Veterináři bez hranic, aneb Češi očkují v Africe

2Ohodnotit

Po dlouhá staletí zde žijí, řada z nich opuštěně v ulicích větších měst a vesnic. Jsou však i ti šťastnější, kteří mají své jméno a svého pána. A několik stovek z nich, v odlehlých oblastech severní Keni, už pátým rokem přijíždějí očkovat proti smrtelně nebezpečné vzteklině veterináři ze střední Evropy, konkrétně čeští lékaři ze společnosti Veterináři bez hranic ČR.

Lízátko za psa

Dvanáctiletý Manai z domorodého pasteveckého kmene Samburu vede svého psa Simbu uvázaného na provaze. Jméno, které si psík nese, znamená ve svahilštině lev. Štěně jméno zřejmě dostalo podle plavého odstínu své srsti. Nicméně Simbů se svými pány se ten den v horské vesnici Gatabu na severu Keni shromáždilo hned několik desítek barevných variací. Jde totiž o jedno z nejčastějších afrických jmen pro psy, jakéhosi afrického Punťu. Manai se Simbou míří ke skupince lidí pod stínem vysokých palem, kde byla pro tento den zřízena provizorní ordinace. Pes se vzpírá, není totiž na chůzi na provaze zvyklý a tahle nová situace je pro něj velice stresující. Když přijdou na řadu, pejska se ujímá veterinář David Modrý, zakladatel a ředitel společnosti Veterináři bez hranic v České republice. Se svými pomocníky ho přidrží a aplikuje mu injekci s vakcínou proti vzteklině. Za malou chvilku to má „lev“ úspěšně za sebou, a jelikož je očkován poprvé, je i vyfotografován a je mu vystaven očkovací průkaz. Jeho páneček Manai dostává od lékařů letáček, kde jsou prostřednictvím obrázků a textu ve svahilštině vysvětlena rizika této nákazy, užitečné rady a smysl očkování. Za odměnu malý psovod dostává lízátko – má štěstí, za malou chvíli bude akce „Lízátko za psa“ ukončena pro vyčerpání zásob sladkostí.

Vesnice v horách

Projekt veterinářů bez hranic probíhá v nedostupných oblastech severní Keni. Tam se místní veterináři kvůli vzdálenosti, ale i z finančních a bezpečnostních důvodů, nevydávají. Nejbližší kancelář místní veterinární správy je vzdálena jeden až dva dny jízdy autem. Vesnice Gatab se nachází na temeni pohoří Kulalu v nadmořské výšce 2000 metrů a je prvním místem, kde vakcinační kampaň v letošním roce probíhala. Cesta z hlavního města Nairobi až sem je obtížná a trvá tři dny. Pohoří bývá ráno zahaleno mlhou, podvečer však nabízí nádherný výhled na okolní buš a břehy jezera Turkana. Vesnice v oblasti kolem jezera jsou rovněž cílovými zastávkami vakcinační kampaně. Celá oblast má obrovskou rozlohu – čítá okolo dvaceti vesnic, které jsou však rozmístěny na ploše několika tisíc čtverečních kilometrů. Vzdálenost mezi některými z nich je až sto kilometrů.

Český veterinář v Africe

David Modrý se svými kolegy očkuje psy v Keni od roku 2006. Cílem projektu je zabránit dalším smrtelným případům vztekliny u tamních domorodých obyvatel, a to prostřednictvím vakcinace psů a dalších zvířat. Odborným garantem je Veterinární a farmaceutická univerzita Brno a projekt je do jara roku 2010 realizován nedávno vzniklou nevládní organizací Veterináři bez hranic (VSF-cz). Práce českých veterinářů v Africe se však netýká jen psů. Brněnská veterinární univerzita v Africe již dlouhá léta realizuje výzkumné a vědecké projekty, zaměřené na infekční nemoci volně žijících zvířat, jako jsou gorily, šimpanzi a sloni, a projekty přispívající k jejich ochraně. Během let v oblastech, kam čeští veterináři jezdili, vyvstala potřeba projektu, zaměřeného na prevenci vztekliny. Toto onemocnění, v Evropě již díky vakcinaci zvířat takřka vymýcené, si v Africe každým rokem vyžádá zřejmě desetitisíce obětí, přesné statistiky chybí. Součástí projektu není jen očkování, ale má i svou vědeckou část, zaměřenou na studium infekčních nemocí u psů a dalších zvířat. Výsledky jsou již vidět. Za pět let existence projektu se v celé oblasti vyskytl pouze jediný smrtelný případ vztekliny.

Očkování pod palmami 

Vakcinace psů v Keni probíhá podobně jako u nás, jednou ročně, nejčastěji na sklonku léta, v tamním přelomovém období sucha a období dešťů. Veterináři většinou několik dní předem ohlásí ve větších vesnicích svůj příjezd. V každé z vesnic pak pobývají jeden až tři dny a vymezí zde prostor, kde se očkování odehrává a kde je to alespoň minimálně technicky možné. Postačit musí stín či jakákoli vhodná budova, často to bývá místní škola. Očkovat se mohou již štěňata od 8 týdnů. Psům očkovaným poprvé je vystaven průkaz s fotografií – tak jako Simbovi – těm, co jsou očkováni již poněkolikáté, je záznam do průkazu zapisován vždy po další dávce. Od roku 2006, kdy projekt začal, bylo vakcínou ochráněno již 1500 psů. Na jednotlivých místech jsou kromě psů očkována i další zvířata – kočky, osli nebo třeba velbloudi, kteří jsou nákazou vztekliny rovněž ohroženi.

Putování mezi vesnicemi a samotné očkování na místě není nic jednoduchého. V celé oblasti nefunguje elektřina, přičemž očkovací vakcíny musejí být uchovány v chladu. Řešením je generátor, solární panely a lednička v autě. Problém nastává, když něco z toho přestane fungovat. Tým tvoří většinou čtyři až šest Evropanů – veterinářů a studentů, dále pak místní asistenti a třetím rokem do týmu patří i keňský student Samuel z nairobské veterinární fakulty. Cestuje se jedním či dvěma auty, jejichž pronájem je jednou z nejdražších položek projektového rozpočtu.

Život psů afrických

Psi pasteveckých kmenů v této oblasti jsou středně velcí, jejich váha se pohybuje okolo patnácti kilogramů, mají krátkou až středně dlouhou srst v různých barevných kombinacích. Domorodým kmenům slouží jako průvodci stád a hlídači vesnic. Dožívají se obvykle pěti let, fenky mívají štěňata zpravidla jednou za život. Veliká úmrtnost psů je způsobena infekčními nemocemi, mnoho psů také sežerou levharti, kteří žijí v okolní buši. Přestože psi žijící s kmenem mají jméno, jejich život a vztah s člověkem je zcela odlišný, než jak jej známe z Evropy. David Modrý říká, že tak si představuje život psů v dobách, kdy byli domestikováni člověkem. Psi jsou podle něj šťastní, protože mají možnost žít jako šelma. Člověka následují, při porážce nějakého domácího zvířete obvykle dostanou vnitřnosti nebo kosti, ale tím péče o ně končí. Věci jako obojky, vodítka, boudy či misky zde neexistují. A když rodina nemá jídlo, je nemyslitelné, aby ho měl pes. Hlavní problémem při očkování je tak skutečnost, že psi nejsou příliš zvyklí na fyzický kontakt a je tak těžké je na místo očkování vůbec dostat a držet, je, proto nikoho nepokousali. Pro většinu zvířat je šok, když je majitel s provazem začne chytat a snaží se jim nasadit oprátku. Když je pak na očkování přivlečou, psi instinktivně bojují o život a očkování tak není úplně jednoduché. Navíc některé z nich se vůbec nepodaří chytit nebo se vytrhnou, a ztratíc důvěru k člověku zmizí často na několik dnů kamsi do buše. Podle Davida Nejedla, spoluzakladatele společnosti a ředitele Liberecké zoologické zahrady, se však očkování v afrických podmínkách příliš neliší od hromadného očkování na českém venkově, se kterým má osobní zkušenost. Čeští vesničtí voříšci bývají také obtížně manipulovatelní a mnohdy jsou odvázáni od boudy jen právě v tento jeden očkovací den.

Motivace pro studenty

Očkovací kampaně by nemohly probíhat bez podpory místních komunit, které bylo třeba pro projekt nejprve získat. Naštěstí se podařilo zapojit do akce místní spolupracovníky. Pomáhají nejenom v době očkování, ale i během celého roku, evidují případy výskytu vztekliny a mnoho dalšího. Ovšem je jasné, že čeští veterináři nemohou do Afriky jezdit stále a z hlediska dlouhodobé udržitelnosti je tak podle Davida Modrého důležité pracovat s africkými studenty a motivovat je pro práci v těchto odlehlých oblastech. Je také potřeba odbourávat předsudky, protože vzhledem ke kmenové roztříštěnosti místní veterináři často nechtějí vyjíždět do neznámých končin. V příštím roce je naplánovaná i cesta dlouholetého keňského spolupracovníka Samuela do České republiky. V budoucnu se uvažuje i o tom, že by projekt po organizační stránce převzal.

Úspěšný projekt

Slunce se sklání nad obzor pohoří Kulale a očkovací den pomalu končí. Zvědavé a rozesmáté děti, které s veterináři trávily celý den, se rozcházejí. Veterináře čeká večeře s místními spolupracovníky – obvykle kozí maso s rýží či chlebovými plackami. Při svitu baterky pak do noci vyplňují očkovací průkazy. Počet naočkovaných zvířat se každým rokem pohybuje kolem pěti až šesti set. „Nejdůležitější při prevenci vztekliny není počet naočkovaných zvířat, ale to, aby byla naočkována pokud možno všechna v dané oblasti,“ říká David Modrý. Vakcinace je úspěšnější, když se v oblasti, na rozdíl od větších měst a vesnic, nevyskytují toulaví psi, kteří jsou vždy největší rizikovou skupinou ve vztahu k vzteklině. Je to kvůli drsným klimatickým podmínkám, nedostatku vody i potravy a přítomnosti volně žijících šelem. Toulaví psi zde tak nemají příliš šancí dlouhodobě přežívat.

Zdravá zvířata, zdraví lidé

Veterináři bez hranic si jako motto své práce zvolili spojení Zdravá zvířata, zdraví lidé. Podle Davida Modrého není projekt zaměřen na to, aby se psi v Africe měli dobře, ale především na to, aby zde lidé zbytečně neumírali. „Nechceme v situaci, kdy v Africe není dostatek prostředků na péči u dětí, investovat do zvířat větší prostředky, než je nezbytně nutné.“ I z toho důvodu prozatím očkují pouze proti vzteklině, a ne proti jiným infekčním nemocem, které nejsou na člověka přenosné. Při práci v drsných podmínkách všudypřítomné chudoby se nelze odstřihnout od tamních lidských problémů, což potvrzuje i český veterinář. Podle jeho slov se všichni z týmu mimo svou práci i osobně větší či menší měrou angažují při pomoci tamním obyvatelům. Soukromě například podporují děti na školách. „Po zkušenostech z Afriky se naše problémy zdají malicherné a návraty zpět nejsou snadné,“ říká David Modrý. „Tahle práce však za to stojí.“

Pokud byste se chtěli o společnosti Veterináři bez hranic dozvědět více nebo ji chtěli přímo podpořit, navštivte její webové stránky www.vsf-cz.eu.

Peníze sháníme obtížně

Rozhovor se zakladatelem a ředitelem společnosti Veterináři bez hranic ČR, Davidem Modrým.

Většina lidí dosud znala spíše mezinárodní organizaci Lékaři bez hranic, jak vznikla společnost Veterináři bez hranic a kolik lidí ji dnes tvoří?

Zatímco Lékaři bez hranic jsou organizací mezinárodní, tak Veterináři bez hranic jsou nevládní organizace v jednotlivých zemích. Sdílejí sice stejný název a někdy spolupracují na společných projektech, ale jinak jsou to zcela nezávislé subjekty. Jako obecně prospěšná společnost nemáme členy. Součástí týmu jsem já s kolegou Davidem Nejedlem a dalším kolegou, který pracuje jako veterinář na univerzitě v Rumunsku. Na jednotlivých projektech pak pracujeme především s dobrovolníky, kteří nám při jejich realizaci pomáhají. Naši spolupracovníci jsou současní či bývalí studenti veterinární univerzity. Znali jsme se vesměs již předtím, jezdili jsme spolu do Afriky a na další místa. Většinou si celý pobyt až na výjimky sami platí.

Jakým způsobem je společnost financována?

Peníze na projekty se shánějí velmi obtížně a jsme v tomto ohledu stále v začátcích, jednotlivých dárců máme pouze několik. Rádi bychom více spolupracovali s českými veterináři a vytvořili stabilní síť podporovatelů – farmaceutických firem, ordinací a klinik, které budou naše projekty podporovat. Využít lze i granty v rámci české rozvojové pomoci, snažíme se získávat i peníze ze zahraničí. Doufám, že situace se bude lepšit. Jeden třítýdenní až čtyřtýdenní výjezd do Keni stojí okolo 350 tisíc, dva roky projekt podpořila americká nadace, jednou jsme peníze získali od soukromého dárce. Letos jsme měli finance od několika málo českých firem a veterinářů a částečně jsme výjezd museli dotovat ze svého. Na příští rok peníze prozatím nemáme, ale určitě pojedeme a doufáme, že je seženeme. Situaci nám momentálně zkomplikovalo rozhodnutí Ministerstva zahraničí zrušit českou ambasádu v Nairobi, což pro nás znamená ztrátu oficiálního zázemí.

Jaké další projekty a aktivity plánujete do budoucna?

Od začátku jsme chtěli, aby naše projekty byly zacílené nejenom na domácí zvířata, ale i na zvířata volně žijící. A nyní právě takové projekty chystáme. V plánu máme například spolupráci na projektu v Indonésii, zaměřeném na záchranu volně žijících ptáků, podobný projekt chystáme na Filipínách. Plánujeme rovněž projekty v Etiopii, z Jordánska jsme byli požádáni asistovat v při zakládání útulku pro volně žijící zvířata. Nicméně pro mě je spíše důležité udržovat v chodu ty projekty stávající a shánět na ně finanční prostředky. Možností po celém světě je nekonečné množství, obrovský prostor je zejména v celé Africe, což však vyžaduje obrovské finanční prostředky. Němečtí kolegové jsou na tom o poznání líp, němečtí Veterináři bez hranic mají stálou kancelář přímo v Nairobi a roční rozpočet okolo 8 milionů EUR. Stejně jako další veterinární organizace, které v Africe působí, se chceme orientovat i na komplexnější rozvojové projekty, které jsou zde potřeba. Infekční nemoci nejsou jediným problémem, oblasti trpí nedostatkem kvalitní vody a potravin, potřebné jsou i projekty zaměřené na životní prostředí. Na takové komplexnější projekty se i lépe shánějí peníze.

Co vás osobně přivedlo k této práci?

Bylo to postupně, přivedla mne k tomu láska k Africe, kterou mám už od dětství. S kamarádem jsme se dokonce v jedné vesnici stali členy rady starších.

A otázka na závěr – máte vy sám psa?

Mám krátkosrstou kolii, jmenuje se Djaru, což v arabštině znamená štěně.

2Ohodnotit