Jak si užít procházku v zimě

Publikováno: 9.1.2015
Autor: Kateřina Kašparová
Foto: Táňa Kottová

Nevím jak váš pes, ale ten můj se na procházce v zimě nudí. Když zrovna nepotkáme jiné pejsky (s kterými se krásně vyběhá), tak se jen otráveně plouží a sotva vykoná potřebu, tak se otáčí a nejradši by šel zpátky domů. Proto když jsem si na internetu přečetla nabídku zkušeného psího vychovatele Marka Beneše pod názvem „Užijte si procházku se svým psem“, okamžitě jsem mu zavolala a vyrazili jsme – já, můj pes Bill (bulteriér 6,5 roku), Marek a fotografka Táňa.

Kateřina Kašparová: Nevím jak váš pes, ale ten můj se na procházce v zimě nudí.

Většinou řeším opačné případy – že pes nesmí potkat jiného psa,“ divil se Marek s úsměvem mému požadavku. Nutno podotknout, že v péči už měl paradoxně i Billova bráchu Bobbyho, který se postupně díky němu a obětavosti nových majitelů učí nemít problém s jinými psy. Zvláštní – stejná krev a tak odlišné povahy...!

Společná pohoda

Takže, jak si užít procházku? Hlavně v klidu – nechat psa, ať si čmuchá, k čemu chce (samozřejmě dávat pozor na podezřelé věci), ať si jde, kam a jak rychle chce. „Moje pohoda se přenáší na psa – to je základ,“ radí Marek.
Zkusil bych brát ňamky a volal bych ho, aby se naučil radostně za tebou běhat. Nesnaž se ho zabavit, on se zabaví sám a jestli chce chodit na krátké procházky, rozhodni se, jestli to budeš respektovat, nebo ne. Neexistují správné ani špatné postupy, rozhoduje, co ti vyhovuje a je třeba najít rovnováhu s jeho potřebami. Jinak to nebude fungovat. Pejsek vycítí, že něco zkoušíš jen proto, že ti to někdo poradil. Když tomu ale nebudeš sama věřit, nebude to fungovat ani u psa. Psi z nás doslova nasávají emoce a nadšení, je to o pocitu a o vztahu. Jde o pohodu a klid. Pak funguje i pozitivní motivace – spousta lidí se o ni snaží, ale stylem my to dokážeme, nebo dokonce my to tam pozitivně dorveme v zubech, což se míjí účinkem.“
Co když ale člověk přijde unavený z práce, venku nevlídno, prostě se mu nikam nechce?
„To je potřeba změnit v sobě, jak se na to dívám. Musím nebo chci jít se psem ven? Jdu, chce se mi a těším se. Tečka. Když půjdu na procházku z donucení, tak se i pes bude šourat a nudit se. Kdežto když s ním budu běhat jako blázen, tak si to užije a nakonec i já.“

Co nejméně povelů

Hned na začátku se také dozvídám, že je dobré používat co nejméně povelů: „Povel vždy přichází v momentu, kdy má pejsek v merku něco zajímavého a já mu to chci přivoláním překazit. Takže v tu chvíli je pro něj přivolání negativní věc. Na rozdíl od objektu, který ho upoutal. Radši tedy přesměruju pozornost psa na něco jiného, zajímavého. Když ho naučím, že je radost za mnou přijít, nebo když si mě sám hlídá, tak mu nekazím radost. Funguje to mnohem líp, než když se k němu i v dospělosti chovám jako ke štěněti, které potřebuje slyšet spousty povelů – příkazů a zákazů. Ano, vypadá to dobře a zajímavě, když má někdo zmáknutého psa, vypadá jako machr – taky jsem si na to kdysi hrál – ale to pro mě už není pohoda na procházce. Někteří lidé jsou schopni říct 30-40 povelů za krátkou procházku, jenže čím víc používám povelů, tím je to větší známka mojí nervozity. V první řadě pes cítí, jestli jsem v klidu, a to je účinnější, než spousty povelů a nějaké usměrňování.“

Marek Beneš - na procházce se psem používejte co nejméně povelů.

Setkání se psem

Zrovna když zcela výjimečně nechci nikoho potkat (abych se dozvěděla, jak zabavit osamělého psa), jde proti nám pán se stafbulinkou. „My jsme hodní,“ hlásím jako obvykle blížícímu se majiteli a on odpovídá s úsměvem totéž. Necháváme psy spolu lumpačit a Marek mi předvádí jeden ze svých triků k upoutání pozornosti – Bill je docela daleko od nás zabraný do hry s krasavicí Cindy. Moje „Billééééééé“ se zcela míjí účinkem, miláček je zrovna silně zaujat čucháním k pařezu společně se svou novou kámoškou. Koukám na Marka, jak to vyřeší – snadno! Hlasitě tleskne a Billova hlavička se na nás otočí, jako když střelí. „Šikovneeeeeej!“ volá nadšeně Marek a přidřepne si, což evidentně zaujalo oba psy a letí k němu jako o závod. Snadné, elegantní a účinné. Ještě párkrát si to zopakujeme a na Billovi je vidět, že se opravdu baví.
Upoutat pozornost jde i dalšími způsoby, nejen tlesknutím – já často používám slůvko heléééé veselým tónem. „Ano, to je také správně, klidně můžeš zavolat i obyčejné pojď – ale zásadní je radostný tón, který slibuje něco pro tebe mám, jsme kamarádi, zkrátka, že to není buzerace typu k noze!,“ vysvětluje Marek a doporučuje psa odměnit. „Pamlsek používám jako kompenzaci za to, že psovi kazím radost – on se zrovna chce v něčem vyválet, ale já ho přivolám. Pochopí, že přijít za mnou se mu vždycky vyplatí.“

Procházka s Markem Benešem - jak si získat pozornost psa.

Z očí do očí

Jdeme dál, Bill se tak různě courá kolem – tu se zastaví, pak nás předběhne... a zničehonic se na mě otočí. Dosud mi na tom nepřišlo nic zvláštního, nenapadlo mě ho za to chválit, ale z radostné reakce Marka chápu, že je to asi hodně dobré.
To je přímo výborné – když uvidíš oční kontakt – pochval ho, jak je šikovnej. A hned ho to bude bavit. Vidíš, že je rád, že nejde na procházku sám.“ Má pravdu, Bill běží tak nějak radostněji než obvykle a každou chvíli nás pohledem zkontroluje. Pokaždé se z toho radujeme, jakoby snesl zlaté vejce, a on se z toho následně raduje ještě víc. Kouzelný začarovaný kruh radostné pohody.

Čtyři pravidla

Marek na své psy na procházce moc nemluví. „Mluvím na ně častěji, když jdeme na výchovnou procházku, než když s nimi jdu sám. Když jich je víc, tak si báječně vystačí sami. Nemusím jim do toho zasahovat – jedině když chci, aby třeba šli na druhou stranu, když vidím mámu s dítětem nebo jiné psy a atmosféra není dobrá. Řeknu jim pojďte na stranu a oni jdou. Jinak je nechávám, ať si dělají, co chtějí, jen respektují čtyři základní pravidla:

  • Na každém rozcestí počkají. 
  • Před silnicí se sami zastaví.
  • Neobtěžují lidi ani ostatní psy – pokud za nimi sami nepřijdou.
  • Neloví a nehoní zvěř.

Netrestat, divit se!

Marek vychází ze zajímavé teorie – že totiž zrovna ten pejsek, se kterým pracuje, je ten nejlepší a nejšikovnější. A tak se k němu i chová – takže pokud pes udělá něco, co by dělat neměl, nenásleduje trest, ale údiv. Proč?
Pokud předpokládám, že ten konkrétní pes je nejlepší a nejvychovanější, tak jakmile udělá něco špatně, je to přece divné. Tady něco nesedí. Takže se tomu divím – jak mohl tak úžasný pes udělat něco takového? Jsou totiž dvě možné reakce na nežádoucí chování psa.
Naštvanost nebo údiv. Je na každém co si vybere. Pejskovi je zároveň dobré opakovat ty jsi vzorný, šikovný, nejlepší… A hádejte proč? Nakonec tomu totiž uvěří i samotný páníček a bude se podle toho chovat. Občas za mnou přijedou lidi se slovy: Tak já vám teda vezu toho našeho magora. Pro mě to ale žádný magor není, přesně naopak – skvělý pes, který jen občas udělá něco nežádoucího. Ke každému pejskovi přistupuji jako k naprosto dokonalému.“

Na procházce s Markem Benešem: Na každém rozcestí počkají.  Před silnicí se sami zastaví. Neobtěžují lidi ani ostatní psy – pokud za nimi sami nepřijdou. Neloví a nehoní zvěř.

Co dělat, když...?

1. situace: Bill se zastavil a něco očuchává. Mám čekat, nebo jít dál?
Marek radí: „Já bych šel dál – on je součástí procházky, ty to řídíš. Když bude vědět, že vždy počkáš, tak si tam bude čuchat třeba 10 minut. Na vodítku bych s ním počkal. Ale když si tě takhle luxusně hlídá (pohledem do očí, jak jsme probrali před chvílí), tak ať si jde kam chce a očuchává co chce, ať má prostor pro to být psem.“

2.situace: Bill se zastavil přímo před námi a připomíná solný sloup. Mám do něj strčit?
„Klidně ho obejdi, nebo do něj strč, jak se ti chce. To zrovna řeším v mém novém DVD – takové ty romantické představy, že by se pes neměl překračovat, nebo pouštět první do dveří... To jsou takový pověry a polopravdy... je úplně jedno, kdo jde první do dveří – pokud tedy nejde stylem já jsem tady king a já se tam před tebou narvu, paničko.“
Někdy mi připadá, že se Bill považuje za mou ochranku – chodí přede mnou důležitě třeba k popelnici...
„A nepožaduješ to po něm? Třeba v noci? Pak je to v pohodě. Špatně by bylo, kdybys někam šla a on se natvrdo rval, že půjde první. Nebo tě hlídal, když tě to naopak obtěžuje. Ale když jde v klidu a přirozeně to vyplyne ze situace, tak je to v pořádku.“

3.situace: Bill se rozhodl odbočit doprava. Vadí, že si vybírá cestu?
„Nevadí, já bych to z 90% respektoval. Já rozhoduju, ale prostor pro psa, který komunikuje a je skvělý a který si to zaslouží, by měl být co největší. Samozřejmě dokud nepřijde první náznak zneužití této volnosti.“

4.situace: Bill je moc daleko, chci, aby chvíli počkal. Zavolám počkej, otočí se, chvíli postojí, řeknu šikovný a on jde dál. Je to správně? Neměl ještě počkat?
„Takhle, jak to proběhlo, je to v pohodě. Zavoláš, otočí hlavu, pochválíš – může jít dál. Kdybys ovšem dala povel zůstaň nebo čekej, a on šel dál, v tu chvíli je na místě samozřejmě adekvátní reakce. To znamená tlesknout a divit se héééj, co se děje?“

Celoroční pohoda

Nerozlišuji, jestli je jaro nebo zima, spousta psů miluje sníh, rádi v něm běhají. Klidně může být procházka kratší než v létě. Hlavní je pohoda,“ připomíná Marek hlavní zásadu, když se blížíme ke konci.
Cestou využil k zabavení psa i ležící kládu – zkoušel Billa přimět ji přeskočit. Lenoch ji ale raději obešel. Účinným prvkem zábavy také je občas si dřepnout a když pejsek přiběhne, dát mu pamlsek. I to může být součástí „programu“. Poučili jsme se a od té doby si procházky užíváme o moc líp."

Článek vyšel v časopisu č. 2/2013

logo Haf a Mňau

Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.

Děkujeme Vám

Kam dál: 

Pes v zimě

Zvíře jako dárek? 

Ben Veliký a jeho výcvik pro Helppes

Jak na soužití kočky se psem

Na koni i se psem

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...