Jak se žije s handicapovaným psem? Normálně....

Publikováno: 4.2.2014
Autor: Štěpánka Matičková
Foto: Štěpánka Matičková

Tohle je obyčejný příběh o neobyčejném psu, aspoň tak to vidím já. Všechno začalo jednou lednovou návštěvou útulku, kde od září 2008 pobýval pes s chromou packou, který byl nalezen na skládce. Byla osudová, vidět ho a vzít ho na krátkou procházku, převrátilo můj život vzhůru nohama. Ufuněný tlouštík, belhajíc po třech a přední plandavá noha sedřená do krve. V útulku měl naplánovanou na únor amputaci packy, aby se lépe adoptoval. Ale ruku na srdce, kdo by si vzal staršího chormého pitbulla s nejasnou minulostí. Domácí smečka 2 feny a pes, ne zrovna moc přátelský k ostatním psům, byl důvod proč jsem váhala, ale nakonec jsme přizpůsobili bydlení i pro dalšího člena. Stal se jím 8.2.2009 Gep alias Pepíno.

Pes s chromou packou

Na poslední chvíli byl zachráněný před amputací, bohužel i náš veterinář potvrdil tuto diagnózu. Pepíno byl proporčně nevyvážený, v útulku ho díky handicapu téměř nevenčili, takže ke své obří hlavě, širokému hrudníku a uloženým "špíčkům", měl zadní část těla neosvalenou a zesláblou. Když jsme se poznávali, při návštěvách v útulku, pozorovala jsem ho při jeho vášnivém aportování, občas měl snahu se o chromou přední packu opřít. Po konzultaci s veterinářem, jsme se rozhodli o pokus s umělou sádrou. Dostali jsme 10 dní na to, aby se jí naučil používat jako opěrnou hůlku. S fešnou zelenou hůlkou byl zpočátku trochu problém, celou situaci ztěžoval sníh, kterého zrovna bylo všude hodně. První dva dny klouzal, padal, jeho chůze připomínala chůzi opilce vrávorajíc ze strany na stranu. Zlomový den, nastal třetí den, začal si packu předhazovat a opírat se o ní a měli jsme vyhráno. Po sundání umělé sádry, kterou veterinář poslal místo klasického sádrového odlitku protetikovi, aby nám podle ní ušil koženou ortézu na míru, jsme dalších 14 dní trénovali jen s plastovou dlahou.

Pejsek s ortézou

Pak přišla ONA spasitelka ortéza, krásná ruční práce - kožená s ocelovou výstuží, protiskluzovou podrážkou a 3 silnými suchými zipy. Po prvních škobrtavých procházkách s naší pitbullí důchodkyní, kdy jsme lážo plážo chodili po lese a rozchození se, jsme začali trénovat do kopce. A tak se pomalu ztrácely "špíčky"a stehýnka se začala rýsovat. Pomalé procházky s důchodkyní po rovině, vystřídaly eskapády s mladší fenkou po lesních neupravených cestách. Navíc se Pepíno projevil jako vášnivý plavec a zvládá čubičku i s ortézou. Ovšem na pitbullí páru nebyla naše ortéza stavěná. Po 3 měsících ocelová výstuž vzala za své a tak jsme museli pořídit novou, se silnější ocelovou výstuží, která už byla ta správná.
Aportování a procházky byly každodenní náplní a po pár měsících, byl Pepíno v kondici, že mu přestala dělat problém chůze bez ortézy a doma se bez problému pohyboval po třech. Kvůli oděrkám jsme na doma pořídíli jen klasikou Trixie neoprenovou botu. Ortéza je jen na ven a to pochopil hned, před venčením si sedne a čeká, až navléknem ponožku a nasadíme ortézu. Při aportování si dokonce vylepšil strategii a ortézu používá k dobržďování. Občas to přepískne a bolí ho záda, díky jeho nevyrovnané chůzi, ale stačí masáž a den odpočinku a lítá zase vesele dál.
Samozřejmě to není pes na dlouhé túry, ale 3km s pár zastávkama klidně odhopsá, když nemáme balónek, ale radši chodí na kratší aportovací špacíry. Na posílení kejtiček jsme zkusili zavěsit peška na strom, tak aby došlápl zadníma na zem a světe div se, po 2h ho s přemlouváním přestal konečně mordovat. Poradí si i bez peška, to takhle hledáte psa po zahradě, slyšíte burácné nadávání a Pepíno visí na statném dubu a morduje spodní větev.

Pes s ortézou

Dokáže vám díky své odhodlanosti přichystat i perné chvilky :o) Kombinace lásky ke všem kulatým věcem a vodě, může být velký problém. Jednoho letního dne jsme šli k řece, hodila jsem klacek, ale najednou jsem uviděla tu jeho nadšenou jiskru v oku, kterou měl když honil Boomer ball. Vletěl do vody, minul klacek a čubičkoval dál, teprv v tom momentě jsem si všimla bójky opodál. Bójka, ó bójka!!! pěvně ukotvená na řetězu, kterou se Pepíno vší silou snažil dostat na břeh. Síly mu rychle ubývaly a kdybych pro něj nedoplavala, snad by se i samou urputností utopil. To mě jen utvrdilo v tom, že je to neobyčejný bojovník. Přestože nám z počátku moc nadějí nedávali, protože přední chromá, je pro psa větší ztráta než zadní, Pepíno dokázal, že když je vůle, dá se překonat ledacos. Nebojte se adoptovat handicapa, dá se s ním žít úplně normálně :o)

Handicapované psy v útulcích, kteří zatím ještě stále čekají na nový domov, najdete zde.

Kam dál: 

Canisterapie s bulíkem

Já jsem sir Humphrey. A vy?

Adam na kolena padám

Barunka – můj útulkový canisterapeut 

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...