Když místo smrti přijde naděje
Všude tma, ticho, samota a nekonečná nicota… Už je asi konec. Už je asi po všem. Už to všechno konečně skončilo. Už mě nic nebude bolet. Už se nemusím bát. On si myslel, že je konec, že už je po všem. Ale mýlil se. V té nicotě slyší kroky. V té nicotě někoho vidí. Snad to není on, ten co mu to všechno udělal. Snad to nejsou ti všichni.
Byla středa v noci, když si vyčerpaná řidička musela odpočinout při návratu ze služební cesty. Vyfešákovaná jako princezna s klapajícíma botama vystoupila z auta, aby si dala zaslouženou cigaretku. Ve světle nastartovaného auta však viděla, že se něco mihlo. Byla trošku vyděšená, ale uvědomila si, že je v lese a zvěře se bát nemusí. Jenže ten stín se začal přibližovat a ona v záři reflektorů uviděla psa. Psa, co se sotva plazil, s trochou krve po těle, pěnou u nosu, vychrtlý tak, že vypadal jako kostra. Jenže měl vizáž „bojového psa“. Takové pověsti, kterou tvoříme my lidé.
Protože měla strach, aby jí pes neublížil a do služebního auta by ho stejně naložit nemohla, zavolala na místo policii. Z lesíka sjela k hlavní silnici a když viděla hlídku projíždět, myslela si, že ho viděli a naložili, tak jela dál.
Brzy ráno mi ta řidička volala, aby se ujistila, že bylo psovi pomoženo. Celá situace byla tak děsivá, že celou noc nespala. Jenže já o psovi nevěděla, neměla jsem žádné informace a popis celé situace mi přišel naprosto děsivý.
Zalarmovala jsem kolegu, který neváhal a okamžitě sedl do auta a jel se na místo podívat. Procházel les a okolí více jak hodinu. Myslel, že je hledání zbytečné a pes už je někde pryč, ale najednou ho uviděl. Velkého psa, který byl kdysi statný, ale v tuto chvíli z něj byla jen bezbranná hromádka. Hned mi dal o všem vědět a já se také vydala na místo. ,,Vem ale nějakou velkou deku a zavolej hned na veterinu, ten pes to asi nedá!“ tak zněla slova, kterými hodnotil kolega Zdeněk situaci.
Celou cestu jsem měla na uchu veterinářku a pana tajemníka z Městského úřadu Bor, který nám vždy pomáhal řešit krizové situace v jejich okolí. Když jsem dojela na místo, vůbec jsem nevěděla, kde je hledat, protože je místo strašně rozlehlé a možná i proto si ho vybral ten, co mu to všechno udělal. Naštěstí mi už šel pan tajemník naproti: ,,Je to strašné, ten pes je asi mrtvý.“ Přidala jsem do kroku a viděla Zdeňka až úplně vzadu za zatopeným lomem. Klečel u psa a hladil ho. Všichni tři jsme měli stejně vyděšený výraz. Ještě nikdy jsem nic takového neviděla. Obřího statného pejska, co v sobě dokázal udržet dušičku, ale jen na vlásku.
Na nic jsme nečekali, lidem v čekárně u veterináře se omluvili, i přesto jsme ale všichni měli pocit, že jdeme pozdě. Pes se nehýbal, nezvedal hlavu, bylo mu úplně jedno, že s ním někdo manipuluje, že nad ním někdo pláče. Pár hodin jsme si poleželi na klinice, dostal kapačky a povzbuzující injekci. První dva dny celé prospal. Báli jsme se ho kontrolovat, báli jsme se, že nám umře a my mu tak strašně moc chtěli pomoci, tak moc jsme mu chtěli dát novou šanci na život.
Pár dalších dnů se alespoň snažil vyvenčit a šel zase hned spát. Ušel s obtíží pět kroků a zase zpět na pelech. Po týdnu u nás, když jsme konečně pořádně viděli pořádně jeho nádherné jiskřivé oči, jsme zažili to, co doposud ne. Volala mi Lenka z večerní služby v útulku: ,,Gábi, on pláče. Nehybně leží, hlavičku má na rantlu a z očí mu tečou obrovské slzy!“ Ani jedna z nás se nezmohla na více, než plakat s ním. Co se mu asi honilo v hlavičce? Co si všechno musel asi prožít? To už nám neřekne. A asi je i lepší, že neumí mluvit. Nikdo z nás nedokázal pochopit, kdo se mohl tak úžasného psa zbavit. Opravdu jsme si mysleli, že se jen někomu ztratil a že dlouho šel, že někoho hledal. Všechno ale bylo jinak. Po zveřejnění se nám ozvalo několik lidí a tu hrůzu, kterou nám popisovali si ani nedokážete představit.
 |
 |
Zavolala nám osoba, která má z bývalých majitelů strach. A když se člověk bojí člověka, jak se asi takových lidí musí bát pes. Dixiho, jak se pes skutečně jmenuje, si původní majitelé po rozchodu přehazovali jak pytel. Jeho život začal jako život psa s pánem, který ho měl rád. Ale tak nějak je jednodušší si vybít vztek na druhých a takové bylo jeho psí dětství, puberta i mládí. Nakonec zůstal jako nepotřebný trvale zavřený na balkoně v mezipatře bytovky. Pak jsem si vzpomněla, že jsem tuto situaci řešila před dvěma lety. Jenže, když se na místo dostavila kontrola z KVS, pes už byl pryč a zbyly po něm jen týdny, možná měsíce, neuklizené výkaly.
Z balkonu ho dostal muž, který ho měl skutečně rád. Snažil se dohnat všechno, co mu bylo odepřeno. Sice nevím, jak dlouho u něj byl, ale určitě se měl oproti starému životu milionově. Jenže Dixi se nestěhoval s mužem, ale se ženou, která na to všechno léta koukala, všechno tohle dopustila. Tyrana vyměnila za hodného muže, ale jen na chvíli. Proč? To je jen její věc. Asi neumí žít milována a Dixiho sebou tahala jako kouli u nohy. Nevinného psa, který všechno odnášel. Díky několika rozchodům paničky s různými chlapy si Dixi vyzkoušel všemožné. Ten nejnovější byl skutečně posledním. Pes si hodně zkusil. A s čistým svědomím můžu říct, že šel z ruky do ruky jen samým zoufalcům, protože vybíjet si vztek na bezbraném zvířeti, to umí jen ubožák.
Tohle všechno není výmysl. Není to smyšlená povídka. Jsou to všechno informace, které nám volaly desítky lidí a všechny výpovědi byly stejné. Všichni říkali to samé. A otřesnější je to, jak se vlastně Dixi k zatopenému lomu dostal. Poslední pán prostě Dixiho nenáviděl a dával mu to patřičně najevo. Pak přišel den, kdy ho někdo odvezl do lesíka a doufal, že ho tam nikdo nenajde. Že stihne pojít jako prašivej pes. To, že ho nikdo dlouho nekrmil bylo zjevné na první pohled. Mnoho starých zranění také vypovídalo o zacházení se psem, kterého nemáte rádi. A tu osudnou středu ho tam vysadili, chtěli dobít a když už si mysleli, že je po něm, odjeli. Jenže on to nevzdal a bojoval, plakal tiše ve svém zoufalství. Stáli při něm všichni andělé, protože to, co si musel prožít, než bylo dílo dokonáno, to si nikdo nechceme ani představit. Jsme rádi, že naše milované psí tváře neumí mluvit.
Proč si, Dixi, pro ně plakal? Ty si přece nic nepokazil. V tomto životě už zažil dost a je čas jít dál. Je z tebe přenádherný, zdravý, silný pes a zoufalství je minulost. My životy měníme a snažíme se je dělat dokonalými. K tomu už chybí jen málo. A to nový domov. Ale všechno má svůj čas a další roky budou určitě nejšťastnější v tvém životě. My dáváme sliby, které se plní.
DIXI
pes, kastrovaný
9 let 
kříženec staforda (váha 37 kg)
Mezi psem a pánem existuje zvláštní spojení, které vychází z bezpodmínečné lásky a když všichni přátelé odejdou, on zůstane. Když bohatí berou nohy na ramena a vaše pověst je v troskách, on vytrvá ve své lásce jako slunce při svém putování po nebi. Krásný, něžný Dixi přišel z jiného světa - ze světa, kde jeho láska nebyla opětována. Jeho překrásné oči vám ukážou, jak obrovské má srdce a duši - duši, která chce být milována. Jde o veselého, pohodového pejska, který má super bullí povahu. Jeho vzhled ve vás třeba bude vzbuzovat zlý dojem - ale ve skutečnosti je to láskyplná milouš. Tento pejsek ve vás nechává tolik tepla, tolik klidu - těžko se od něj odchází. Nevím, jak to popsat, ale on je prostě psí anděl.
Je zvyklý odpočívat a slunit se na zahrádce, když má opalování dost, jde se uvelebit na gaučík. Procházky má moc rád. Má hygienické návyky. V době samoty nic neničí a nedemoluje. Pro pána se zkušenostmi. Dixi má velkou sílu, chrousta na vycházce zašlápne místo poslouchání. Pro lidi, co si uvědomují fyzickou sílu psa. Hodí se do rodiny k větším dětem, které má moc rád. Fenky snese, pejsky ne.
V útulku je od července 2018.
S adopčním poplatkem 1.500,- (Naočkován kombinovanou vakcínou, odčerven, vykastrovaný, Scalibor obojek proti blechám a klíšťatům)
Psí útulek U Šmudliny Tachov
Gabriela Jägerová
Tel.: 724 583 768
Gabrielka333@seznam.cz
č.ú.: 194 210 638/0600
Foto: Mi Chie
Dixi má svou kartu i zde na PesWebu
