Když agresivita u psa není způsobena špatnou výchovou, tak čím tedy?

Publikováno: 16.9.2014
Autor: MVDr. Hana Žertová, Petr Prokeš, Andrea Novotná, Adéla Bartlová
Foto: Aneta Jungerová, Andrea Novotná, Adéla Bartlová

Setkali jste se s agresivním psem? Jaké mohou být příčiny agrese a můsí být nutně příčina? 

Bezdůvodná agrese - téma, které je většinou zapovězené, důvod agrese hledají mnozí ve výchově, ale musí tomu tak vždy být? Oslovili jsme za vás MVDr. Hanu Žertovou, která se věnuje poruchám chování psů a koček, Petra Prokeše ze Záchranné a odchytové služby a svými příběhy ze života s agresivním psem nám přispěla Andrea Novotná a Adéla Bartlová. 

MVDr. Hana Žertová: Afektivní agrese

Jde o velmi vážné psychické onemocnění psů. Genetické dispozice k němu jsou prokázané, ale záleží hodně na prostředí a na zacházení již s březí fenou a posléze s čerstvě narozenými štěňaty. Čím více stresu, ať už z nevhodného prostředí nebo z nervózní a nepřátelské atmosféry, tím pravděpodobnější je, že onemocnění propukne. Samozřejmě má velký vliv i prostředí, výchova a zacházení, ale i výživa u nového majitele štěněte. Zpravidla se vyskytuje u psů-samců (já osobně jsem se s takto postiženou fenou ještě nesetkala). Navíc k prvním útokům dochází s nástupem fyzické a pohlavní dospělosti, proto veterináři usuzují na podstatný vliv testosteronu a většina takto nemocných psů bývá vykastrována.

MVDr. Hana Žertová: Afektivní agrese

Jelikož příznaky nejsou zcela konstantní (někteří psi nejprve začnou napadat vlastní ocas nebo nohu, jiní se zaměří na druhé psy, někteří hned přímo na majitele), odborníci uvažují o několika různých typech této agrese:

  • Jednak to může být porucha elektrických potenciálů některých center ve velkém mozku podobná epilepsii (proto také pes bývá nejprve poslán k veterinárnímu neurologovi na vyšetření a lékem první volby bývají antiepileptika). 
  • Druhá varianta je obdoba lidské schizofrenie (náhlá chorobná představa nějaké obrovské hrozby ze strany přítomného člověka nebo jiného psa), kdy porucha je na úrovni chemických neurotransmiterů. Pes skočí po majiteli nebo psu i zezadu, ve chvíli, kdy vůbec o nic nejde. Nereaguje na okřiknutí ani na údery, jako by nebyl vůbec přítomen v tomto světě. Kousnutí jsou velmi silná, dochází i trhání tkáně a opakovanému napadání, jakoby s úmyslem zabít. Diagnostika je možná jen na základě projevů, diagnóza je proto vždy tzv. suspektní, to znamená předpokládaná. 
  • Třetí možností, o které se uvažuje, je dystymie (stav subdeprese a podráždění) spojená s poruchou osobnosti. Ta se také velmi špatně diagnostikuje - pes nedokáže své chorobné vjemy a pocity popsat. Navíc někdy začíná například jako majetnická agrese, to znamená, že si pes náhle začne hlídat jídlo nebo nějakou vzácnost, i když to nikdy dříve nedělal. Buďto zuřivě vrčí u jídla, i když kolem nikdo neprochází, nebo napadá vlastní nohu či ocas, jako by mu chtěly jídlo vzít. Ty útoky jsou opět velmi razantní, pes je schopen si ocas téměř ukousnout. Zpočátku je možné ho vyrušit - pak se chová, jako by se probudil. Později však často zaútočí i na každého, kdo jej chce napomenout nebo vyrušit.

Mnohdy se příznaky prolínají - je tedy možné, že příčina spočívá v kombinaci výše zmíněných poruch ve velkém mozku.
Samozřejmě je třeba vzít v úvahu i diferenciální diagnózy (to znamená onemocnění, která mohou mít podobné příznaky). Sem patří například nádory mozku, hydrocefalus (hromadění mozkomíšní tekutiny v mozkových komorách a jejich tlak na mozkovou tkáň) nebo mozkové infekce, v prvé řadě vzteklina. Ta se však již na našem území mnoho let nevyskytuje. V případě mých pacientů postižených afektivní agresí byla tato onemocnění vyloučena a příčinu se nepodařilo přesně objasnit.
Léčba spočívá jednak ve změně životních podmínek (odstranění všech možných stresorů z prostředí) a z podávání antiepileptik, antidepresiv, popřípadě antipsychotik. Může přinést dočasné zlepšení, ale jde-li skutečně o afektivní agresi, není možné ji trvale vyléčit. Proto všichni psi, kteří jsou ve svých záchvatech nebezpeční svému okolí, by měli být utraceni. Zdá se to kruté, ale když se zamyslíme nad tím, co vede psa k takovéto zuřivosti, musí to být velice silný vjem, naprostá hrůza, která ho nutí vraždit. Takový pes určitě není v pohodě a sám svými záchvaty trpí i fyzicky, zvláště pokud terčem jeho zuřivých útoků jsou vlastní končetiny, zdi, podlaha apod.
Právě proto, že diagnostikovat toto onemocnění je velmi nesnadné, spousta majitelů otálí s eutanazií a utěšuje se, že u jejich kamaráda určitě jde o nějakou jinou poruchu. V každém případě jsou na místě nejvyšší možná bezpečnostní opatření. Bohužel znám případy, kdy pes měl druhý záchvat po půl roce, kdy všichni už na ten předchozí zapomněli.
Naštěstí se onemocnění nevyskytuje často. Ve své 15leté behaviorální praxi jsem se s ním setkala zhruba 10x, u různých plemen (labrador, zlatý retrívr, borderkolie, bulteriér, hovawart, west highland white terrier, kokršpaněl...). 

Vzhledem k dědičné dispozici by měl být výskyt afektivní agrese u psa s průkazem původu vždy hlášen poradci chovu daného plemene, aby bylo možné chovatelskými opatřeními zabránit šíření této poruchy.

MVDr. Hana Žertová, www.hanazertova.cz

Petr Prokeš: Když agresivita u psa není způsobena špatnou výchovou…tak čím tedy?

Mnoho z Vás může argumentovat, že bezdůvodná agresivita jednoduše neexistuje. Jistě Vám vyvstanou na mysli různé příhody, kdy buďto nezkušený kynolog přímo svým chováním dal psu důvod k pokousání nebo kdy celkově výchova psa páníčkovi moc nešla a ten mu jednoho krásného dne přerostl přes hlavu. Ano, u klasické agrese je příčin mnoho a mnoho nám jich zůstane skryto, jednoduše proto, protože na sto procent pochopit myšlenkové pochody psa v různých situacích opravdu nedokážeme. Pro dnešek se pokusíme oprostit od „normálních a vysvětlitelných“ důvodů agrese, jako je špatná výchova dominantního zvířete, dávání obličeje ke psu, zuřivost při některých projevech, špatné zkušenosti a podobně. Taktéž je nutno oprostit se od konkrétních případů. Které sami známe anebo jsme zaslechli a pokusíme se zaměřit na agresi „nepochopitelnou.“

Tyto projevy bývají velmi nebezpečné hned v několika ohledech. V první řadě – přichází bez varování, jako blesk z čistého nebe. Pes se tváří přátelsky, vrtí ocasem, nechá se pohladit a najednou bez jakéhokoliv varování tvrdě zaútočí. Nezavrčí, ani chlupy nenaježí, neztuhne, jen si uvědomíte zákus a přemýšlíte jak se zubů zabořených do vlastního masa zbavit a zároveň si říkáte - co jsem udělal špatně? Anebo dva psi, absolutně nekonfliktní, ještě nejlépe pes a fena, společně si hrají třeba měsíc den co den. Až najednou bez jakékoliv záminky jeden z nich vylítne a velmi razantně na druhého psa zaútočí. Kde je problém? Vždyť to bylo úplně bez příčiny? Při čekání ve veterinární ordinaci si donekonečna přehráváte vzniklou situaci a krk by jste dali za to, že nebyl žádný podnět, který by mohl iniciovat takovou zuřivost. Žádné vyříkávání si místa ve smečce, žádný souboj o klacíček, fenka nehárá široko daleko, ani jeden pes žádný deprivant, a dokonce ani jeden jediný vyzývavý nebo drzý pohled, a přesto se to stalo. Dokonce nezazněla žádná siréna, žádný odstřel v lomu nebo blízká bouřka, žádný kolísavý tlak. Jak to? Proč to? Dá se to nějak dopředu zjistit, případně co s tím?

Idiopatická agresivitu u psů  - agrese z neznámých příčin.

Může se jednat o takzvanou idiopatickou agresivitu (agrese z neznámých příčin). Takový útok bývá velmi brutální, intenzivní, pes v takové chvíli je schopen vyvinout neuvěřitelnou sílu. Útok obvykle přijde velmi náhle a většinou dopadá špatně, protože se jedná o neočekávaný útok. Pokud dojdete k závěru, že nemohlo být nic racionálně vysvětlitelného, co by mohlo učinit útok „omluvitelným,“ je rozhodně na čase navštívit veterináře a dopodrobna mu problém vysvětlit tak, aby i lékař pochopil, že se asi jedná o trochu komplexnější problém, než že měl pes moc volnou ruku. Velmi důležité je prostředí a psychická kondice lidí, kteří jsou s takto agresivním psem v dennodenním přímém kontaktu. Tuto část považuji jako nejdůležitější prvek analýzy agresivity u psa. Hned vysvětlím proč. Je zcela přirozené být opatrný, a to ať vůči sobě, nebo vůči ostatním. Pokud se pes projevil agresivně, chováte se k němu jinak. O to hůř, jestli máte ještě další psy. Pes perfektně a neomylně rozeznává i malinké nuance ve Vašem chování. Zatímco „normálního“ psa necháte volně na zahradě, agresivního budete pořád kontrolovat, budete nervózní, samozřejmě se o agresivitě svěříte svým známým, ti se ho budou bát také a na problém je zaděláno. Vysvětlím proč. Představte si, kdyby o Vás někdo řekl v práci, že třeba máte nějakou infekční chorobu, nebo že jste něco odcizili. Nikdo Vám nemusí nic říct a přesto zcela neomylně budete vědět, že je něco sakra špatně. A totéž je u toho psa. On by moc chtěl, aby byl v přirozeném a klidném prostředí, ale nemá důvěru a od toho se vše odvíjí. A on to vnímá a stresuje ho to, zatímco my si to neuvědomujeme. Sám za sebe můžu doporučit jediné. 

Jednou z příčin bezdůvodných záchvatů zuřivosti u psů mohou být formy epilepsie.

ilustrační foto z obran 

Jediné kouzlo všech odchytů, jediný trik na agresivní psy a alfa a omega pracovníků odchytových služeb je – naprostý, bohorovný vnitřní klid, pokud jdete s takovým psem něco dělat. Pokud budete nervózní, roztěkaní, pořád budete poškubávat vodítkem, psa napomínat a přenášet na něj svou vynervovanou náladu, tak si sami říkáte o pořádný kousanec. Pokud dokážete tedy pro psa zajistit i přes povědomí o jeho agresivitě vhodné prostředí a chcete na něm dále pracovat, zvažte fakt, že 100% těchto případů končí špatně. Buďto euthanasií, anebo odsouzení k doživotnímu kotcovému vězení maximálně s vycházkou na vodítku dvakrát denně. Těžko říct, co z toho je horší. Pokud i tak chcete dát takovému psu šanci, tady je jakýsi návod, co by se mělo všechno udělat.
Mělo by dojít k velmi důkladnému a cílenému vyšetření zvířete. Vylučují se formy epilepsie (záchvat typu petit-mal nemusíme ani postřehnout, a pes na něj reaguje stresovým útokem na cokoliv, co je poblíž), vyšetřuje se zrak, měří se nitrooční tlak, reakce na všechny možné podněty,kontrolují se zuby a celá ústní dutina, zkrátka dělají se všechna vyšetření potřebná k tomu, aby se s co možná nejvyšší pravděpodobností vyloučila stresová reakce na cokoliv. Mnozí lidé trpící epilepsií popisují tzv. auru – vjem, jež předchází záchvatu. Může se jednat o mžitky před očima, různé barevné „halucinace,“ skvrny v zorném poli atd. Může dojít k tomu, že si pes uvědomuje, že pokud vidí tzv. auru, přijde brzy nepříjemný záchvat. A on neví co nebo kdo působí ten ošklivý stav. Proto útočí. Ale abychom vše nesváděli na epileptiformní záchvaty, máme tu konkrétní příklady zvířat, i kterých byla epilepsie či podobné onemocnění vyloučeno. Velmi nákladná magnetická rezonance neprokáže ani nejmenší patologické změny na mozku, všechna vyšetření jsou v naprostém pořádku, a přesto se u psa projeví tak intenzivní projev zuřivé agresivity, že člověk jen nechápavě kroutí hlavou. V takovém případě je nutné uvažovat vylučovací metodou, a nejlépe ve třech samostatných skupinách.
První skupina:
Mám psa od štěněte, anebo až od staršího věku? Vím stoprocentně, že problém není špatnou výchovou? (špatnou zkušeností od předchozího majitele, špatná vzpomínka na člověka na kole, s holí….). Už se to někdy stalo? Pokud ano, bylo to vždy na konkrétního člověka, nebo v konkrétní situaci? Pokud ano, nezbývá než analyzovat dál podrobnosti,(útočí jen na muže/ženy, jen v určitém prostředí, jen v určitém období – například když hárají feny, po velké fyzické zátěži…)Není možné, že pes dospívá a buduje si jen svou pozici ve smečce? Nezačal se pes nedávno učit tzv. obrany? Nebyl na psa vyvíjen v poslední době velký nátlak a požadavky na výkon? (závody atd….) Pokud ne, je evidentní, že problém není způsoben výchovou nebo podobnými vlivy, a musíme tedy pátrat v okruhu otázek z druhé skupiny, a to je zdravotní stav.
Druhá skupina:
Je pes zdravý? Jaké jsou výsledky všemožných vyšetření? Neměl pes klíště? (borelióza a následné bolesti…) Nemá pes blechy? Kolikrát se to stalo? Nemohl něco sežrat, přiotrávit se…?Uvědomme si, jak má oproti nám pes vyvinuté smysly, nemohl skutečně být spouštěcím mechanismem nějaký okolní vliv působící na smysly? ( budete se divit, ale i trvalý zápach s fabriky dělá svoje). Nemůže mít pes pocit frustrace? Pokud vyloučíme skutečně objektivně všechny zdravotní příčiny, zbývá poslední část.

Pokud ani magnetická rezonance neprokáže nejmenší patologické změny na mozku, je potřeba postupovat vylučovací metodou ve třech samostatných skupinách.

ilustrační foto z obran 


Třetí skupina:
sem patří zdánlivě nepodstatné maličkosti, které jsou ale velmi důležité. Snažíme se zjistit všechny odchylky od normálu, co se prostředí týče. Co je jinak? Nebylo zemětřesení (i velmi, velmi vzdálené)? Jaká je fáze měsíce? Co roční období, nehárají fenky, nejsou moc blízko srny či divočáci? Nedošlo například k úmrtí v rodině, nebo jiné emočně vypjaté události?
Pokud si na všechny tyto odpovědi odpovíme ne anebo odpovědi nemohou přinést rozluštění toho, proč je pes tímto specifickým způsobem agresivní, zbývá jediné - CT vyšetření, magnetická rezonance, pokud ji nepodstoupíme, protože je velmi nákladná, nezbývá tedy nic jiného, než nechat psa vykastrovat, anebo podstoupit tzv. chemickou kastraci. Bohužel, ani ta v těchto případech nepřináší žádné zlepšení. V tom případě máte před sebou psa s tzv. vrozenou agresí, někdy se tomu říká idiopatická agrese (z neznámých příčin).

Na závěr: Též jsem byl jeden z mnoha, kdo vždy tvrdil, že pes nikdy bezdůvodně nezaútočí. Vždy musí být důvod, jen ho nevíme. S údivem jsem koukal na mnohá videa, kdy lidé vytáčí malé psíky k nepříčetnosti a baví se tím, jak cení zuby a vrčí, poznal jsem desítky případů extrémně rozmazlených psů, kteří bez váhání okamžitě napadli majitele v tu chvíli, kdy přesně v pět nedostali svůj keksíček. Viděl jsem také spoustu těch, kteří cíleně ze psů dělali zabijácké bestie, a pak se jich rychle zbavovali, protože se jich sami báli. Znám vědecky popsaný případ, kdy policejní pes těžce pokousal obsluhu psince zdánlivě bezdůvodně, teprve později se ukázalo, že jeho pán byl v ohrožení života, pes mu chtěl za každou cenu pomoci a ošetřovatel mu samozřejmě v útěku bránil. Za dobu asi 6ti let, kdy provozuji odchytovou službu a dostanu se tak často do kontaktu s „agresivními“ psy si dovolím tvrdit, že to tak není. Skutečně existují psi, kteří prostě jsou a budou zlí, a vypadá to, že být zlí je jejich jediný smysl na tomto světě. Půl roku budou úplně v klidu s vámi kamarádit, a pak vás jen tak brutálně napadnou. Anebo jsou zlí naprosto permanentně, a klidně pokoušou i závoru na železničním přejezdu za to, že se pohnula. Oba dva případy jsem zažil. Podotýkám, že takový pes je stejně bezpečný jako nevybuchlá letecká puma. Nikdy nemůžete takového psa nikomu svěřit, protože se nechcete dočíst v novinách, že pes v Horní Dolní sežral majitele i s botami. Očkování bude probíhat tak, že Vám veterinář pouze podá injekci s vakcínou, a vy jí aplikujete psovi s košíkem a na odchytové tyči, jen aby se něco nestalo. Nestane se nic, a ještě se bude dotčeně koukat, co si to o něm myslíte. No a za dva dny, až na něj zavoláte, že máte nějakou ňamku, tak vás jen tak pokouše. Bezdůvodně. Anebo že by si tu injekci pamatoval? Kdo ví? Jedna pozitivní zpráva na závěr – takhle zlý pes je asi tak jeden z tisíce. Ale jsou.

Petr Prokeš, Záchranná a odchytová služba

Maxík - bulteriér s diagnostikovanou poruchou - Náhlé záchvaty agrese

Příběh Maxíka

Již delší dobu jsme se s přítelem rozhodovali pro pořízení našeho prvního společného psa – oběma nám učaroval bulík, takže výběr plemene byl jasný. Bohužel, v té době jsme o problematice s pořízením psa věděli strašně málo a byli zvyklí na ten klasický starý přístup – na co psa s PP, my na výstavy přece chodit nebudeme. Byli jsme nezkušení a hloupí, ale bohužel, chybami se člověk učí…

Maxík - bulteriér s diagnostikovanou poruchou - Náhlé záchvaty agrese

Takže jak už to mám v povaze, v momentě, kdy jsme se definitivně rozhodli, že je ta správná doba pro náš přírůstek, zasedla jsem k počítači a projížděla jeden inzerát za druhým. Asi po dvou měsících se konečně zadařilo – náš vysněný pejsek na mě koukal z monitoru. Byl to on, náš Max, přesně takto jsme si ho představovali a nic už nás nemohlo zastavit. My jsme z Olomouckého kraje a pro Maxíka si jeli až kus za Plzeň. Byla to dlouhá cesta, ale tak moc jsme se na něj těšili a tak moc ho chtěli, že nás nemohlo nic odradit. 

Takže jak jsem psala, pro Maxíka jsme si jeli kousek za Plzeň, do Hradčan k panu Trylčovi. Pan Trylč bydlel v menším rodinném domku na konci malé vesničky. Po přivítání nás zavedl na zahradu, kde na nás z kotce vztekle štěkala červená bulteriérka. Bylo nám sděleno, že je to babička štěňátek, ale pouštět ji nebude, protože je trošku zlá. Přešli jsme dvorek a objevili se na trávníčku, pan Trylč otevřel dveře od nějakého chlívku a z něj se na nás vyřítily 4 malé klabaté kuličky. Štěňátka byla krásná, vypadala dobře živená. Maminka byla taky moc milá, hned nás přivítala, jen už byla ze štěňátek dost vycucaná. Maminka byla bez PP a jmenovala se Judy. Tatínek byl údajně Caesar z Lužanské Hory. S Maxíkem to byla láska na první pohled – byl prostě dokonalý. Prohodili jsme ještě pár slov, pan Trylč nám dal pár rad do začátku, odsypal nám granulky, kterými prcky přikrmoval, zaplatili jsme a vydali se na cestu zpátky. Jediné, co mi trošku vadilo, tak že Maxík příšerně smrděl, ale opravdu hrozně, vůbec to nebyla taková ta klasická štěňátková vůně, smrděl tím chlívkem a výkaly. Tu dlouhou cestu zvládl na jedničku, krásně spinkal a choulil se mi na klíně.

Maxík - bulteriér s diagnostikovanou poruchou - Náhlé záchvaty agrese

No a tak jsme měli Maxe doma. Od začátku byl moc hodný a učenlivý, všechno zvládal tak rychle. S druhým psem, 7 letým berňákem se sžili naprosto skvěle a byli z nich perfektní kámoši. Max byl zlatíčko, na návštěvy jezdil s námi, měl rád jiné psy, lidi i děti. Maxe jsme si přivezli v květnu. Půl roku byl ten nejdokonalejší pes na světě!!!

Max se v podstatě mohl pohybovat, kde chtěl. V noci spal vždycky doma v pelíšku, ale většinu dne trávil venku na zahradě. První problémy se objevily na podzim. Max se začal točit za ocasem a snažil se ho kousat. Nakonec se mu tam utvořil nějaký strup, tak jsme hned jeli k vete. Pan doktor udělal nějaké odběry a následně nám sdělil, že Max trpí nějakou nemocí zvanou „nemoc chladových aglutininů“. Dal nám na to nějakou vodičku a prášky a jeli jsme domů. Ta nemoc měla v podstatě znamenat to, že Max nezvládá výkyvy teplot, tzn. přechod z tepla domu do zimy venku, tím se mu špatně prokrvoval koneček ocasu, proto mu to začlo praskat a bolet ho to, tak se to snažil kousat. Bohužel, vodička ani léky nezabraly. Max se za ocasem točil čím dál víc a to byly první momenty, kdy se u nějak začaly projevovat náznaky agresivity. Byl z toho rozmrzelý, nervózní. Na veterině jsme byli skoro jako doma, pořád zkoušeli něco nového, co zabere. Jednou jsme se vrátili z práce a Max měl celý ocásek od krve – po bližším prohlédnutí jsem zjistila, že si koneček ocásku ukousl. Takže opět na vete a museli jsme mu kus ocasu nechat amputovat. Ale bohužel, i přesto ho to pořád bolelo a ikdyž už si na něj nedosáhl, stále se o to snažil. Začal být čím dál více agresivnější. Jenže ta jeho agresivita se neprojevovala pořád. Většinu dne byl stále zlatíčko a pak, jen tak, bez důvodu, vystartoval. Napřed na přítele, pak na tchána a tchýni a jednou i na mě. Zahnal mě ke spíži, kam jsem se zavřela a 10 minut nebyla schopná vyjít ven, protože Max stál za dveřmi a při každém pokusu o otevření dveří se do nich zuřivě zakousl. Bylo to hrozné – bála jsem se vlastního psa! Ta bolest, to zklamání. Ve spíži jsem se doslova zhroutila a nebyla schopná přestat brečet. Co se to proboha děje? Po 10 minutách byl klid, otevřela jsem dveře a za nimi stál zase můj usměvavý Maxík a vrtěl zbytkem svého ocásku.

Pak se tyto zkraty začaly vyskytovat čím dál častěji. Dost často se to stávalo ve spánku. Max spal a najednou vyběhl v tom svém záchvatu a zakousl se do první věci, co byla po ruce – gauč, židle, když třeba procházel přítel, zkusil napadnout i jej. Ve finále musel spávat s náhubkem. Dále postupně odmítal žrát. V momentě, kdy jsem mu položila misku na zem – amok. Začal ji napadat, čumákem a zubama narážel do jejího dna, ale nežral. Zkusila jsem různé materiály misek, protože napřed mě napadlo, že se třeba bojí svého odrazu ve dně kovové misky. Bohužel, nic nepomohlo. Aby Max alespoň něco snědl, krmila jsem jej z ruky a musela být hodně ve střehu, protože občas u toho měl zkrat a po ruce mi vystartoval. Po každém takovém amoku byl chudák úplně vyčerpaný a navíc věděl, že to je něco špatného. Zalezl si pak vždycky někam do koutku a tam se celý klepal. Pak za námi přišel na gauč, přitulil se, nechal se drbkat a pak zase zkrat – začal vrčet, zvedl se a odešel. A to bylo pořád dokola. Navíc si neustále naháněl ten ocas, bylo to čím dál intenzivnější, dokázal se točit dokola a u toho příšerně řvát třeba hodinu. Ten řev si nikdo nedokáže představit. Pak vždycky odpadl vyčerpáním. Asi dva měsíce jsme zkoušeli dávat antidepresiva, co nám vete předepsal. Fungovalo to asi 14 dní, 14 dní kdy svitla naděje, že zase všechno bude dobrý… NEBYLO. Maxovy zkraty byly naprosto nepředvídatelné.

Maxík - bulteriér s diagnostikovanou poruchou - Náhlé záchvaty agrese

Ten největší teror trval asi dva měsíce… Dva měsíce plné slz, zklamání, bolesti, zlosti, naštvání. Dva měsíce plné vyčerpání, probdělých nocí, dva měsíce kdy jsme se nehli z domu, protože jsme se museli starat o Maxe. Dva měsíce plné neustálé naděje. Dva měsíce přežívání v práci s očima přilepenýma na telefon v očekávání, kdy bude volat tchýně, že zas Max něco udělal. Ale bylo mi to jedno, oběma nám to bylo jedno. Pořád jsme tak neskutečně doufali. Bohužel marně. Max přestal žrát úplně, ani z ruky nechtěl, mohli jsme zkoušet krmit čímkoliv. Stále víc a víc se točil za ocasem a napadal sám sebe. Nechtěl nikde být – doma, venku, v kotci, na procházce.

Jednou jsem se vrátila z práce a našla Maxíčka zcela vyčerpaného ležet doma na zemi v směsici kaluže ze slin, moči a průjmu. Točil se dokola tak dlouho, dokud zcela neodpadl – fyzicky i psychicky. Když mě uviděl, zlehka začal vrtět zbytečkem svého ocásku. Ten pohled byl šílený. Můj malý chlapeček a já mu nedokážu pomoct! Už to dál nešlo. Ještě ten den jsme zavezli Maxíka k vete na uspání. Celou dobu jsem tam byla s ním, celou dobu ho držela za packy a objímala ho a on se zcela odevzdaně podvolil všemu. Byla jsem u něj, když naposled vydechl. Svoji krásnou dušičku mi vydechl do vlasů a slz, které nešly zastavit.

Maxíkovi bylo diagnostikována porucha zvaná „Náhlé záchvaty agrese“. Kdo to nezažil, neumí si to představit a nepřála bych to ani tomu nejhoršímu nepříteli.

Maxík pro mě byl dokonalý pes, za svoji nemoc nemohl a i když nás občas chtěl zabít, vždycky ho budu milovat!!! Snad mi to jednou odpustí, že jsem mu nedokázala pomoci.

Adéla Bartlová

Anglický bulteriér - psychicky labilní

Příběh Chucka

 

Od mala jsem si přála Anglického bullteriera, když mi bylo 10, stěhovali jsme se do baráku a táta pořídil Brazilskou Filu s PP. Ona byla dokonalý, oddaný pes .Nikdy jsme třeba nebyli u veterináře, krom očkování. Dožila se pro Filu krásného věku 13 let.

Potom jsem si pořídila mého prvního psa Anglického bullteriéra jménem Krogr, byl bez PP od jedné slečny. Můžu říct, že dnes bych psa bez PP nechtěla! Nešlo o to, že by snad byla ta slečna nějaká špatná chovatelka, měla jsem velké štěstí, ba naopak on byl povahově absolutně dokonalý , vymazlené štěňátko. Se slečnou jsme byly v kontaktu pořád, ale ve dvouch letech mu zjistili nádor na mozku a ve dvouch letech a pěti měsících nás po dlouhém boji opustil. Bylo to to nejhorší, co jsem kdy v životě zažila, ale bylo to pro něj vysvobození a já na něho nikdy nezapomenu. Díky němu vím, jak dokáže být bulík oddaný a jak dokáže za svého pána bojovat!
Po tomto zážitku mi každý radil, ať si koupím hned druhého, že mi bude líp a shodou okolností ta slečna měla znovu štěňátka, prý už naposled. Okamžitě jak se to s Krogim dozvěděla, psala mi, že mi dá nové štěně a to zadarmo.Řekla jsem jí, že už psa bez PP nechci, ale že jí moc děkuji.

Anglický bulteriér - agresivní záchvaty

Pak jsem viděla v Annonci inzerát "Prodám psa s PP po vyrovnaných a zdravých rodičích" Tehdy jsem nevěděla jaké testy jsou doporučené a tak jsem si myslela, že to je super cena, byla pouhých 12 000,- (to mne mělo varovat ), tak jsem si říkala, že mu napíšu ať pošle foto a v tu chvíli jsem se do Chucka (Preskra Ze Zlatého Antoníčku ) zamilovala. Bohužel jsem naletěla množiteli, a to doslova! Mladá, nezkušená a opravdu hloupá! Jeli jsme pro něj na Černý Most v Praze. Přijeli jsme na místo určení a tam už čekal pan Grof s nějakou paní. Otevřel kufr a tam v klecích na slámě ležela dvě malinkatá štěňátka, jednu bílou kuličku vyndal a podal mi ji s tím, že je to Preskr. Nikdy jsem neviděla tak ustrašené štěně, byl celý pokousaný, pozvracený a měl zvláštní bouli na pupíku. V tu chvíli mi bylo jasné, že není něco v pořádku, ale říkala jsem si, že mu ho tam nemůžu nechat. Prostě si ho vezmem ať už mu je jen dobře! Nikdy bych nevěřila, jak moc velký vliv má na psa prostředí ve kterém vyrůstá! Jak moc pes reaguje na podněty, když je ještě štěně u maminy. Prostě jsem ho vezla domů.

Anglický bulteriér - restartování mozku

Od mala byl trochu vzteklejší a paličatější. Naše první návštěva u veterináře mne ujistila v tom, že mám psa z množírny. Měl bříško plné škrkavek a byla mu diagnostikována kýla. Tak jsme ho nechali odčervit. Volala jsem panu Grofovi, že pes má kýlu a on mi na to jen odvětil: "to mu obvažte, ono se to vstřebá." Kdybych s ním mluvila osobně a tušila to dříve, dala bych mu facku na místě! Naše druhá návštěva veta byla kvůli demodexu. Naštěstí vše dopadlo lépe, po každodenním mazání mastičkami a měsíčních ampulích za krk jsme nad demodexem „skoro” zvítězili. Dnes máme problémy jen občas, když mění srst ho musíme namazat. Pohled na štěně po operaci kýly a s fleky po těle mne zabíjel, asi jsem to prožívala víc než on. Pak přišlo požírání všeho co se mu vešlo do tlamy. Takže měl 2x operaci žaludku. Po první operaci jsem Chucka nechala pojistit. No a pak začala fáze puberty a agrese vůči všem psům. I když jsem se snažila s ním chodit ven s pejsky od mala, občasné " vyjíždění na vše co se kde hne neustalo" takže jsme začali chodit na cvičák.

První šok přišel, když nám paní cvičitelka řekla, že je můj pes psychicky labilní. Věděla jsem, že je trošku ostřejší ale pořád jsem si říkala, že to bude časem dobré. Jenže on chtěl zabít všechny a všechno. Je jedno, zda šlo o psa nebo fenku nebo štěně. Po pár lekcích začalo krocení Chucka. Cvičitelka zkoušela psa uklidnit povalením, ale on začal fialovět, tak se mě zeptala, zda nemá nemocné srdce, že to na to vypadá, tohle prý není normální. Hned jsme šli k veterináři a ten mi řekl, že to určitě měl z toho krocení, že to snad nic nebude. Tak se mi trochu ulevilo, ale ne na dlouho. Přišla další lekce a s ní šok, po pěti minutách Chuck zase fialověl, takže nám paní cvičitelka řekla , že tohle si na svědomí nevezme, aby jí tam Chuck zkolaboval. Takže konec cvičáku, ale díky tomu jsme zjistili, že máme nemocné srdce. Dostal první prášky (Coryol) a mně zachvátila panika. Poté jsme zjistili, že má zúžené průdušky, takže další prášek (theoplus). Jeho stav se trošku lepšil ale panika byla pořád. V létě venčení jen brzy ráno a navečer, což s hyperaktivním bulíkem je opravdu super záležitost. Po čase se dýchávání začalo zhoršovat, přibyly další dva prášky (Zirtek 2x denně) a ve 2letech a 4měsících začaly noční agresivní záchvaty.

Anglický bulteriér - antidepresiva

Poprvé jsem vůbec nechápala, co se děje. On spal, najednou se vzbudil, měl rudé oči a šel po mě. V šoku jsem mu jen nandala košík a zavřela ho do pokoje. Brečela jsem, po půlhodině jsem ho pustila a on byl zase úplně normální. Po třetím záchvatu během měsíce jsem šla k veterináři. Řekl mi, že u bulíků je tohle poslední dobou docela časté onemocnění. Že zrovna léčí také takového bulíka. Náhlý záchvat agrese(syndrom zuřivosti). Dostali jsme prášky na epilepsii, záchvaty sice přestaly ale Chuck nemohl skoro chodit. Museli jsme mu snížit dávku na 1 prášek denně. Po 14ti dnech byl Chuck zase v "pořádku" a tak jsem si říkala, že bude vše ok. Po měsíci přišel záchvat a to nečekaný, takže jsem byla pokousaná. Naštěstí nic vážného, ale začala jsem mít strach.

Záchvaty se začaly vracet a to i přes den, takže Phenaemal 2x denně a já zase v panice. Pak byl zase na chvíli klid, ale zprávy od veterináře byly špatné. Říkal, že prognóza do budoucna není moc dobrá. Ptám se ho: „Co ten bulík před námi? Jak je na tom?” Odpověděl, že už není, že už ho dali uspat, a že je na každém, aby zvážil toto riziko mít takového psa doma. Poprvé jsem si uvědomila, že tohle je fakt vážné. Trošku mě uklidnil, že každý to má jinak a mi dostali antidepresiva 2x denně. Záchvaty se opět vytratily, ale jen na 14 dní, pak přišel jeden velký záchvat, který trval zhruba 10 minut. Okamžitě jsme šli k veterináři. Ten řekl, že tahle nemoc má ještě druhou fázi a to takovou, že pes dostane záchvat a je velká pravděpodobnost, že se z něho už neprobere a to se pak prý řeší "restartováním mozku" - pes se na hodinu uvede do umělého spánku a pak je zase na (nějakou dobu) měsíc ok.

Anglický bulteriér - záchvat zuřivosti

Chuck se do této fáze už nedostane. Byl to bojovník, ale náš boj jsme prohráli a já jen doufám, že už mu nic nechybí a někde tam na mě čeká. Nikdy jsem nelitovala, že jsem Chucka měla. Naučil mě za čtyři roky jeho života o psech tolik nového a hlavně o lidech, co množí bezhlavě psy ať už s PP nebo bez nich.

Andrea Novotná 

 

Kam dál: 

Antikoncepce pro psy a kočky

Nebezpečí jménem Parvoviróza

Preventivní prohlídky u starých pacientů

Pozor na zmije!

Anální žlázky

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...