Deník nepochopeného bulíka - Baxovy peripetie VI.

Publikováno: 9.11.2018
Autor: Jan Filip
Foto: Archiv Jan Filip

Já se rád vozím. Odmalička. Bejvalýmu piškotodárcovi jsem možná i odjel a možná mě i hledali, ale spíš ne. Spíš si to snažím namluvit. Mam prej křivý zadní, problém s kyčletama. A je fakt, že teď, v mých cca 9-10 letech, se mi, poránu, blbě vstává. Na mamku a taťku si nepamatuju. Mám je rád, chybí mi rodina a rád bych je viděl, ale piškotodárce mi vysvětlil, že jsem asi synek z množírny a že když poznali, že mám křivé kyčlety, tak mě pustili někam ven.

Já si na to fakt nepamatuju. Vím jen, že jsem měl hlad a tak jsem šel k lidem, potencionálním piškotodárcům, na nádraží okolo Prahy. Praha, to je hlavní město České republiky. Je MEGA! Ani za těch moc let, co jsem s mým piškotodárcem, jsme prý neprošli ani desetinu. A to je co říct, protože toho nachodíme hodně. Zadní mě při chůzi bolí čím dál víc, ale jsem s piškotodárcem, chodíme pěšky a poznávám tak postupně celou Prahu. A těch vzkazů, co denně vyzvednu od stromů, keříků a lamp. Vzkazů od kluků i holek, no, to ti někdy povím.

Jo, je pravda, že jsem se jednou "ztratil" drbavý, když mě neměla na provázku a sjel jsem si 136 (to je číslo autobusu - taková ta velká, dlouhá věc, co vozí potencionální piškotodárce a každá ta věc má svoje číslo). Takže jsem tou 136 dojel až na konečnou - Lorenc (Lorenc, to je jméno asi nějakýho významnýho piškotodárce, když se po něm jmenuje nádraží). Tam proti mně vystoupila tyč s okem. Vrátily se mi nehezké vzpomínky. Vodvezli mě zas v policejním autě.

Bál jsem se, že mě zas vodvezou do Troje, do útulku, ale ne. Někde za uchem mám Chips. Nikdy jsem ho nenašel. Ale podle toho chipsu asi poznali DNA a otisky prstů piškotodárce, nebo tak něco, protože mě přivezli přímo do míst, kde s piškotodárcem chodíme na pudemeven zabarák. Až pak jsem se dozvěděl, že piškotodárce chodil po celým Žižkově (to je čtvrť v Praze, něco jako Lorenc). Hledal mě a ptal se každýho pidlicajta, kterýho potkal, jestli o mně nemá hlášení.

Hele, já za to nemůžu. Prostě se rád vozím. Od té doby ale jen s piškotodárcem. Už nechci vidět tu tyč s okem na konci. A hlavně chci být s piškotodárcem. Chybí mi mamka, chybí mi taťka. I když si na ně nepamatuju. Když ležím a koukám do zdi, myslím na brášky a sestřičky, které také možná vypustili. Kde jsou, co se s nimi stalo?

Jsem rád, že ubývá rozmnožoven, protože v jedné z nich jsem se nejspíš narodil. Nevadí mi, že kvůli kyčletám jsem se chvíli toulal a vyrůstal sám. Mám piškotodárce, který mi to vše nahrazuje svou láskou a já mu jí taky oplácím. Myslím ale na mamku. Na to, kolik musela porodit brášků a sestřiček, aby se vyplatila... Už je tomu konec, že jo? Řekněte mi, že jo....

Prosím,
Váš Bax.

"přeci zrádcem nebudu"... To řekl Karel Havlíček Borůvka. Starý a vážený básník, novinář a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Nevim sice, jak se dostal do jogurtu, ale budiž. Podle piškotodárce dneska jede v jogurtech a salámech každej estébák a zloděj, tak co?!

Vzpomněl sem si na něj, na Havlíčka, zrovna, když sem šel do svého Hiltn namísto apartmá. Hlavně, protože sem před tím sežral piškotodárcovi jogurt s borůvkama. Ten velkej. Půlkilovej. Nechal ho nadosah, a všechno, co je nadosah, je potencionálně moje... Jogurt, to je ale věc, kerou nesmim. Ne, že by mi nechutnala, nebo že by mě votrávila, ale já po ní straš ně to... No toooo.... Dyť víš!  

"Tydobytku"... Já přesně tak úplně nevim, jak se tomu řiká, ale piškotodárce tomu řiká "tydobytku". No, von vlastně mně řiká "tydobytku". Já mu jeho názory neberu, ale mam svoje. Bull se prostě nepřekládá jako "dobytku", i když to má něco málo společnýho. Já nevim, kde se v lidech bere to špatný překládání vůbec nedůležitejch věcí. I když pamatuju, kdy to bylo ještě horší. To se kotě, jako Pussy Cat, překládalo úplně jinak.

Hele, my nejsme rasisti, ani kočkofobové. I když žít s kočkou, řeknu vám, ...žádná prča! Náladová, nevyrovnaná osobnost, s pochybným charakterem a nutkavou potřebou mít vlastní pískoviště, nejlépe v rohu místnosti. Kdybyste jí viděli, jak vřískala, když jsem jí rozhodil čakry tím, že sem jí tu její zenovou zahrádku projel klabákem! Se naježila, prohla a jebla mě do klabáku drápama, kdy jen mohla. ...pozn. blbě se to hojí! Už to bude pár let, co zeumřela a i když mi vadila její arogance a nevyrovnanost, a to, že nebyla zrovna přátelská, chybí mi tu. Jako kamarádka, kerou nechceš, ale je tu ze stejnýho důvodu, jako ty. Nebál sem se jí, ale můj respekt měla, to se musí uznat!

Já osobně se bojim jenom zlé tety lopatky, která sbírá všechno, co spadne v kuchyni a strejdy smetáčka, kterej je s ní simultárně spolčenej a zcela submisivně jí všechno nažene přímo do tlamy. Nedávno smetl i kolečko salámu! Šunkovýho!
NE
PO
CHO
PÍŠ !!!!!!!
Strejdu smetáčka nemám rád úplně nejvíc, protože je to zrádce, kolaborant. No, něco, jako ten Havlíček Borůvkový, kerej teď kolaboruje s jogurtem a nejspíš se hádají, protože to ve mě nějak bouří a piškotodárce tuší, že to bude na "tydobytku". Jen koutkem oka sleduju, kdy pude sám na pudemeven do tý místnosti, kam sami piškotodárcové a drbavé chodí na pudemeven, abych nepůsobil, jako nějaký rušivý elementarista, a oba uděláme to samé. On uvnitř, já za dveřma. Snad ho to chytne dřív, než mě.

Mějte se tu! 
Čus,
Bax...

Kam dál: 

Deník nepochopeného bulíka - Baxovy peripetie V.

Deník nepochopeného bulíka - Baxovy peripetie IV.

Deník nepochopeného bulíka - Baxovy peripetie III.

Deník nepochopeného bulíka - Baxovy peripetie II.

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...