Adam na kolena padám
Adam (aka Adouch Padouch, Adoušek, Áťa, Ženerál Laudón, Lívaneček, Loupák, Dědek, Miloušek, Čumpelánek…)
Můj život po boku Adouška začal 10. 11. 2012. A to díky facebooku. Kamarádka Pašpánka (kdo zná, tak ví, že jde o Štěpánku Matičkovou) sdílela fotku s příběhem stafíčka, který žije v lese s bezdomovcem. K příběhu připojila žádost o dočasku. A to byl můj první kontakt s Adíkem, i když zatím jen na dálku. Ale za pár dnů se to mělo změnit. Nedokázala jsem zapomenout na tu fotku, na to tělíčko nad hrncem s jídlem. Kostřička mrznoucí někde v lese a hltající dovezené jídlo.
Měla jsem dvě fenky, ale řekla jsem si, že se o něj musíme postarat. Dědoušek nemůže umrznout a vyhladovět někde v lese. Tak jsem tedy Štěpce napsala, že se Adama ujmeme a dáme mu domov. Tak tedy Adouch přijel do Loun. Seznámení byla doslova divočina! Moje bulina zrovna hárala, takže milej pán byl za Průšu a nedal pokoj. Naštěstí si za pár dnů uvědomil, že to nemá smysl a přestal bláznit. Vůbec nevypadal na svých 10 let. Běhal po zahradě, rád se šel projít po městě, likvidace bytu mu taky síly nebrala :o) On mi totiž potřeboval nějak naznačit, že nechce být sám… Byl vychrtlík se svými 17 kg, ale celkově „docela v pohodě“. Vyléčili jsme zánět v uších a pomalu řešili srovnání trávení. To bylo asi ze všeho nejtěžší. Průjmy byly pekelný, ale stačily cca dva měsíce a tělo si začlo na stravu a nový život zvykat. Dokonce i tyhle krušný chvilky přinesly vtipný okamžiky. Třeba jednoho dne, když jsem přišla z práce, tak jsem šla uklidit po Adamovi bobek na chodbě (občas prostě nevydržel, ale dlažba to „přežila“). Koukám na ten hovník a čtu VYSOČINA – jen teda to V bylo trošku schovaný :D V jinym bobanovi zas poklad v podobě hliníkových sponeček ze špekáčků… Nemusim být Colombo, abych zjistila, co tehdy Štěpa vezla do lesa za jídlo pro bezdomovce :D Po pár týdnech jsme se taky jeli ukázat na veterinu. Nutno podotknout, že se doktorka Ivanka evidentně do Adama zamilovala, ale stydí se to přiznat, tak nás tam furt tahá a řeší nějaký problémy a dělá z něj maroda :) Jsme tam pomalu víc jak doma, tak jsme rádi, že máme tak super doktorku a že se na vete rozhodně nenudíme! Každopádně stále je co řešit, proběhla kastrace – to jsme zvládli parádně. Kdyby tak dobře šla i léčba tlapek/meziprstí a inkontinence. Ale co, všichni jsme v plenách začli a taky v nich skončíme. My se s tím nějak poperem, prioritou je užívat si život na MAX! ;o)
Zpětně nám Štěpánka pak vyprávěla celý Adamův příběh a dokonce nám řekla, že se narodil
8. 5. 2002. To je pro narozeninový mejdany super informace! On ten život neměl jednoduchej… V šesti letech ho jeho páníčci odložili do útulku, že prý je agresivní. Už v té době ho Štěpa poznala. Zkoušela, zda je skutečně agresivní a ukázalo se, že prostě jen nemá rád psy. Samec nemusí samce, novinka... Na Adama se usmálo štěstí a byl adoptován. Chvíli to vypadalo, že je všemu trápení konec. Jenže jeho pán se rozhodl, že půjde špatným směrem. Začal pít, hrát automaty atd. A dopadlo to tak, že se stal bezdomovcem a Adama vzal s sebou. Rok žili v lesích, než pánovi došlo, že TU zimu by už Adík nemusel přežít. A tak se rozloučili… Víc netřeba říkat.
Abychom se ale dostali dál… S Milouškem jsme oslavili jeho 11. narozeniny, připravili dortík z masa, všichni jsme si mejdan skvěle užili a já měla za Adíčka jediný přání – abychom mohli slavit MINIMÁLNĚ ještě 15. nerozeniny! Taky jsme slavili už rok společného života. Za tu dobu si Dědoušek našel spoustu nových kamarádek, poznal hodně míst na venčení a celou dobu se těší z peřinek a teplíčka :o) Má krásných 26 kg, škoro žádný žuby, zdravotně jakž takž, tak co víc si přát! Má svoje dvě bezvadný ségry – Saminku a Rafinku – a všichni jsou společně báječná parta a v našem soužití není jediný problém. Teda, jeden tu vlastně je… Můj táta mi chce Adama uloupit jen pro sebe! :o) Ti dva důchodci se hledali, až se našli! Táta si hned ráno pro Adíka přijde a tráví spolu celý den, pak večer ho přivede domů. A takhle je to denně. Párkrát už se mě i kluci ptali, jestli by třeba Adoušek nemohl u našich spát. Ale doposud jsme to nezkusili, vždyť nám by se s holkama tak stýskalo! Ale co si budeme povídat, jednou se to bude hodit… Vyhraju milion, budu se chtít podívat na Bora Bora a Adouch půjde na hlídání :D
Adamův život rozhodně není nudný. Když počasí přeje, děláme s tátou turistiku. Popadnem všechny tři psy, naložíme se do auta, poberem jídlo a pití a vyrážíme na výlety po Českém středohoří. Adam nemá problém ujít klidně i 12 km, chodí moc rád, někdy se dokonce zapomene, že dojde tak daleko od nás, že máme co dělat, abychom ho přivolali, on nám totiž krapet hluchne :o)
Někdy má Dědek tak rozvernou náladu, že se promění v hravý štěňátko a řádí s hračkama a dovádí a doráží na mě, abych ho prohnala po zahrádce nebo po bytě. Ovšem když dojde na pokus o léčbu tělíčka, to je děsnej důležiťák! Naprosto nesnáší jakoukoli péči o tělo. Takže abych mu mohla namazat tlapky, tak ho musím hodinu honit po bytě, nechat se 3x kousnout do ruky a vydržet ty jeho vražedný pohledy s vykulenýma očima, který mě nutí smát se na celý kolo :o) On je prostě koumes. Neskutečně mě baví, vždyť on si ani neuvědomuje, že bez něj by byla doma docela nuda… I když většinu času prospí, tak jeho společnost je prostě k nezaplacení!
A co plyne z celýho tohohle povídání? ADOPTUJ PSA A POZNÁŠ, CO JE PRAVÁ LÁSKA A BÁJEČNEJ ŽIVOT PO BOKU NĚKOHO, KDO JE TI BEZMEZNĚ ODDANÝ… Já ty svoje příšery prostě miluju :o)
