Problémový pes snadno a rychle 13.

Problémový pes snadno a rychle – 12.

Socializační období u psů

Učení bez mučení - 1.

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...