Život s hluchým psem

Publikováno: 4.4.2014
Autor: Veronika Herceková
Foto: Veronika Herceková

„Jake! Jaaake, honem pojď ke mně!!“ křičím na celý park Lužánky. Bezúspěšně. Neposlouchá mě, ale to mi absolutně nebrání v tom spustit svůj automatický na-psa-vřískající reflex. Měla bych raději šetřit energii na sprint pro svého psa, který nadšeně otravuje jakéhosi retrívra, jehož majitel zjevně nesdílí Jakeovo nadšení... No, tak to na světě chodí, minimálně v tom našem.

Jake byl moje štěně už skoro třičtvrtě roku před tím, než se vůbec narodil. Pět let byla borderka mým snem – měla jsem naplánované téměř vše. Jak se mnou bude chodit do školy, jak budeme na psích akcích předvádět dogfrisbee, agility, jak bude perfektně vycvičená a bude mi společníkem na všech mých cestách. Budeme si dokonale rozumět, budu jí vyprávět, co všechno se musím naučit na anatomii, biochemii... a ona mě bude chápavě poslouchat.

Chtěla jsem zdravého psa

Ne že bych doteď psa neměla, jenže milovaná fenečka nás opustila těsně před začátkem druhého ročníku na vysoké škole. A tak jsem musela jít do školy – bez psa, jako bez duše. No, po prvních pár týdnech v duchu „mně se chce umřít“ jsem začala hledat vhodný vrh. Prozkoumala jsem desítky chovatelských stanic, napsala hromadu mailů a prostudovala stovky rodokmenů – chtěla jsem mít zdravého psa a vyhnout se typickým dědičným chorobám (epilepsii) a pokud možno co nejvíce minimalizovat pravděpodobnost dysplazie. Zdraví bylo zkrátka na prvním místě. A osud mi ukázal, že ať vybírám a plánuji cokoliv, vždy se najde nějaká hloupá alela (varianta genu – pozn. red.), která se mi vysměje do očí a pokazí se. A tak jsem si vybrala výborný vrh, po úspěšných zdravých rodičích, se všemi možnými vyšetřeními a po setkání s chovatelkou a fenkou si zarezervovala své štěňátko barvy blue merle.
Tak jsem čekala a čekala, pak sledovala, jak fenečka začala hárat, byla nakrytá, jak čekala štěňátka a nakonec jak štěňátka přišla na svět. O půlnoci dne D jsem dokázala dvě hodiny sledovat přímý přenos malých potkánků plazících se u maminky s takovým tím typickým přihloupým úsměvem, jaký mívají všechny maminky rozplývající se nad roztomilostí svých nevychovaných ratolestí. Jake přišel na svět jako první... a doteď na to zřejmě nemůže zapomenout, když se každodenně snaží obhájit své prvenství taháním vpřed na vodítku, do svého imaginárního cíle.

Chtěli ho zabít

Byl to jediný blue merle pejsek z vrhu a už na začátku se mi líbil nejvíce ze všech. Byl klidnější povahy než ostatní, někdy až příliš... až na tom bylo něco podivuhodné. A potom to přišlo – podezření, že by mohl být hluchý. Nereagoval na hlasité zvuky a po BAER testech v Praze se podezření stalo skutečností. U jediného z vrhu se u něj zjistila oboustranná hluchota! Doktoři na klinice ho doporučili utratit. Zabít mého pejska! Prý může být nevyrovnaný a agresivní, když bude starší, může se leknout dotyku a někoho kousnout. Že se to tak běžně dělá s hluchými štěňátky, i u jiných plemen. Naše chovatelka to naštěstí nedovolila.

A tak jsem si jedno pochmurné pondělí přečetla zprávu, že moje štěňátko je hluché. Byla to opravdu ideální novinka – do už tak báječného období mého pobytu v nemocnici s abscesem... Tehdy jsem se však rozhodla, navzdory tomu, že mi chovatelka nabídla i Jakeovu sestřičku, moji malou vlčí oblíbenkyni. Po dlouhém bolestivém přemýšlení jsem se za plné podpory své rodiny rozhodla pro něj. Protože to byl MŮJ pes. Věděla jsem, že to bude těžké, že bude potřeba neustálá obrovská zodpovědnost, že budeme muset dávat pozor na věci, které by jiné pejskaře ani nenapadly. Že to bude vyžadovat enormní trpělivost, přičemž zrovna já nepatřím k trpělivým osobám. Ale co bych to byla za člověka, kdybych před každým problémem utekla jako králíček do nory? Kdybych odmítla krásného šikovného psa kvůli něčemu, za co nikdo nemůže? Měl to být můj pes a já jsem mu měla říct do těch jeho modrých nevinných oček „promiň maličký, ale já tě nechci, protože nejsi kompletní a normální. Co z toho, že pro tebe je důležitější mě vidět, sledovat moje gesta a výrazy, co na tom, že vlastně můžeš žít úplně normální život...“? Konec konců, kdybych se odvrátila od všeho, co vypadá těžce, nebyla bych dnes ani na veterinární škole. A kdo ví, kde by skončila ta malinká kulička chlupů, kdyby nešel ke mně? Jeho chovatelce jsem sice věřila, ale člověk nikdy neví.

Není to snadné

Tak jsem si jednoho krásného letního dne přivezla rozkošné hluché štěňátko a o pár měsíců z něj vyrostl Pan Pes. Náš život není jednoduchý, ale je náš. První věc, kterou musí člověk pochopit, je to, že je to pes jako každý jiný, ač s drobným hendikepem, ale že to z něj nedělá neschopnou chudinku, která neumí žít normální život. Nejhorší je na tom všem nepochopení lidí a předsudky, že takový pes nemůže nikdy žít plnohodnotný život. Lidi, ať už vědomě nebo podvědomě jednoduše takového psa vnímají jinak, často cítí lítost, což pes velmi rychle zjistí – a nechápe, jestli udělal něco špatně, nebo co se děje, proč kolem něj vládne taková nešťastná atmosféra. Proto obyčejně lidem, které potkáme náhodně třeba v tramvaji a kteří se rozplývají nad tím, jak je krásný, ani neříkám, že je hluchý – psi umějí úžasně vycítit emoce. No a potom je druhá kategorie lidí – ač mě mnoho mých kamarádů podporuje, mnozí se mě už zeptali: „A na co ti je hluchý pes?“ Odpověď je prostá. Přesně na to, na co je slyšící. Je to můj kamarád!

Druhá věc, kterou si musí člověk uvědomit, je to, že je to borderka a jako borderka se taky chová. Má svou vlastní osobnost, tak jako každý pes, a ke každému psovi je třeba přistupovat individuálně. Časy, kdy se všichni psi cvičili hromadně ála vlčák, jsou dávno za námi, až na některé staré zaryté cvičitele. Hluší psi jsou schopni všech aktivit slyšících psů. Jake reaguje na to, co je pro psa ještě přirozenější než hlas – na gesta. Kromě základní poslušnosti, kterou stále cvičíme, ovládá dalších asi 15 různých triků jako je mrtvolka, ukloň se, styď se, či válej sudy. Kromě toho jsme začaly běhat agility a chystáme se i na dogfrisbee – máme prostě neustále tendenci dokazovat lidem, že všechno jde, když se chce. A já si alespoň nevyřvu hlasivky na „tuneeel“ a můžu kyslík využít na něco užitečnějšího – např. na to, abych kvůli své mizerné kondičce nevyplivla duši i s plícema po prvních pár metrech parkuru. 

Jedním z menších problémů, který ještě nemáme dořešený, je pejskařská klasika – chůze u nohy bez věčného tahání dopředu. On prostě musí být všude první a já nemám možnost na něj houknout „K NOZE“. Toto ovšem není problém hluchoty, nýbrž nedostatku soustředění, což řeší spousta majitelů psů. S neslyšícím psem je třeba obrovské moře trpělivosti, chce to přemýšlet nad tím, jak mu vysvětlit, co od něj chceme. Přitom pes vnímá celkový postoj těla, gesta, výraz ve tváři, a to mnohem intenzivněji, než by si člověk pomyslel. Takže v praxi se potom naskýtá obraz paničky mávající okolo sebe a ztvárňující kdejaké grimasy jako cirkusový šašek, přičemž pes na ni překvapeně zírá: „Co to proboha vyvádíš???“, případně si myslí: „To je ale sranda, budeme si hrát?“. Majitele hluchého psa poznáte snadno, je jediný v parku, kdo se snaží svého psa upozornit mávaním rukama nad hlavou a rozhazováním kolem těla. Když pes nepřijde, mávání se ještě zintenzivní. Proto jsem začala používat vibrační obojek. Borderka je pes, který přirozeně sleduje svého pána víc, než je běžné. Jake však nepatří k té kategorií hluchých psů typu: „On se tě asi víc drží, více si tě všímá, když tě nemůže slyšet, žejo?“ Ne. On o tom neví, že mě neslyší. On sluch neztratil, nikdy ho neměl. Mám proto vysílačku, pes dostane signál, kterým je jemné zavibrovaní na krku, zastaví se, podívá se a na doplnění posunkem „ke mně“ přijde. Ideální.

V dnešním světě však není nic ideální. Přiznávám se otevřeně – mnohokrát si přeji, abych mohla psa v klidu pustit z vodítka, bez zbytečného stresu a obav, kam všude může odběhnout, kde ho co může srazit či někdo zastřelit, a mohla si ho jednoduše přivolat.

Postřehy ze života hluchých psů a jejich asistenčních majitelů

  • Psa absolutně nezajímá, jestli hračka píská, nebo ne. Ale po čase přijde na to, že pískající hračka více leze na nervy jeho majitelům, a proto s ní neustále běhá.
  • Jake velmi rád leží u dveří, protože nikdo nemůže vejít/odejít do/z pokoje bez jeho vědomí.
  • Často se přistihnu, jak zírám na stěnu, strop, oblohu... a snažím se zjistit, co tam ten můj pes tak upřeně sleduje.
  • Jednou za čas naučím svého psa něco divného, protože jeho pozornost zaujme nějaké gesto.
  • První otázka, na kterou se lidé ptají, zní: „Umí štěkat?“ A potom všem ukážeme, jak krásně umí štěkat na posunek.
  • Lidé se se mnou hádají, že můj pes nemůže být hluchý – hýbe přece ušima!!
  • Vysavač je považován za úžasnou věc na hraní.
  • Když někdo zvoní u dveří, Jake spí dál. A lidé ho chválí, jak je dobře vychovaný.

Text a foto: Veronika Herceková, majitelka psa a studentka veteriny

Článek vyšel v časopisu č.2/2013

Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.

Děkujeme Vám

Kam dál: 

Jmenuji se Merlin a toto je můj příběh

Barunka – můj útulkový canisterapeut

Adam na kolena padám

Jak se žije s handicapovaným psem? Normálně....

Canisterapie s bulíkem

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...