Ani se nehni!
Někteří psi hlídají zvláštním, trochu záludným způsobem: kohokoli pustí do domu, dokonce ho radostně vítají, ale běda, když se host rozhodne odejít nebo jen vstát od stolu! I malý psík, natož pak velký, mu dokáže dát velmi zřetelně a někdy i citelně najevo, že v jeho teritoriu není radno se příliš pohybovat. Do takových rodin pak mnoho návštěv nechodí…
Proč se pes zpočátku chová přátelsky, motá se kolem hostů, neštěká, vrtí ohonem, nechá se hladit, a až když se všichni uklidní a usadí, začne hlídat? Na to asi jednoznačná odpověď není. Pravděpodobně mají tito psi rádi vítací rituály. Páníčci i hosté se radují, že se vidí, a pes se k všeobecné radosti přidá. Přinese mu to spokojený úsměv a pochvalu od páníčků, popřípadě hození hračky nebo nějaké lahůdky od příchozích hostů. Jakmile se však hosté usadí a radostné emoce utichnou, pes začne být ostražitý. Legrace skončila, začíná střežení a obrana teritoria.
Různí psi, podobný problém
A: Paní Marta je už v důchodu a bydlí sama v zahrádkářské kolonii v malém domku, upraveném k celoročnímu obývání. Protože mimo sezónu kolem mnoho sousedů nebývá, měla venku na zahradě vždy velkého psa jako hlídače. Po úhynu starého německého ovčáka si pořídila křížence slovenského čuvače Binga. Dlouho měla strach, že Bingo nebude vůbec hlídat. Jako chundelaté štěně byl miláčkem dětí z širokého okolí, radostně vítal všechny kolemjdoucí, nechal se od nich hladit přes plot a krmit dobrotami. Když mu bylo asi osmnáct měsíců, přestaly za ním děti chodit, protože Bingo je štípal předními zuby a skákal na ně. Marta to považovala jen za drsnější hru. Ale pak u ní byl klempíř s novými okapy. Bingo ho vřele přivítal, a dokud klempíř pracoval, pes ležel opodál pod stromem. Když však slezl ze žebříku a chtěl si jít pro nářadí do auta, zastoupil mu Bingo cestu. Klempíř jej chtěl rukou odstrčit, ale Bingo se mu jakoby skotačivě zakousl do rukávu. „Hele, nech toho a běž dál,“ ohradil se řemeslník a snažil se psa odehnat. Jenže Bingo ho citelně štípl do ruky, a pak začal poskakovat kolem nešťastného klempíře a štípat ho tak, že musel přivolat paní Martu, která v domku vařila. Ani jí se dlouho nedařilo dorážejícího psa zklidnit.
Pak už si dávala pozor, aby byl pes uvázaný, když čekala někoho cizího. Jednou o víkendu přijeli na návštěvu synové s vnoučaty. Pes je jako vždy radostně přivítal, motal se kolem, nosil hračky, loudil u oběda na terase. Když se jeden ze synů zvedl od stolu a šel obhlédnout zásoby dřeva za domem, Bingo se mu postavil do cesty. Už nešlo o žádnou hru na štípanou. V jeho výrazu byla jasná hrozba. Marta přiběhla psa okřiknout, ale zavrčel i na ni. To se jí s předchozími psy nikdy nestalo! Hodila po Bingovi rázně židli a ten zalezl do boudy. Ale rodinná pohoda byla pryč.
B: Art je dvouletý výmarský ohař. Žije s Lenkou a Pavlem, mladým párem, v moderním bytě. Je vzorně vychovaný, venku je přátelský ke všem lidem i psům. Miluje návštěvy, radostně je vítá, nosí jim papuče i všechny své hračky, které pak nadšeně aportuje. Až se hosté usadí, zaujme místo pod jídelním stolem a klimbá. Jednou se stalo, že se známá zvedla a hlučně odstrčila židli. Art vyskočil, začal vrčet a poštěkávat. Pavel ho napomenul a poslal ho na jeho místo v předsíni. Všichni si mysleli, že se spící Art polekal hluku. Když pak známá odcházela, Art ji obloukem obcházel, byl přikrčený, nervózní – styděl se, jak poznamenala Lenka. Dalšími hosty byli kolegové z práce. Popíjeli víno a hlasitě se bavili. Art si po vřelém přivítání a veselých hrách zase vlezl pod stůl. Když o něj jeden z hostů nechtěně zavadil nohou, vyskočil tak, že nadzvedl stůl, a s vyštěknutím chňapl po noze, která se ho dotkla. Byl opět vykázán na místo v předsíni. Při odchodu hostů v předsíni hrozivě vrčel. Nepřestal vrčet, ani když mu Pavel uštědřil výprask. Pavel s Lenkou se nyní bojí pozvat si přátele, Artovi už nevěří.
C: Erik je tříletý bišonek žijící se staršími manželi Klárou a Hynkem v malém bytě na sídlišti. Erik je společenský, rád si venku hraje s jinými psy, nechá se pohladit od cizích lidí, loudí pamlsky. Na návštěvy přicházející do bytu radostně skáče, podobně, jako když vítá majitele. Pak se ale stále motá kolem, zrychleně dýchá, a jakmile se návštěva pohne, začne štěkat. Hynek jej musí stále „krotit“ proutkem, považuje to za nevychovanost. Před nedávnem si Klára zlomila nohu, musela ležet a Hynek povolal na pomoc pečovatelku. Erik ji vesele přivítal, pak si sedl do křesla, ze kterého měl dobrý výhled, a sledoval ji. Dokud se držela kolem Klářiny postele, bylo vše v pořádku. Jakmile se však rychlým krokem vydala ke koupelně, Erik seskočil ze své strážní věže a s odhodlaným štěkotem ji zezadu několikrát štípl do pat a do lýtek. Tentokrát byl tak rozčilený, že rozkousal Hynkovi jeho výchovný proutek a štěkal i na něho.
Co mají společného?
Ve všech případech jde o dospělé psy-samce a jejich zvláštní chování začalo v době dospívání nebo časné dospělosti. Všichni se chovají přátelsky k lidem na neutrálním území a nadšeně vítají hosty přicházející na jejich teritorium. Jakmile se však uklidní uvítací rituály a hosté se usadí, začnou být ostražití. Jakýkoli pohyb hostů vyvolá jejich negativní reakci. Navzdory trestům se jejich chování zhoršuje, od varovného ňafání a lehkého štípání přecházejí k jasně vyjádřené hrozbě.
Jde o teritoriální chování, které je ovlivněno povahou psů (libují si v radostných emocích, ale současně lpí na nedotknutelnosti svého území) a způsobem života majitelů. U psů samčího pohlaví je toto chování obvykle vyvinuto silněji, ale ani u fen není výjimečné. Ve všech případech je však přítomen ještě jeden důležitý faktor: majitelé nemají svého psa dostatečně „přečteného“, nerozumí jeho chování a nedokážou mu včas účinně zabránit. Naopak svým přístupem (rozčilení, fyzické tresty) přispívají ke zhoršování problému.
Dnešní příběhy jsou ukázkou toho, jak významně se mění lidské představy o ideálním chování psa a jak velké nároky na psy klademe. Zatímco po celá tisíciletí, co pes žije v úzkém svazku s člověkem, byla (a mnohde stále ještě je) obrana společného teritoria tím, co se od psa očekávalo v prvé řadě a za co byl chválen a veleben, nyní je toto přirozené psí chování na obtíž a psi jsou za ně trestáni. Není divu, že takovým trestům nerozumí, nevědí, co dělají špatně. Příště se pak snaží o to víc řídit svými podvědomými instinkty.
Jak na ně?
Naučit se poznat situace, kdy pes začne pociťovat ohrožení. V okamžiku, kdy skončí vítání a radostné emoce utichají, pes se zpravidla odebere na místo, odkud má dobrý přehled, a začíná „hlídat“. Buďto bedlivě sleduje dění, nebo zdánlivě podřimuje a po očku pozoruje, co hosté dělají. Nejvhodnějším okamžikem, kdy zasáhnout do vývoje událostí, je moment, kdy si pes hledá svou pozorovatelnu.
Zajistit hostům i psovi bezpečí. Psovo chování se odvíjí od chování hostů. Pokud jim řeknete: „Raději seďte a nezvedejte se, pes by po vás mohl vystartovat“, určitě nebudou klidní a uvolnění a budou se po psu neustále ohlížet. Jejich napětí a nervozita psa jen utvrdí v přesvědčení, že jsou to nebezpeční narušitelé, a nespustí je z očí. Vznikne začarovaný kruh. Proto je lepší psa umístit za přepážku nebo mřížovou zábranu ve dveřích, eventuálně do prostorné klece, popřípadě jej uvázat u pelíšku umístěného někde bokem, kudy nebudou hosté procházet. Tím dáte psovi najevo, že své území si berete na starost sami a jeho vlastní teritorium se výrazně zmenší. Pak stačí požádat hosty, ať ke psu nechodí, nedívají se na něj ani na něj nemluví.
Přesměrovat pozornost psa k jiné aktivitě. Když bude zavření psa za přepážku pokaždé spojeno s podáním plnicí hračky s úžasnou náplní nebo s kusem voňavého sušeného masa, pes se tam pohrne sám, hned jak hosty náležitě přivítá. Pokud k tomu přidáte váš úsměv a pochvalu, radostné emoce budou pokračovat dál, mozek psa zůstane pod vlivem endorfinů a serotoninu a adrenalin, který je k ostražitosti potřeba, se neuplatní.
Zlepšit ovladatelnost psa. Pes se silně vyvinutým teritoriálním chováním musí být dobře ovladatelný pomocí jasných a srozumitelných povelů. Ne všechny problémové situace lze předvídat, někdy je potřeba zakročit v okamžiku, kdy už pes „jedná“. Proto je dobré mít dokonale nacvičený zákazový povel, který psa zarazí, a další povel, kterým je možné jej přivolat nebo poslat na bezpečné místo. Cvičit by se mělo co nejčastěji, v různém prostředí, s dobrou motivací, bez trestů. Jen tak se vytvoří spolehlivý podmíněný reflex.
A jak dopadli naši hlídači?
Bingo byl na štíru s poslušností, paní Martu vůbec nevnímal, když hájil své zájmy. Tak jsem na začátku doporučila zbystřit jeho pozornost pomocí spršky vody ze sprejového obojku. Bingo měl před sprchou velký respekt a brzy pochopil, že NE znamená všeho nechat a raději utíkat k paničce pro piškot. K rodině a blízkým přátelům je tolerantní a může se pohybovat volně, v přítomnosti dětí má pro jistotu nasazený koš. Přijde-li někdo cizí, Marta jej raději uvazuje.
V Artově případě bylo nejtěžší přesvědčit Pavla, že útokům je třeba předcházet, nikoli je řešit následným výpraskem. Art má teď pelíšek v rohu obýváku, pod stůl nesmí a v přítomnosti hostů se buďto pohybuje volně s nasazeným košem a pod bedlivým dohledem, nebo je na úvazu u pelíšku. Pro majitele je však tento stav příliš zatěžující, takže Artova budoucnost je nejistá.
Erikovi páníčci mnoho nezměnili. Hynek jej stále „krotí“ prutem, popřípadě pejska zavřou za dveře.