Ale co když to pototo.....?

ZÁVODY... výhružný a významný mezník týmu, přeci jen taková ta prověrka, jak že vlastně na tom s tím naším pejskem po všech těch trénincích jsme. Doma na cvičišti umíme dá se říct všechno perfektně a těšíme se, až to ukážeme tomu "velkému agiliťáckému světu" tam za oponou.

Jenže, den nastal a v hlavě se začínají mísit pocity - umíme všechno? Zvládneme tu atmosféru? Dokážeme zaběhnout takový parkur? Zvládnu si ho alespoň zapamatovat? Jak mám psa motivovat, aby se na mě plně soustředil tak, jak to zvládáme doma? Takových zkušených lidí tady je, ale co já? a co když tohle a tohle...

Diskvalifikace?

Vždyť to bude trapné... Nebude, věřte! Právě ta jde ruku v ruce (nejen) se závodními začátky neb prověřuje, jak jsme opravdu připraveni. Leckdy je to o pouhé sekundě - pes nám v rychlosti skočí nějakou jinou překážku, či si vybere jinou díru tunelu. Mnohdy je to ale o trénování (a vracení) zón - do správné pozice, přesně tak, jak jsme se učili na domácí půdě. To je ze začátku velmi důležité - aby pes věděl, že v této atmosféře se nic nemění. A toho se držte.

Teď zpátky k té nepopulární trémě. I ona k závodům patří, ovšem dle mě se rozděluje na zdravou sportovní trému a tu, která se dostaví v případě tušení, že na něco ještě úplně nemáme. A pes okamžitě vše pozná, na to se nesmí zapomenout.

První kategorie se týká stále i mě a to i po šílených 17ti letech na závodním poli. :)) Nejsem vyloženě nervózní, spíše si uvědomuji, jak je leckdy důležité zaběhnout daný běh. Když stojím na startu, ještě si parkur v duchu projdu, naposled se kouknu na různé úhly a pak se věnuji jen nám - tedy psovi a mému pohybu, povelům a motivaci. Při běhu sice vnímám vše - dokonce i mikrofon, zvedání rukou rozhodčího a mnohdy i lidi za páskou, ovšem ta pravá pozornost jde na psa - nesmíte se poddat vnějším vlivům, ty Vám totiž nijak nepomohou. To Vy a Váš parťák jste v těch cca 35 sekundách to nejdůležitější. Pokud se komunikace a spojení přeruší, stačí leckdy setina sekundy a je to.

Druhá verze trémy se většinou potýká se začínajícími týmy. Je to logické, a nikomu nikdo určitě nic nevyčítá. Zdravá tréma je občas i vítána, neb je vidět, že Vám na výsledku a projevu záleží. Je třeba si ovšem uvědomit, že pes to z nás vycítí a je znamená pro něho stres či minimálně zmatení. Od začátku závodění je přínosné se co nejvíce chovat jako na tréninku, tedy tam, kde to oba tak dobře znáte. Snažte se po příjezdu chovat jakoby jste skoro ani nepřijeli závodit - normálně psa vyvenčete, pohrajte si s nim jak mimo tak u parkuru a rozeskačte se na skočkách - chvilku a efektivně. Když se postaví parkur, můžete ho probrat s dalšími lidmi, ale nepoddávejte se tomu, že je přeci hrozně těžký, že má šílené nebezpečné úhly a ten slalom se snad ani nedá naběhnout. Udělejte si názor sami - zkuste si v hlavě promítnout podobné sekvence ze cvičáku, jak jste je trénovali a jak Vám to šlo/nešlo. Právě debaty o parkuru dělají v hlavě zmatek. Váš tým znáte nejlépe Vy, na pomoc se zeptat určitě můžete, ale to poslední rozhodnutí je už na Vašem uvážení.

Pokud se potýkáte s horší pamětí, odejděte opodál a zkuste si ho i s otočkami projít v duchu se zavřenýma očima. Nepomáhá? Koukněte se na něho a projděte si ho ještě z jiného úhlu a hlavně se soustřeďte pouze sami na sebe.

Samotný nástup na start

A je to tady! Moment, na který se nějaký čas na tribuně čekalo. Jdete na start 18tí a všech 17 týmů před Vámi jste sledovali - jak šli něco jinak, než máte naplánováno, jak tunel číslo 5 hodně vynáší a tu zónu na houpačce dneska hodnotí nějak přísně... Ne, zkuste se tomu nepoddat, když to jen jde, zůstaňte u Vaší verze a jen se tomu případně trochu přizpůsobte. Změna vedení těsně před startem většinou nepřinese nic dobrého. Vraťte se myšlenkami ke svému psovi a dejte mu najevo, že se na závodech nic nemění - že je tu sice více lidí, nějaká osoba uprostřed píská na píšťalku a mikrofon je slyšet po celém place, ale pro něho je to stále ten samý agility parkur co tak dobře zná. Pokud cítíte, že se Vám situace vymyká z rukou, uklidněte sebe i svého parťáka a v klidu si věc udělejte podle svého - opravte si například out, zóny, slalom a po doběhu psa pochvalte. I když na něho jste eventuálně naštvaní, zkuste to nedat najevo. Vlivy závodu na něho působí stejně jako na Vás a rozhodně mu nepomůže, když po pár prvních startech dostane po doběhu "čočku", že i tu kladinu přeci normálně neskáče. V hlavě to řešit budete, ovšem pes by měl z parkuru odcházet bez vysoké nervozity a zbytečného trestu. I když nebudete skákat pět metrů vysoko, běžte se třeba projít a snažit si dojmy utřídit.

Vítězství

Vždyť my na to měli, přeci to normálně umíme a on tam musí zrovna udělat takový oblouk a lítat si, jak se mu zlíbí. Je třeba ale začít u nás - každý běh si zrekapitulujte, koukněte se na video a pak zkuste vyhodnotit, proč ten daný problém nastal. Vítězství je krásná věc, psovod je na tým právem hrdý, a ten člověk s píšťalkou nám podá ruku, ano to je pocta. Ale pro to to nelze dělat, nýbrž pro tu radost. Pokud Vám závody nedělají samy o sobě dobře, začněte u sebe. Nápomocné je i jezdit jen tak "na čumendu" a pozorovat chování jak zkušenějších, tak i nováčků. To by Vám mělo dát hodně.