Ben Veliký a jeho výcvik pro Helppes

Publikováno: 6.10.2014
Autor: Zuzana Rastrová
Foto: Helppes

Ahoj, jsem labrador Ben a jsem úspěšný absolvent zkoušky asistenčního canisterapeutického psa a asistenčního psa pro vozíčkáře v centru pro výcvik asistenčních psů Helppes. Šéfredaktorka báječného časopisu HAF & MŇAU mě poprosila, abych o sobě a o mém výcviku něco málo napsal. Domluvil jsem se tedy se svojí trenérkou Zuzi, aby mi s tím pomohla – přece jen je v psaní zběhlejší než já. Ale znáte to, lidi jsou lidi, tak ji neberte moc vážně, protože já bych některé okolnosti a situace popsal jinak...

Ben úspěšný absolvent zkoušky asistenčního canisterapeutického psa HelppesPatálie se jménem

Brzy po příchodu do Helppesu dostal Ben ke svému jménu hned několik přívlastků. Na jmenovce měl uvedeno, že je „Ben II.“, problém ale byl v tom, že jsme už jednoho Bena měli. Dostal tedy přívlastek „Veliký“, a jméno Ben Veliký mu zůstalo dodnes. Přívlastků měl ale požehnaně, namátkou: usměvavý, bohém, sněžný klokan a další.

Začátky byly těžké

Bena jsme kvůli jeho velikosti záměrně vybrali pro čtyřletou slečnu, u které se do budoucna kvůli poruše růstového hormonu počítalo se zhoršenou stabilitou při chůzi a Ben jí měl dělat při chůzi oporu. Naše zážitky s Benem v průběhu jeho výcviku jsou skoro nepopsatelné. Živě si pamatuji naši první cestu do víru velkoměsta. Ben už tenkrát vážil něco kolem 32 kg, takže jsem se pěkně zapotila. Na vodítku mě tahal jako šílený a jeho láska ke všem kolemjdoucím neměla brzdu.
Náš Beník byl vždycky trochu dámička, občas to s čistotou až přeháněl. Také nás překvapoval tím, jak hluboce se dokázal ponořit do snění, když ho něco (a to často) fascinovalo. Když začínal jako student v naší psí asistenční škole, nebylo to s ním vůbec jednoduché. Považoval se za psa, který má tlamu jen kvůli příjmu potravy – vzít do ní jakýkoliv předmět bylo pro něj dost pod úroveň. A jak už to bývá, máte-li doma jedinou věc, kterou nechcete mít oslintanou od psa, je to právě ta věc, s níž dosáhnete největšího úspěchu. U nás to byl kulatý dekorativní polštářek na gauči – Ben do něj nejdřív několikrát šťouchl čumákem a pak ho vítězoslavně celý chytil do svojí nemalé tlamičky. Když viděl, jakou jsem z toho měla radost, výměnný obchod dobroty za polštář už šel jako po másle.

Podávání věcí není jednoduché

Podávání upadlých předmětů z nejrůznějších materiálů je pro každého asistenčního psa naprostý základ. S Benem byl problém ve chvíli, když jsme přecházeli z podávání měkkých, sympatických předmětů na tvrdší, jako byl plast. Spousta psů má jako oblíbenou hračku obyčejnou PET lahev, ale Ben že plast tedy ne. Hrozně u toho trpěl, čelisti se mu třásly a cvakaly jako naháč v minus dvaceti. Ale bylo na něm vidět, že i když je mu to nesmírně nepříjemné, chce to pro mne udělat. Nakonec jsme uspěli i tady a Ben s radostí podával naprosto všechno.
Svým bohémským přístupem mě Ben občas uváděl do stavu zoufalství, např. v zimě: venku sněžilo a my jsme šli do cvičebního domečku pilovat asistenční dovednosti. Beník mi sundal rukavici, lehl si, rukavici si elegantně položil na přední nohy, dlouze se zakoukal z okna – byla to romantika – a s velkou něžností v očích sledoval padající sněhové vločky. Zhruba po dvou dlouhých minutách se myšlenkami vrátil ke mně, rukavici elegantně zdvihnul a podal mi ji. Že zvířata reagují na hudbu je známá věc, ale náš Ben Veliký měl několik oblíbených písní, při kterých se prostě musel zastavit a s upřeným pohledem na reproduktor, vrtícím ocasem a s rozjařeným, nebo naopak velice vážným výrazem nehnutě stál, dokud písnička neskončila.
Jak šel čas, Ben byl stále šikovnější a každým dnem své dovednosti zlepšoval a prohluboval. Co se nezměnilo, byl jeho „lady“ postoj k nepříznivému počasí a nečistým povrchům. Často velice přesvědčivě předstíral, že sedí, bylo-li mokro, nebo dokonce bahnito. Tím mne samozřejmě neobelstil a trvala jsem na tom, aby si opravdu sedl (důslednost je základ výchovy). Nakonec poslechl, ale díval se na mne se zoufalým výrazem v očích, přímo jsem viděla, jak trpí. Často mě už dopředu prosil, abych to po něm ani nechtěla. Sebemenší kaluž na chodníku obešel, a když jsem do ní šlápla sama a začala jásat, koukal se na mne jako na blázna. Stejně jsem koukala zase já na něj, když s dvoumetrovými odskoky bublal na sněhuláka a čekal, že se proti němu ten kus zmrzlé vody rozběhne, nebo když nevěřícně zíral na přikrytou zaparkovanou motorku či vycpanou antilopu ve škole.

Ben asistenční pes Helppes - ukázka podání věci.

Bodoval i v sámošce

Jednou z technických vymožeností, která ho naprosto fascinovala, byl mimo jiné samoobslužný kráječ na chleba v obchodě. Když jsem do něj dávala bochník čerstvého voňavého chleba, se zájmem přihlížel, když pak ale začala ta věc vydávat zvuky, natáčel hlavu a s údivem, naprosto vykuleně, zíral na skleněná dvířka. Jako první spadly dolů patičky, to na prázdno cvakal tlamou, jako by je chytal. Když jsem pak dvířka otevřela a chtěla si dát nakrájený chleba do sáčku, radostně šťouchl čumákem do dvířek, to už uměl, a zavřel mi tam ruku. Protože z toho měl takovou radost a protože asistenční pes musí umět i otevírat a zavírat dveře, skříňky a šuplíky, musela jsem se tomu všemu sama zasmát.
Jednou mi při nákupu upadla na zem větvička od rajčat. Ben měl ohromnou radost, že jsem ho poslala, aby mi ji podal – euforie mu vydržela asi dva metry, pak se začal šklebit, třepal hlavou a vyplivl stonek rajčete asi metr za sebe. Provinile na mne mrknul a šel to zkusit znovu, to už navíc přeskakoval z nohy na nohu všemi směry, oči jako škvírky, chuť stonku mu silně vadila. Ve finále ke mně dohopsal a větvičku po mně plivl, pak otevřel oči a velice se radoval, že splnil svůj úkol.

Děti lítaly vzduchem

Na jeho nezkrotné lásce k lidem jsme museli pracovat mnohem víc než s těmi tak nepříjemnými tvrdými předměty. Při mazlení mě nejednou samou láskou srazil k zemi, a to se jen třel jako kocourek. Na poště se mohl uvrtět a „uvrkat“ radostí, že za tím okénkem je paní. Na benzince hbitě šplhal po pultu, jen aby se mohl usmát na pokladního. Rozvrtěl se na každého, kdo na něj mlaskl. Na pulty jsme chodili dál a procvičovali jsme např. placení nákupu, podání dopisu na poště nebo podání peněženky z pultu páníčkovi. Veliké zklamání ale zažil ve vestibulu metra, když na konečné stanici přijela souprava z opačného směru. Ben si byl naprosto jistý, že všichni ti vystupující lidé přijeli za ním. Radostně se celý vrtěl, ocasem točil dokola, roloval uši a usmíval se. Jak davy odcházely, vrhal významné pohledy na každého opozdilce, a když odešel i poslední člověk, dost ho to vzalo, a obrátil se na mne, abych ho utěšila. Děti miloval také velice, o čemž svědčí i zápis z tréninkového sešitu z návštěvy mateřské školky: „K dětem se choval hezky, nechal se hladit a mazlit, z radosti dostal labradoří amok a sejmul pár dětí, které lítaly vzduchem s několikanásobnými rotacemi“.

Putování po rodinách

Ben asistenční pes Helppes - ukázka sundání čepice.Když jsme se společně naučili ovládat všechny jeho i klientčiny tužby, složili jsme náročnou zkoušku asistenčního canisterapeutického psa. Za týden si pro nás přijeli klienti a odvezli nás do Benova nového domova. Zatímco se Ben v novém prostředí rozkoukával, snažila jsem se předat rodině všechny potřebné informace. Už druhý den jsem ale začala mít pochybnosti o přístupu rodiny k Benovi, a přibývající negativní reakce jejich sousedů, kteří mě aktivně oslovovali a prosili, ať tam psa nenechávám, mě jen utvrdily v pochybnostech o umístění Bena. Byla to zvláštní rodina – matka holčičky zřejmě měla potřebu být zajímavá pro své okolí, a k tomu jí pravděpodobně měl sloužit i pes s označením asistenční. Malá slečna, které měl Ben pomáhat, žádný pozitivní zájem o chlupatého kamaráda nejevila, naopak, chodila za ním jen proto, aby ho uhodila. Malá slečna si dělala, co se jí zamanulo, a matka ji nebyla schopná uhlídat. Léky na údajnou epilepsii (kterou osobně přiřazuji hysterickým záchvatům nevychovaného dítěte) mělo dítě na dosah, dokonce si s nimi v přítomnosti psa hrála, na což matka nereagovala, dokud jsem ji na to neupozornila, stejně jako na rtuťový teploměr, kterým slečna mlátila o podlahu. Toto vše a spousta dalších věcí nás utvrdilo v rozhodnutí odvézt Beníka zpátky k nám do Helppesu.
Po krátké a nutné rekonvalescenci z tohoto zážitku jsme Bena docvičili pro potřeby jiného klienta, měl jít do krásného domečku se zahradou a kočičím kamarádem. Kvůli stejnojmennému synovi se Benovi začalo říkat Denny, měl se tam jako v pohádce. Pak maminka onemocněla, tatínek potřeboval odjet na služební cestu a rodina zjistila, že Dennymu nemůžou dát péči, kterou potřebuje. Po vzájemné dohodě nám ho vrátili a z Dennyho se zase stal Ben Veliký.

Bena jsme tedy měli už podruhé zpátky a užíval si u nás smečkových rošťáren do chvíle, než jsme pro něj našli vhodného páníčka. Rozhodli jsme se dát Bena mladému muži na Moravě, Beníkovi hned při prvním setkání padl do oka a láskyplně ho přivítal spoustou pusinek, paciček a významných pohledů. Kvůli specifickým potřebám nového páníčka musel být Ben ještě docvičen a také musel složit zkoušku psího pomocníka – asistenčního psa pro vozíčkáře. I tuto zkoušku zvládl na jedničku. Kdybychom Beníka přirovnali k lidem, honosil by se titulem před i za jménem.

Článek vyšel v časopisu č. 9/2013

Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.

Děkujeme Vám

Kam dál: 

Rady na cestu a co zabalit

Jak na soužití kočky se psem

Na koni i se psem

Zvířata se svojí slepotou netrápí

Jak se žije psům a kočkám v Německu

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...