Máťa aneb jak se Jari Matti z dočasky do adopce dostal

8Ohodnotit

Kdo z Vás sledoval příběh psa Mattyho z Bull azylu Čáslav, tak ví, že tenhle kluk toho má vážně dost za sebou. Nebudu se rozepisovat o tom, co bylo … koneckonců Máťa ani nevypadá, že by mu to taky nějak dělalo těžkou hlavu a vesele si žije přítomností. Ale přeci jen ve svém vyprávění zabrousím do doby trošku méně vzdálené.

Játra, která Maťu začala prachsprostě zlobit, se nakonec podařilo v průběhu srpna díky péči lékařek z Animal Vet podchytit a taky Mates s lidmi z BAČ zabojoval. I tak ale skončil začátkem září (a to přesto, že byl na lécích a doporučené veterinární dietě VetLife) na šílené váze 22 kg, což u amerického buldoka, kterým pravděpodobně tenhle lupínek je, znamená opravdu chodící kostřičku. To už jsem nějakou dobu řešila s panem Těšinou z firmy Fair for Pets, který je nějaký ten pátek „dvorním“ odborníkem a dodavatelem kvalitních krmiv pro naše psy, čím Máťu vykrmit a tak jsme Máťovi mohli po doladění detailů s manželi Kaudlovými prostřednictvím sbírky na PesWebu zasponzorovat super granule Carneeval. 

27. 9. 2015 jsem vezla do azylu kamarádku, která měla udělat krátkou instruktáž ohledně základní zdravotní péče o psy, manipulace s nimi, ošetření drobných poranění…takové „veterinární minimum“, co by měl v podstatě každý pejskař znát a něco trošku navíc pro „bullaře“. Tou dobou už Máťa nějakou dobu byl na těch děsně vyluxusněných granulích a tak jsem poprosila p. Kaudlovou, že bych chtěla vidět, jak po nich prospívá. Máťa s flegmaticky buldočím kukučem ležel v péřovce od Manmatu na své boudě a fakt blbě čuměl. Musím tedy přiznat, že zrovna on mým No. 1 vážně nebyl, dokonce jsem si i říkala, že mě nemá rád, protože při dřívějších návštěvách se po mě párkrát ohnal. Klára Mattymu sundala kabátek a já viděla tu kostřičku – podotýkám, že to už šel Mates podle informací BAČ s váhou nahoru a mohl mít nějakých 24 kg. Na procházku jsem ho dostala už zase zabaleného v péřovce a vybaveného košíkem. Ale Máťa ťapkal bez protestů, nečmuchal, spíš to vypadalo, že vedu na procházku jen stín toho starého Matese, kterého jsem prvně viděla v azylu na Dni otevřených dveří.

Když to vezmu zpětně, tak tím se to asi celé po… ty lezoucí kosti, vystouplou páteř a zplihlou srst jsem nemohla dostat z hlavy. Manžel mě má dávno přečtenou a myslím, že tušil dřív než já, kolik uhodilo. Bull azylu v Čáslavi naše rodina pomáhala už bezmála rok. Za tu dobu jsme navozili hromadu vybavení pro psy, stavební materiál, nakoupili pár barelů desinfekce, nějaké ty bedny s piškoty, odčervovací prášky atd. Mimoto zdokladovatelná finanční pomoc dělala nějakých 22 000,-Kč, to vše ale pod podmínkou, že naši 2 domácí pitbulové a 1 útulková babča stafordka už jsou opravdu strop a že už „nepřitáhnu domů žádného dalšího čokla“.

Jenže člověku to nedá, pořád si melete v kebuli a hledáte způsob jak jinak pomoct. To, že koupíte dvě boudy je super, můžete jezdit pravidelně venčit, pošlete peníze, ale stejně … někdy to nestačí a je potřeba udělat o chlup navíc. Manžel řekl, ať si to zvážím, ale že na zahradě je nevyužitý velký suchý kotec s teplou boudou a do dočasky Máťu můžem vzít. Že hůř se mít nebude určitě, minimálně už nebude muset být uvázaný na řetězu. Navíc co jsme se dostali ke spolehlivým informacím … buldoci obecně tu „neukotvenost“ nezvládají zrovna nejlépe a často dochází k úhynům právě kvůli špatnému psychickému stavu, který se promítne do nějakého hnusného onemocnění.

Doplnili jsme tedy na kotec ještě pojistné pletivo a ve čtvrtek 8.10.2015 jsem Máťu s nasazeným košíkem přivezla domů. Mimochodem v kotci jsem sundala košík a od té doby ho měl jen při prví procházce, než jsem pochopila, že dělat z něj démona je fakt blbost. Na rozdíl od našeho pita Mates prostě není apriori rváč a pak při seznamovacích mejdanech s naší druhou útulkářkou Siskou, kdy ho ta můra chtěla nakonec kousnout první a stále ji to drží.

Máťu jsme hned zvážili u našeho pana veterináře a byli jsme na 26,7 kg čisté váhy (tzn. vyvenčený a nenakrmený), krevní testy ukázaly samozřejmě podvýživu a rozkolísané hodnoty různých ukazatelů. Srst lámavá, řídká, bez podsady, olysalá místa na předních packách, okolo konečníku, otlaky, bordel v obou uších. Tak jsme to vzali z gruntu od podpory imunitního systému, přes uvařený hrnec masa k pořádným procházkám a pravidelnému režimu.

Z Máťi se během pár dní vyklubal neuvěřitelný mazlík a pohodář, nakonec ani s těma fenkama to nebude až tak dramatické, že by s nima být nemohl. Psy vcelku spolehlivě ignoruje. Jen když už na něj opravdu dlouho štěkají, tak svým barovým chraplákem štěkne a zjedná si respekt. To, že má ulámané nebo ubroušené všechny špičáky a přední zuby vykousané takřka do nuly, už nikdo přeci vědět nemusí – respekt budí i tak. Máťu vlastně spolehlivě vytočí jen kočky no a pak taky ty divní velcí „psi“, co občas chodí u nás po lese a řehtají. Ale zas abych byla upřímná – zatím jsme nevypozorovali, zda za nimi chce, protože by je chtěl lovit nebo proto, že by si chtěl nějakého toho poníka adoptovat do kotce, aby mu tam nebylo smutno.

A když jsme u té adopce… od čtvrtka 5. 11. 2015 už Matýsek nehledá domov, protože manžel se rozhodl, že když už tenhle Jari Matti Latvala u nás nabral za měsíc 6 kilo (aaaaano, při posledním vážení měl 32,7 kg, vysmolenej a před večeří)… sežral maso z půlky mrazáku…ohlodal svou první roletu v kufru auta… vykopal díru na zahradě, že mu z ní koukal jen zadek a taky že už na to „Jari Matti“ docela dobře slyší, tak není žádnej „dočasnej“.

A tak podepsal papíry, zaplatil patnáct stovek adopční poplatek a z Mattyho je Jari Matti Svoboda a na všechny, co možná uvažovali o jeho adopci, ale nerozhoupali se, můžeme vesele dělat dlouhý nos, protože Máťa je Pan profesor, kterého potkáte jednou za život a to ještě musíte mít kliku. Zajímavé je, že tihle psí akademici, které jsem měla možnost u přátel poznat, byly všichni z útulků. O důvod víc, proč jít do adopce…můžete tam najít nejlepšího psa vašeho života.

Nemáme ambice, že by Máťa chrněl s naším „panem domácím“ v jednom pelechu, ale jsme rádi, že si hoši nekomplikují život a prostě se ignorují. Naše 14letá šéfka smečky, pitbulka Nicy Máťu chodí kontrolovat do kotce a dělá na něj ukláněcí hry, což Máťa z druhé strany s nadšením opakuje. Bohužel zdravotní stav téhle babičky už nám nedovoluje nechat je spolu nekontrolovaně řádit… S madam Sisinkou chodí JM na společné procházky a pomalu zkoušíme náhubkový režim na zahradě. Zatím to vypadá, že by to mohlo výhledově jít i bez košíků.

Držte palce a adoptujte ;-)

P.S. jen taková aktualita pod čarou…
Když jsme dnes nad ránem razili na venčení, tak už byly promrzlé kaluže…normálně Máťu nemůžete dostat z boudy, když je a) tma, což je teď vlastně pořád a b) je hnusně, a to je vlastně taky skoro pořád. Dnes ale Máťa s gustem lítal po stříbřité, křupající louce, zabalený v polarvetím kabátku a vypadal jednoduše happy. Asi že věděl, že z procházky se vrací domu do tepla :-) Díky prvnímu sněhu a poklesu teplot, se o tomto víkendu z Máťi kotcového stal Máťa domácí. Samozřejmě, že nejrychleji identifikoval ledničku a hned v závěsu sporák, takže ke šmouhám na skleněných dvířkách od trouby (a jakémkoli dalším skleněném povrchu), které systematicky vyrábí Sisinka, přibyla ještě kolečka od toho jeho černého čumajzníku.

Dál trénují s druhou podnájemnicí Siskou společné soužití. JM je nadále velká lysopupka, takže doma stačilo jen stáhnout topení a je v pohodě. Začíná docela spolehlivě reagovat na přivolání (přála bych vám vidět toho „kladrubáka“, když se řítí zpátky) a povel „lehni“ už je bez keců. Chůze u nohy takřka na výbornou… Pan domácí Draco ho i po změně v ubytovacím řádu stále vcelku spolehlivě ignoruje. Mates vcelku spolehlivě ignoruje pana domácího. Paní domácí chodí na špionáž, když si myslí, že ji nevidím…Máťa je nadšen! :-)

8Ohodnotit