Příběh bulíka Otíka aneb život navzdory osudu

Publikováno: 16.1.2018
Autor: PesWeb
Foto: Archiv MVDr. Markéta Pacltová, Kateřina Bláhová, další autor neznámý

Mnozí z vás si možná dnes již nevzpomenou, je to 10 let, kdy v médiích proběhla zpráva o zubožených psech v množírně paní Bártů v Jarošově nad Nežárkou. Mezi několika desítkami zachráněných psů byl i jeden, který na tom byl velmi špatně, jeho jméno bylo Kompakt a připomínal bulteriéra.

Zprávy z tisku z roku 2008 vypovídají o mnohém. Stovka psů živoří v budově bývalého kravína. Do příjezdu úředníků s ochránci zvířat dvě třetiny z nich zmizely – (údajně byli psi předáni paní Bártů přímo zájemcům). Ti, kteří zůstali, byli předáni do péče organizací zabývajících se péčí o opuštěná zvířata a útulků. Všichni z řad ochránců zvířat apelovali na potencionální zájemce o štěňata, aby zvážili původ štěňat, která se chystají zakoupit. Zprávy o hrůzných nálezech mrtvých těl v různých stádiích rozkladu na pozemku množírny plnily přední stránky novin i hlavní televizní zpravodajství. Navzdory velkému tlaku laické i odborné veřejnosti, postupu orgánů státní správy, se případ „Bártů“ v následujících letech znovu opakoval, změnilo se pouze působiště, hlavní aktéři a způsob obživy paní Bártů však nikoli.

Jejíma rukama prošel i tehdy šestiletý bulteriér Kompakt. Spíše než psa, připomínal hnisající uzlíček čehosi. Pod svá křídla si jej vzala MVDr. Markéta Pacltová, která mu poskytla nejen odbornou péči veterinární, ale také nezbytnou péči domácí. Otík, jak Kompakta přejmenovala, u ní tehdy našel to nejcennější a nejpotřebnější – dočasný domov.

Otík byl podvyživený a slabý tak, že nemohl sám chodit. Jeho kůže byla plná strupů, hnisu a krví podlitých pupenců, praskala a krvácela při každém pohybu. Jeho oči byly zateklé zánětlivou kůží a ve zbylé štěrbině bylo takové množství hnisu, že neviděl. Pod vrstvou hnisu po vyčištění vykoukla poškozená rohovka, byla šedá a Otík tak zřejmě vnímal jen světlo a tmu. Po odčervení z něj vyšlo na dvě stovky článků tasemnice a armáda škrkavek. Byl zablešený, nohy měl oteklé, kůže se skládala v řasy, v jejichž úžlabích byl hustý páchnoucí sekret. Jak dlouho muselo trvat, než se zdravý pes dostal do takového stavu? Stejná škoda jako na těle byla i na jeho duši. První dny Otík přečkal schoulen v nejzazším koutku přepravky, utrpením pro něj bylo se dojít napít i najíst. Choulil se při každém pohybu rukou směrem k němu.

Péče o něj byla velmi náročná jak finančně (o finanční pomoc se postarali lidé z Volkswagen klubu Plzeň, kteří vypsali sbírku na pomoc Otíčkovi), tak časově. Otíkův stav vyžadoval spoustu trpělivosti, každá manipulace s ním se skládala z řady drobných krůčků, během kterých se Otík pomalu učil znovu důvěřovat rukám člověka. Díky maximálnímu nasazení a pochopení paní doktorky Pacltové se Otík postupně a polehoučku začleňoval do chodu domácnosti. Nebyl víc, než plaché zvířátko, které pomalu začínalo zjišťovat, že se nemusí bát, že je v bezpečí.

Otíkův zdravotní stav se zpočátku začal mírně zlepšoval. Přibíral na váze, začal zarůstat na holých místech a oči přestávaly hnisat. Stav jeho kůže vyžadoval vždy s jednodenní prodlevou pravidelné koupele. Učil se chodit ven, neznal obojek ani vodítko. Mezi smečkou paní doktorky mu ale bylo dobře, cítil se zde v bezpečí, od lidí však stále čekal ránu a snažil se být „nejmenší z nejmenších“.

Po krátkém zlepšení bohužel došlo ke stagnaci a Otík jako by stál na cestě k uzdravení. Po měsíci léčby byly informace méně optimistické, než na začátku. Otík si nechtěl hrát ani se svými psími kamarády. Polehával a možná tehdy jen nasával energii a sílu. Moc ho trápily oči, které na slunci hnisaly. Jeho tělíčko se znovu začalo pokrývat vyrážkou a stroupky.

Trvalo ještě pár dalších měsíců, než jeho tělo pokryla srst a z Otíka se konečně vyklubal Pes. Jeho stav ale stále vyžadoval náročnou péči. Některé zdravotní problémy se podařilo zcela vyřešit, jiné bude mít Otík již doživotně.

Aby na ten vyčerpávající zápas o návrat do plnohodnotného života nebyl sám, získal u paní doktorky i trvalý domov. Domov, kde je bezpečí, psí kamarádi a spousta péče a lásky. Domov, kde spokojeně tráví zasloužený psí důchod. Domov, kde oslavil 6. října 2017 své 15. narozeniny.

Zdálo by se, že je to malý zázrak, a on také je. Zázrak, za nímž stojí příběh plný trápení, slz, smutku ale i naděje, snahy a velké lásky. Lásky k těm, kteří trpí a neumí si sami pomoci. Snahy o pomoc a vůli navrátit ty týrané a zanedbané zvířecí duše zpátky do života na slunci. A také naděje v to, že jednou tu množírny nebudou, že jednou si nikdo nekoupí štěňátko po rodičích, jako je například Otík.

Prosíme, vybírejte velmi pozorně a pečlivě, odkud si svého zvířecího kamaráda pořizujete. Děkujeme za Otíka a za všechny zvířecí duše, které byly zachráněny těmi, kterým stojí za to bojovat o jejich osud.

Zdroje:
http://www.luke-bullterrier.estranky.cz/clanky/otik.html
https://jindrichohradecky.denik.cz/zlociny-a-soudy/proc-existuji-mnozirny-psu20080418.html
http://www.cibela.cz/old/jarosov_tyrani_psi.html
https://jihlava.idnes.cz/trestni-oznameni-pro-tyrani-psu-na-chovatelku-ze-zachotina-p4v-/jihlava-zpravy.aspx?c=A140516_2065211_jihlava-zpravy_mv

Kam dál: 

Bábuška alias Pepinka - v cíli dlouhé cesty za štěstím

Máťa aneb jak se Jari Matti z dočasky do adopce dostal

Střípky z Bongova (Bonbónova) života 

Příběh Salvy aneb Když vás nic a nikdo neodradí

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...