To si nesmí dovolit!

Publikováno: 18.2.2015
Autor: Ing. Šárka Pravdová
Foto: Ing. Šárka Pravdová, archiv PesWeb

Věta z nadpisu článku je jednou z oblíbených frází pejskařské veřejnosti. Zpravidla se jí dočkáte ve chvíli, kdy někomu vyprávíte, že váš pes vycenil zuby, zavrčel či nedejbože chňapnul někoho z rodiny či příbuzenstva. Jestli už jste se i vy s tímto problémem a s touto větou setkali, čtěte pozorně. Povyprávím vám o tom, jak je tomu u nás.

Je to téměř pět let, co jsme si s přítelem vzali z útulku malé štěně. Kromě základních povelů jsem ho už od začátku učila také slušnému chování. Tím teď myslím především snášení veškeré byť nepříjemné manipulace a díky tomu jsem nikdy neměla problém s tím, že by na mně zavrčel. Proto jsem ani nikdy moc neřešila, co je na větě: "To si nesmí dovolit!" pravdy. Můj pes si to nikdy nedovolil a já předpokládám, že tak by to mělo být. Alespoň v ideálním případě. Svět psů a lidí je ale velice rozmanitý a rozhodně ne vždy ideální. To mi ukázal náš druhý pes, kříženka ovčáka Bára. Ta se k nám dostala ve svých čtyřech letech s dušičkou značně pošramocenou prožitým týráním. Ani si nevzpomenu, kolikrát po mně chňapla, natož kolikrát na mě zavrčela. Je u nás už tři roky a stále se nám občas objeví situace, kdy je jí něco nepříjemné a zavrčí na mě. A víte co? Já to respektuji. Netrestám ji, nehubuju ji. Popravdě si i myslím, že se 40ti kilovým psem se člověku nevyplatí moc hádat. Já to rozhodně zkoušet nehodlám.

Může vrčet nebo ne?

Jak už jsem psala výše, zastávám názor, že pes by na svého majitele vrčet neměl. S tím asi bude souhlasit i velká část pejskařské veřejnosti. S čím ale asi budou souhlasit jenom ti sečtělejší je, že pokud pes na majitele vrčí, je to vina majitele a ne psa! To je bohužel věc, kterou si většina z nás prostě nepřipustí. Samozřejmě je jednodušší, označit psa za dominantního a řádně ho potrestat, "aby si to už víckrát nedovolil", než přiznat, že jsme udělali chybu. Poďme se ale společně trochu zamyslet a zkusit zjistit, co si to ten pes vlastně dovolil.

Jak naučit psa stříhat drápky

Vezměme si modelovou situaci, kterou jistě zná mnoho majitelů psů. Chlupatému miláčkovi už zvolna přerůstají drápky a bude na čase je zastřihnout. To bývá proces pro psy značně stresující a často se právě u něj objeví zavrčení či chňapnutí po ruce majitele. Proč? To je velice jednoduché. Pes se bojí, celý proces je mu nepříjemný a snaží se mu bránit. Pes nemá hlasivky, které by mu umožnily nám říct, že je mu to nepříjemné a na jeho snahu utéct většinou reagujeme pouze tím, že ho chytíme pevněji a o to nepříjemněji. Vrčení či chňapnutí navíc většinou způsobí, že ruka s kleštičkami ucukne a tedy se toto chování zdá z pohledu psa velice účinné. A problém je na světě.Teď se vraťme k původní otázce. Skutečně si toto pes nesmí dovolit? Nesmí dát najevo strach, nesmí se bránit, když mu z jeho pohledu hrozí vážná zranění? Smí si to dovolit. Dokonce musí! To je zákon přežití v praxi. Pes je zvíře, živý tvor, nikoli robot a pokud se bojí, je jen přirozené, že to dá najevo. A pokud jsme my majitelé, které si takový pes zaslouží, musíme to respektovat.

Ale co s tím?

Samozřejmě, drápky mu ostříhat musíte, jinak by trpěl jejich přerůstáním, které je velmi bolestivé a může způsobit poranění nejen packy, ale celé končetiny vlivem narušení pohybu. A jak tedy na to? Naučit to! Musíte pejska naučit, že se v podobné situaci nemá čeho bát a že se mu nic nestane. Pokud jde o střihání drápků, začněte tím, že nacvičíte pozici, v níž budete stříhat. Je v podstatě jedno, zda vám bude pejska někdo držet na klíně, položíte ho na stůl či na zem, nebo jaká jiná pozice vám bude připadat pro střihání nejpohodlnější, podstatné je, aby pozice byla pohodlná i psu a dokázal se v ní uvolnit. Do této pozice ho nijak nenuťte, pouze mu nabídněte možnost získat odměnu pokud v ní setrvá. Postupně přidávejte sahání na packy, zpočátku jen dotyk, později uchopení packy, promnutí prstů. Pak poklepání kleštičkami na drápek, jeho uchopení, zmáčknutí, a nakonec i ustřižení. Pokaždé, jakmile pes chvilinku vydrží v klidu, odměňte. Zde je důležité postupovat po takových krocích, které je pes schopen přestát v klidu a pokud už klid nezachová, dát mu možnost úniku. Pokud ucukne s packou, dobrá, ať ucukne. Je to znamení pro vás, že jste mu dali příliš těžký úkol a měli by jste pokračovat pomaleji. Pokud bude chtít úplně odejít, nechte ho, nenuťte ho zůstávat. Počkejte, až se sám vrátí pro další odměnu. Tím, že mu vždy umožníte, aby odešel, jej v podstatě přesvědčíte, aby zůstal. Je to jednoduché, odejít může vždy, ale nic nezíská. Pokud ale zůstane a chvilku vydrží, dostane odměnu. Může tak jen získat, nic ztratit. Nevěříte? Tak se kouknětě:

Dnes se již ve většině světových velkých zoo zvířata takto cvičí, aby dokázala snést běžnou manipulaci a veterinární zákroky jako je odebírání krve, očkování apod. A pokud je možné touto metodou naučit tygra, lva nebo třeba kosatku dravou, aby si v klidu a bez jakékoliv fixace nechali odebrat krev, jistě je možné to takto naučit i vašeho psa. A to ať už jde o střihání drápků, čištění uší či jiné "nepříjemnosti".

A jak je to u nás?

Tím se asi pomalu dostávám k tomu, co mě vůbec inspirovalo napsat tento článek. Jak jsem již psala, máme kříženku ovčáka, která na mě mockrát zavrčela či dokonce po mě chňapla. Zažila si silné fyzické týrání a nemám jí za zlé, že se o sebe bojí a brání se všemu, co jí připadá nepříjemné. Od počátku jsem se snažila jí zvolna učit snášet doteky, a že nám to zabralo hodně času a práce. Později i doteky na packách, u kterých cení zuby dodnes, ale zůstává už jen u toho a pouze se šklebí, když jí utírám packy či hledám drobná zranění. Vždy jsem ale nacvičovala jen to úplně nejzákladnější, jako bylo nasazení postroje (věřte, i to může být problém), zvednutí pacek a malinko i kouknutí na zuby - střihání drápků neni ani u jednoho z mých psů potřeba, naštěstí. Když dostala před rokem zánět dělohy a museli jsme ji nechat vykastrovat, nejen že kvuli vysoké bolestivosti uspávací injekce jsme s ní museli na veterině trochu zápasit, ale ani jsme jí nezkoušeli vyndavat stehy. Vytahala si je postupně sama, když se po dvou týdnech začaly mírně podebírat. My pouze kontrolovali, jak vše probíhá. Bára naštěstí nemá s hojením ran problémy a vše proběhlo naprosto skvěle. Letos v červnu se ale zranila tak, že již bylo potřeba se do jejího léčení víc než aktivně zapojit. Při běhání v lese se nevyhla větvi a do zad si zabodla asi 20cm dlouhý klacek, který jí zůstal v podkoží. Na veterině nás tak čekalo další malé přispání, odstranění dřeva a vytvoření druhé otevřené rány tam, kde se už už klacek snažil Báry tělo opustit. Tou jsem pak musela každý den zavádět hadičku napojenou na injekční stříkačku až ke spodnímu otvoru rány, a postupně, jak jsem ji zase vytahovala zpět, proplachovala ránu desinfekčním roztokem ze stříkačky. Pak znovu prostrkat hadičku podkožím od jednoho otvoru k druhému a plynule do celé rány nanést antibiotickou mast. Ne, to není nic příjemného ani pro toho, kdo to musí provádět, natož pro zvíře. Navíc to vyžaduje určitý cvik, klid zvířete a jeho neměnnou polohu. A to prostě násilím či výhružkami se 40ti kilovým psem nedokážu. Naštěstí jsem ale věděla jak na to, připravila si piškoty a začala. Odměna za to, že stojí, odměna za to, že stojí, když se dotknu vrchní rány, když jí trochu pomačkám prsty (abych nadzvedla kůži a mohla pod ní zajet s hadičkou), za to, že jsem strčila hadičku do rány, za to, že jsem ji strčila o kousek dál - odměna druhému psu za to, že nepřekáží - a takhle pomalu pomalinku jsme se propracovali celou tou náročnou procedurou. Pravda, první asi tři dny to bylo poněkud časově náročné, ale do 15minut jsme to zvládli vždycky. Pak už přicházely odměny po větších a větších úsecích a ke konci léčení už dostávala odměnu pouze za to, že přišla na zavolání, než jsme začali, a pak několik ňamin, když jsme skončili, abych ji odměnila a zároveň odvedla pozornost od masti, vytékající z rány, kterou si chtěla olizovat.

Jak zvládnout pravidelné ošetřování zraněného psa bez vrčení a pokousáníBohužel k vrchní ráně, která byla až na vrchu zad si Bára špatně dosáhla a když se ji snažila jazykem trochu očistit, zastrkala si pod kůži na vzdáleném okraji několik chlupů. Rána se nám tak vždy zahojila a zase otevřela a začala hnisat. Vždy pouze velice slabě a s malinkým otvorem, ale o to vytrvaleji. Musela jsem znovu ránu propláchnout desinfekcí a přidat trochu antibiotik. Tento stav trval až do konce srpna, kdy se mi konečně při vymačkávání hnisu povedlo vymáčknout i chlupy, které vše způsobily. Tou dobou už byla Bára takový profík, že trpělivě snášela i několikaminutové a jistě značně bolestivé vymačkávání hnisu a její maximální reakce, když už byla procedura příliš nepříjemná, byla, že pomalu zasunula hlavu mezi mě a svá záda a zkusila mě tak přesvědčit, ať toho nechám. A já jí zase vždycky přesvědčila, že ještě chvilinku. K tomu všemu se jí přidal zánět spojivek, který jsme léčili mastí. Přiznám se, že zde jsem nácvik trochu podcenila a dočkala se tak několikerého vycenění zubů. Stačilo ale vyndat sušené rybičky, od začátku procvičit sahání na oko, otvírání oka, sáhnutí dovnitř a pak ještě znova s mastičkou a po dvou dnech už mi sama chodila pozovat k polici s rybičkama, aby mi připomněla, že nás čeká večerní ošetření a odměňování.

A když jsme to zvládli my, zvládnete to jistě i vy. Takže, pokud se vám objeví nějaký takovýto problém, nevěšte hlavu, nesnažte se psem zápasit, ale vše mu v klidu vysvětlete a udělejte z nepříjemného skvělou příležitost ke získání odměny. Uvidíte, že váš pes to ocení a vy nakonec také. Určitě pro vás bude jednodušší zvládat vše s klidným trpělivým psem, než s chlupáčem, který cvaká zuby všude, kam dosáhne.

Ing. Šárka Pravdová
Výcvik psů 
www.ozzoteam.cz

Kam dál: 

Překonávání překážek 

Nejlepší věk na převýchovu je přesně ten věk, kolik právě vašemu pejskovi je. 

10 nejčastějších projevů chování spojovaných s problémem tzv. dominantního psího jedince 

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...