Když agresivita u psa není způsobena špatnou výchovou, tak čím tedy?

1Ohodnotit

Setkali jste se s agresivním psem? Jaké mohou být příčiny agrese a můsí být nutně příčina? 

Bezdůvodná agrese - téma, které je většinou zapovězené, důvod agrese hledají mnozí ve výchově, ale musí tomu tak vždy být? Oslovili jsme za vás MVDr. Hanu Žertovou, která se věnuje poruchám chování psů a koček, Petra Prokeše ze Záchranné a odchytové služby a svými příběhy ze života s agresivním psem nám přispěla Andrea Novotná a Adéla Bartlová. 

MVDr. Hana Žertová: Afektivní agrese

Jde o velmi vážné psychické onemocnění psů. Genetické dispozice k němu jsou prokázané, ale záleží hodně na prostředí a na zacházení již s březí fenou a posléze s čerstvě narozenými štěňaty. Čím více stresu, ať už z nevhodného prostředí nebo z nervózní a nepřátelské atmosféry, tím pravděpodobnější je, že onemocnění propukne. Samozřejmě má velký vliv i prostředí, výchova a zacházení, ale i výživa u nového majitele štěněte. Zpravidla se vyskytuje u psů-samců (já osobně jsem se s takto postiženou fenou ještě nesetkala). Navíc k prvním útokům dochází s nástupem fyzické a pohlavní dospělosti, proto veterináři usuzují na podstatný vliv testosteronu a většina takto nemocných psů bývá vykastrována.

Jelikož příznaky nejsou zcela konstantní (někteří psi nejprve začnou napadat vlastní ocas nebo nohu, jiní se zaměří na druhé psy, někteří hned přímo na majitele), odborníci uvažují o několika různých typech této agrese:

• Jednak to může být porucha elektrických potenciálů některých center ve velkém mozku podobná epilepsii (proto také pes bývá nejprve poslán k veterinárnímu neurologovi na vyšetření a lékem první volby bývají antiepileptika). 
• Druhá varianta je obdoba lidské schizofrenie (náhlá chorobná představa nějaké obrovské hrozby ze strany přítomného člověka nebo jiného psa), kdy porucha je na úrovni chemických neurotransmiterů. Pes skočí po majiteli nebo psu i zezadu, ve chvíli, kdy vůbec o nic nejde. Nereaguje na okřiknutí ani na údery, jako by nebyl vůbec přítomen v tomto světě. Kousnutí jsou velmi silná, dochází i trhání tkáně a opakovanému napadání, jakoby s úmyslem zabít. Diagnostika je možná jen na základě projevů, diagnóza je proto vždy tzv. suspektní, to znamená předpokládaná. 
• Třetí možností, o které se uvažuje, je dystymie (stav subdeprese a podráždění) spojená s poruchou osobnosti. Ta se také velmi špatně diagnostikuje - pes nedokáže své chorobné vjemy a pocity popsat. Navíc někdy začíná například jako majetnická agrese, to znamená, že si pes náhle začne hlídat jídlo nebo nějakou vzácnost, i když to nikdy dříve nedělal. Buďto zuřivě vrčí u jídla, i když kolem nikdo neprochází, nebo napadá vlastní nohu či ocas, jako by mu chtěly jídlo vzít. Ty útoky jsou opět velmi razantní, pes je schopen si ocas téměř ukousnout. Zpočátku je možné ho vyrušit - pak se chová, jako by se probudil. Později však často zaútočí i na každého, kdo jej chce napomenout nebo vyrušit.

Mnohdy se příznaky prolínají - je tedy možné, že příčina spočívá v kombinaci výše zmíněných poruch ve velkém mozku.
Samozřejmě je třeba vzít v úvahu i diferenciální diagnózy (to znamená onemocnění, která mohou mít podobné příznaky). Sem patří například nádory mozku, hydrocefalus (hromadění mozkomíšní tekutiny v mozkových komorách a jejich tlak na mozkovou tkáň) nebo mozkové infekce, v prvé řadě vzteklina. Ta se však již na našem území mnoho let nevyskytuje. V případě mých pacientů postižených afektivní agresí byla tato onemocnění vyloučena a příčinu se nepodařilo přesně objasnit.
Léčba spočívá jednak ve změně životních podmínek (odstranění všech možných stresorů z prostředí) a z podávání antiepileptik, antidepresiv, popřípadě antipsychotik. Může přinést dočasné zlepšení, ale jde-li skutečně o afektivní agresi, není možné ji trvale vyléčit. Proto všichni psi, kteří jsou ve svých záchvatech nebezpeční svému okolí, by měli být utraceni. Zdá se to kruté, ale když se zamyslíme nad tím, co vede psa k takovéto zuřivosti, musí to být velice silný vjem, naprostá hrůza, která ho nutí vraždit. Takový pes určitě není v pohodě a sám svými záchvaty trpí i fyzicky, zvláště pokud terčem jeho zuřivých útoků jsou vlastní končetiny, zdi, podlaha apod.
Právě proto, že diagnostikovat toto onemocnění je velmi nesnadné, spousta majitelů otálí s eutanazií a utěšuje se, že u jejich kamaráda určitě jde o nějakou jinou poruchu. V každém případě jsou na místě nejvyšší možná bezpečnostní opatření. Bohužel znám případy, kdy pes měl druhý záchvat po půl roce, kdy všichni už na ten předchozí zapomněli.
Naštěstí se onemocnění nevyskytuje často. Ve své 15leté behaviorální praxi jsem se s ním setkala zhruba 10x, u různých plemen (labrador, zlatý retrívr, borderkolie, bulteriér, hovawart, west highland white terrier, kokršpaněl...). 

Vzhledem k dědičné dispozici by měl být výskyt afektivní agrese u psa s průkazem původu vždy hlášen poradci chovu daného plemene, aby bylo možné chovatelskými opatřeními zabránit šíření této poruchy.

MVDr. Hana Žertová, www.hanazertova.cz

Petr Prokeš: Když agresivita u psa není způsobena špatnou výchovou…tak čím tedy?

Mnoho z Vás může argumentovat, že bezdůvodná agresivita jednoduše neexistuje. Jistě Vám vyvstanou na mysli různé příhody, kdy buďto nezkušený kynolog přímo svým chováním dal psu důvod k pokousání nebo kdy celkově výchova psa páníčkovi moc nešla a ten mu jednoho krásného dne přerostl přes hlavu. Ano, u klasické agrese je příčin mnoho a mnoho nám jich zůstane skryto, jednoduše proto, protože na sto procent pochopit myšlenkové pochody psa v různých situacích opravdu nedokážeme. Pro dnešek se pokusíme oprostit od „normálních a vysvětlitelných“ důvodů agrese, jako je špatná výchova dominantního zvířete, dávání obličeje ke psu, zuřivost při některých projevech, špatné zkušenosti a podobně. Taktéž je nutno oprostit se od konkrétních případů. Které sami známe anebo jsme zaslechli a pokusíme se zaměřit na agresi „nepochopitelnou.“

Tyto projevy bývají velmi nebezpečné hned v několika ohledech. V první řadě – přichází bez varování, jako blesk z čistého nebe. Pes se tváří přátelsky, vrtí ocasem, nechá se pohladit a najednou bez jakéhokoliv varování tvrdě zaútočí. Nezavrčí, ani chlupy nenaježí, neztuhne, jen si uvědomíte zákus a přemýšlíte jak se zubů zabořených do vlastního masa zbavit a zároveň si říkáte - co jsem udělal špatně? Anebo dva psi, absolutně nekonfliktní, ještě nejlépe pes a fena, společně si hrají třeba měsíc den co den. Až najednou bez jakékoliv záminky jeden z nich vylítne a velmi razantně na druhého psa zaútočí. Kde je problém? Vždyť to bylo úplně bez příčiny? Při čekání ve veterinární ordinaci si donekonečna přehráváte vzniklou situaci a krk by jste dali za to, že nebyl žádný podnět, který by mohl iniciovat takovou zuřivost. Žádné vyříkávání si místa ve smečce, žádný souboj o klacíček, fenka nehárá široko daleko, ani jeden pes žádný deprivant, a dokonce ani jeden jediný vyzývavý nebo drzý pohled, a přesto se to stalo. Dokonce nezazněla žádná siréna, žádný odstřel v lomu nebo blízká bouřka, žádný kolísavý tlak. Jak to? Proč to? Dá se to nějak dopředu zjistit, případně co s tím?

Může se jednat o takzvanou idiopatickou agresivitu (agrese z neznámých příčin). Takový útok bývá velmi brutální, intenzivní, pes v takové chvíli je schopen vyvinout neuvěřitelnou sílu. Útok obvykle přijde velmi náhle a většinou dopadá špatně, protože se jedná o neočekávaný útok. Pokud dojdete k závěru, že nemohlo být nic racionálně vysvětlitelného, co by mohlo učinit útok „omluvitelným,“ je rozhodně na čase navštívit veterináře a dopodrobna mu problém vysvětlit tak, aby i lékař pochopil, že se asi jedná o trochu komplexnější problém, než že měl pes moc volnou ruku. Velmi důležité je prostředí a psychická kondice lidí, kteří jsou s takto agresivním psem v dennodenním přímém kontaktu. Tuto část považuji jako nejdůležitější prvek analýzy agresivity u psa. Hned vysvětlím proč. Je zcela přirozené být opatrný, a to ať vůči sobě, nebo vůči ostatním. Pokud se pes projevil agresivně, chováte se k němu jinak. O to hůř, jestli máte ještě další psy. Pes perfektně a neomylně rozeznává i malinké nuance ve Vašem chování. Zatímco „normálního“ psa necháte volně na zahradě, agresivního budete pořád kontrolovat, budete nervózní, samozřejmě se o agresivitě svěříte svým známým, ti se ho budou bát také a na problém je zaděláno. Vysvětlím proč. Představte si, kdyby o Vás někdo řekl v práci, že třeba máte nějakou infekční chorobu, nebo že jste něco odcizili. Nikdo Vám nemusí nic říct a přesto zcela neomylně budete vědět, že je něco sakra špatně. A totéž je u toho psa. On by moc chtěl, aby byl v přirozeném a klidném prostředí, ale nemá důvěru a od toho se vše odvíjí. A on to vnímá a stresuje ho to, zatímco my si to neuvědomujeme. Sám za sebe můžu doporučit jediné. 

ilustrační foto z obran 

Jediné kouzlo všech odchytů, jediný trik na agresivní psy a alfa a omega pracovníků odchytových služeb je – naprostý, bohorovný vnitřní klid, pokud jdete s takovým psem něco dělat. Pokud budete nervózní, roztěkaní, pořád budete poškubávat vodítkem, psa napomínat a přenášet na něj svou vynervovanou náladu, tak si sami říkáte o pořádný kousanec. Pokud dokážete tedy pro psa zajistit i přes povědomí o jeho agresivitě vhodné prostředí a chcete na něm dále pracovat, zvažte fakt, že 100% těchto případů končí špatně. Buďto euthanasií, anebo odsouzení k doživotnímu kotcovému vězení maximálně s vycházkou na vodítku dvakrát denně. Těžko říct, co z toho je horší. Pokud i tak chcete dát takovému psu šanci, tady je jakýsi návod, co by se mělo všechno udělat.
Mělo by dojít k velmi důkladnému a cílenému vyšetření zvířete. Vylučují se formy epilepsie (záchvat typu petit-mal nemusíme ani postřehnout, a pes na něj reaguje stresovým útokem na cokoliv, co je poblíž), vyšetřuje se zrak, měří se nitrooční tlak, reakce na všechny možné podněty,kontrolují se zuby a celá ústní dutina, zkrátka dělají se všechna vyšetření potřebná k tomu, aby se s co možná nejvyšší pravděpodobností vyloučila stresová reakce na cokoliv. Mnozí lidé trpící epilepsií popisují tzv. auru – vjem, jež předchází záchvatu. Může se jednat o mžitky před očima, různé barevné „halucinace,“ skvrny v zorném poli atd. Může dojít k tomu, že si pes uvědomuje, že pokud vidí tzv. auru, přijde brzy nepříjemný záchvat. A on neví co nebo kdo působí ten ošklivý stav. Proto útočí. Ale abychom vše nesváděli na epileptiformní záchvaty, máme tu konkrétní příklady zvířat, i kterých byla epilepsie či podobné onemocnění vyloučeno. Velmi nákladná magnetická rezonance neprokáže ani nejmenší patologické změny na mozku, všechna vyšetření jsou v naprostém pořádku, a přesto se u psa projeví tak intenzivní projev zuřivé agresivity, že člověk jen nechápavě kroutí hlavou. V takovém případě je nutné uvažovat vylučovací metodou, a nejlépe ve třech samostatných skupinách.
První skupina:
Mám psa od štěněte, anebo až od staršího věku? Vím stoprocentně, že problém není špatnou výchovou? (špatnou zkušeností od předchozího majitele, špatná vzpomínka na člověka na kole, s holí….). Už se to někdy stalo? Pokud ano, bylo to vždy na konkrétního člověka, nebo v konkrétní situaci? Pokud ano, nezbývá než analyzovat dál podrobnosti,(útočí jen na muže/ženy, jen v určitém prostředí, jen v určitém období – například když hárají feny, po velké fyzické zátěži…)Není možné, že pes dospívá a buduje si jen svou pozici ve smečce? Nezačal se pes nedávno učit tzv. obrany? Nebyl na psa vyvíjen v poslední době velký nátlak a požadavky na výkon? (závody atd….) Pokud ne, je evidentní, že problém není způsoben výchovou nebo podobnými vlivy, a musíme tedy pátrat v okruhu otázek z druhé skupiny, a to je zdravotní stav.
Druhá skupina:
Je pes zdravý? Jaké jsou výsledky všemožných vyšetření? Neměl pes klíště? (borelióza a následné bolesti…) Nemá pes blechy? Kolikrát se to stalo? Nemohl něco sežrat, přiotrávit se…?Uvědomme si, jak má oproti nám pes vyvinuté smysly, nemohl skutečně být spouštěcím mechanismem nějaký okolní vliv působící na smysly? ( budete se divit, ale i trvalý zápach s fabriky dělá svoje). Nemůže mít pes pocit frustrace? Pokud vyloučíme skutečně objektivně všechny zdravotní příčiny, zbývá poslední část.

ilustrační foto z obran 

Třetí skupina:
sem patří zdánlivě nepodstatné maličkosti, které jsou ale velmi důležité. Snažíme se zjistit všechny odchylky od normálu, co se prostředí týče. Co je jinak? Nebylo zemětřesení (i velmi, velmi vzdálené)? Jaká je fáze měsíce? Co roční období, nehárají fenky, nejsou moc blízko srny či divočáci? Nedošlo například k úmrtí v rodině, nebo jiné emočně vypjaté události?
Pokud si na všechny tyto odpovědi odpovíme ne anebo odpovědi nemohou přinést rozluštění toho, proč je pes tímto specifickým způsobem agresivní, zbývá jediné - CT vyšetření, magnetická rezonance, pokud ji nepodstoupíme, protože je velmi nákladná, nezbývá tedy nic jiného, než nechat psa vykastrovat, anebo podstoupit tzv. chemickou kastraci. Bohužel, ani ta v těchto případech nepřináší žádné zlepšení. V tom případě máte před sebou psa s tzv. vrozenou agresí, někdy se tomu říká idiopatická agrese (z neznámých příčin).

Na závěr: Též jsem byl jeden z mnoha, kdo vždy tvrdil, že pes nikdy bezdůvodně nezaútočí. Vždy musí být důvod, jen ho nevíme. S údivem jsem koukal na mnohá videa, kdy lidé vytáčí malé psíky k nepříčetnosti a baví se tím, jak cení zuby a vrčí, poznal jsem desítky případů extrémně rozmazlených psů, kteří bez váhání okamžitě napadli majitele v tu chvíli, kdy přesně v pět nedostali svůj keksíček. Viděl jsem také spoustu těch, kteří cíleně ze psů dělali zabijácké bestie, a pak se jich rychle zbavovali, protože se jich sami báli. Znám vědecky popsaný případ, kdy policejní pes těžce pokousal obsluhu psince zdánlivě bezdůvodně, teprve později se ukázalo, že jeho pán byl v ohrožení života, pes mu chtěl za každou cenu pomoci a ošetřovatel mu samozřejmě v útěku bránil. Za dobu asi 6ti let, kdy provozuji odchytovou službu a dostanu se tak často do kontaktu s „agresivními“ psy si dovolím tvrdit, že to tak není. Skutečně existují psi, kteří prostě jsou a budou zlí, a vypadá to, že být zlí je jejich jediný smysl na tomto světě. Půl roku budou úplně v klidu s vámi kamarádit, a pak vás jen tak brutálně napadnou. Anebo jsou zlí naprosto permanentně, a klidně pokoušou i závoru na železničním přejezdu za to, že se pohnula. Oba dva případy jsem zažil. Podotýkám, že takový pes je stejně bezpečný jako nevybuchlá letecká puma. Nikdy nemůžete takového psa nikomu svěřit, protože se nechcete dočíst v novinách, že pes v Horní Dolní sežral majitele i s botami. Očkování bude probíhat tak, že Vám veterinář pouze podá injekci s vakcínou, a vy jí aplikujete psovi s košíkem a na odchytové tyči, jen aby se něco nestalo. Nestane se nic, a ještě se bude dotčeně koukat, co si to o něm myslíte. No a za dva dny, až na něj zavoláte, že máte nějakou ňamku, tak vás jen tak pokouše. Bezdůvodně. Anebo že by si tu injekci pamatoval? Kdo ví? Jedna pozitivní zpráva na závěr – takhle zlý pes je asi tak jeden z tisíce. Ale jsou.

Petr Prokeš, Záchranná a odchytová služba

1Ohodnotit