Respekt a důvěra - černá a bílá?
Za dobu, co se pohybuji ve světě kynologie, se mi často stává, že má-li někdo problém se svým psem, dostane se mu univerzální odpovědi, a to, že "v jeho vztahu se psem chybí respekt a důvěra", případně že majitel psa má "nějaký problém sám se sebou a přenáší ho na psa, což je příčinou vzniku onoho problému".
Jak o mně už z minulých dílů víte, na mé cestě soužití se psem jsem se nejvíc naučil od trenérů exotických zvířat a mořských savců, tedy zvířat, která nemůžete k něčemu donutit, s nimiž se můžete pouze dohodnout. Zároveň mi přišlo trochu zvláštní to, že když jsem řešil potíže v soužití s mým vlastním psem (nastínil jsem je v minulém čísle), dostal jsem několikrát takovou informaci od kynologů, ale ani jednou od výše zmíněných trenérů, kteří mi kdysi s řešením mých problémů pomohli nejvíc. Logicky mě tedy napadá otázka, jestli není ve světě kynologie ona univerzální poučka o "přenosu osobních problémů na psa" a mantra o "respektu, důvěře a (ne)schopnosti být vůdcem" až příliš zjednodušující a v jistém smyslu přeceňovaná.
V předchozích dílech jsme rozebírali, že pes má ze všech zvířecích druhů největší přirozenou vazbu na člověka. Je tedy logické, že pes naše vnitřní nastavení vnímá velmi citlivě a snadno se na něj přenáší. Zároveň znám pár lidí, o nichž vím, že nikdy na žádném cvičáku nebyli, nikdy se nezabývali vědou a teorií o chování zvířat, a přesto pro ně jejich psi udělají všechno, co jim na očích vidí, aniž by vůči nim museli vyvíjet nepřiměřenou míru nátlaku. Z vlastní zkušenosti vím i to, že existují typy osobností, které psy přirozeně přitahují a imponují jim. Až potud by se tedy zdálo, že nejde o přeceňování, nýbrž o poměrně výstižný popis skutečnosti. Je ale realita doopravdy tak černobílá? Znamená to zároveň, že "vůdcem smečky" se člověk narodí, a buďto to v sobě má, a potom mu bude každý pes bez problémů fungovat, nebo to v sobě nemá, a ať se snaží sebevíc, stejně mu to nebude k ničemu?
První věc, u které bych se chtěl zastavit, je můj poznatek, že všichni ti "přirození vůdci smečky", které jsem prozatím poznal, se svými psy žijí v poněkud jiném prostředí než většina z nás. Z mé zkušenosti jde o lidi, kteří zpravidla žijí mimo ruch města, tedy v mnohem užším kontaktu s přírodou, ve světě, kde "psi opravdu můžou být psy". Často mají tito psi dokonce možnost věnovat se činnosti, pro niž byli po staletí cíleně šlechtěni a která je pro ně přirozenější. Pokud v tomto prostředí řeknete psovi "tohle ne", má spoustu dalších možností, kam svou energii přesměrovat a jak naplnit přirozené psí potřeby. Pro takového psa je pak úplně stejně přirozené, že když ho o něco požádáte, bude se vám chtít snažit vyhovět. To je ostatně vlastnost, kterou jsme jim chovem po celých těch 14 000 let soužití člověka se psem šlechtili nejvíc.
Toto rozložení sil se ale velmi rychle změní, když člověka a psa přesuneme ze světa, kde je v kontaktu a souladu s přírodou, do víru a ruchu města. Vezmeme-li v úvahu, kolik civilizačních chorob a psychických poruch s sebou život v "moderním světě" přináší lidem, pravděpodobně si dokážeme představit i to, že psi, kteří jsou s přírodou a emocemi spjati mnohem víc než člověk (dost možná i proto, že jim oproti nám chybí pár mozkových závitů), nesou tuto změnu mnohem hůř než my. Ve městě zároveň dochází i k zvláštní změně ve vzájemném vztahu člověka a psa. Stejný člověk, který je pro psa bohem a přirozenou autoritou - člověk, s nímž pes původně pracoval v týmu na tom, aby oba přežili, zajistili si obživu a byli jeden na druhém životně závislí - se najednou stává někým, kdo říká "tohle ne", ale už neposkytuje odpověď na otázku "když tedy tohle nesmím, jakým jiným způsobem naplním tu původní potřebu, kterou mi to "tohle ne" odepírá?" Z toho samého boha a charismatického vůdce smečky se najednou, alespoň do jisté míry, stává dráb, který psovi místo toho, aby mu dával smysl existence, odepírá jeho potřeby, "kazí mu zábavu", a občas k tomu dokonce využívá velmi kruté prostředky.
A tady je místo pro můj první apel. Když někde, třeba v televizním pořadu, narazíte na osobnost, která vám tvrdí, že "z výcviku psů se dělá až moc velká věda" a že "ve vašem vztahu se psem chybí přirozený respekt, důvěra a potažmo energie vůdce smečky", zamyslete se v první řadě nad tím, jestli by se náhodou vůdce v prostředí, v němž se svým psem žijete vy, alespoň částečně nezměnil ve vězeňského dozorce. A jestli ten respekt a důvěra náhodou nevyplývají také z toho, o čem mluvím výše. V této souvislosti se nabízí i další otázka: neřešil by náhodou tento vůdce ve vaší situaci stejné potíže, které řešíte vy sám, například že mu pes štěká, když je doma sám, ničí věci, je agresivní nebo neposlechne na první povel při přivolání? Soužití se zvířaty není exaktní vědou a málokdy se stává, že na otázky, které si klademe, získáme odpověď v podobě "jednoznačně a za všech okolností ano" nebo "jednoznačně ne". A přesto se podle mého názoru jedná o důležitou otázku a o něco, co je nutné vidět, aby byla naše představa o fenoménu vůdce kompletní.
V minulém odstavci mluvím o tom, že při úvahách o soužití se zvířaty, o jejich chování a principech učení, málokdy najdeme "jedinou univerzální a objektivní pravdu". Proto i já musím připustit možnost, že se někde ve svých úvahách buďto přímo pletu, nebo minimálně že má můj pohled na věc jistá "šedá místa". Nicméně i pokud tomu tak je, nezbývá mi, než si položit otázku, nakolik je konstruktivní informace "ve vztahu s tvým psem chybí respekt a důvěra" a "tvůj pes se chová tak, jak se chová, protože ty máš sám se sebou tenhle problém a přenášíš to na něj". I kdyby to v daném kontextu byla informace pravdivá, je to něco, co může příjemce této informace ze dne na den změnit? Pomůže mu tato informace v jeho vztahu se psem nebo ho naopak ještě víc srazí, což potom, podle té samé filozofie, přenese na svého psa?
V době mých kynologických začátků jsem se svým psem řešil poměrně dost problémů a jsem přesvědčen o tom, že tyto problémy z větší části opravdu vyplývaly z nedostatku respektu, důvěry a problémů souvisejících s mou osobou. V této souvislosti je trochu paradoxem to, o čem píšu v úvodu. Tedy že z úst těch, kteří mě posunuli nejdál a pomohli mi nejvíc, jsem tuto formulaci nikdy neslyšel. Nemyslím si, že by to bylo proto, že to neviděli. Jen věděli, že mi ta informace sama o sobě nijak nepomůže a nikam dál mě neposune, ale naopak mne od úspěchu vzdálí, namísto toho, aby mi k němu pomohla.
Až sem vyznívá můj článek dost pesimisticky, možná by se z něj dokonce dal vyvodit závěr, že snad nemá smysl si psa vůbec pořizovat, nežijeme-li někde mimo civilizaci a nemáme k dispozici stádo ovcí nebo se aktivně nezúčastňujeme honů, kde se náš pes může přirozený způsobem realizovat. Taky v sobě nenese žádné doporučení pro ty, kteří se o sobě v minulosti dozvěděli, že nemají respekt a důvěru svého psa. Situace je ale naštěstí mnohem optimističtější.
V jednom z minulých dílů jsem srovnával lachtana v zoologické zahradě se psem ve velkoměstě. Popisoval jsem v něm, že je tento lachtan také vytržen ze svého přirozeného prostředí a musí zvládnout taková chování, která jsou pro něj zcela nepřirozená, například nechat si dobrovolně odebrat krev a nechovat se agresivně ať už vůči personálu zoo nebo vůči ostatním lachtanům. Moje poznatky ze světa tréninku zvířat tedy ukazují, že současné vědomosti o modifikaci chování zvířat nám poskytují aparát, s jehož využitím můžeme dosáhnout pohodlného soužití s naším psem i ve městě a v bytě. Máme ale zároveň možnost zajistit našemu psovi, aby byl doopravdy šťastný a získat jeho respekt a důvěru, i když nejsme "přirozenými vůdci"?
Odpověď na tuto otázku, nebo alespoň na její podstatnou část, se taktéž skrývá za pojmem "trénink", který je ale ve skutečnosti mnohem širší, než by se na první pohled mohlo zdát. Více o problematice tréninku a jeho vlivu na spokojenost zvířete a soužití s lidmi se dozvíte v následujících dílech seriálu, a to včetně toho, jak trénink souvisí s respektem a důvěrou. Do té doby bych vás chtěl požádat, abyste si v případě, že vám k uším dorazí mantra o respektu a důvěře, vzpomněli na tento článek.
