Čert a zmije

Publikováno: 13.6.2015
Autor: Psí kusy
Foto: Archiv Psí kusy

Na ten den nikdy nezapomenu. Celá naše rodinka včetně psa Čerta jela navštívit našeho dědu do nemocnice ve Vysokých Hágoch v Tatrách. Nikdo z nás netušil, že ten den půjde našemu chlupatému kamarádovi o život.

Pejska kousla zmije - co se pak odehrálo?Bylo 4. dubna a sluníčko lechtalo svými paprsky květinky vykukující zpod tajícího sněhu. Čertíka jsme nechali v autě a šli za dědou. S ním jsme si pak dobré dvě hodinky povídali. Ale chtěli jsme si povídat ještě dál, a tak se táta nabídl, že půjde Čerta vyvenčit, aby na nás v klídku ještě chvíli počkal. To , co se dělo dál, znám už jen z vyprávění. Taťka venčil v blízkém parčíku u nemocnice a náš chlupáč byl jako obvykle velmi zvědavý a šmejdil, kde se dalo. Je to totiž kříženec s jezevčíkem-norníkem a geny v sobě rozhodně nezapře. Čumákem určitě hledal, kde by se dala vyšťourat nějaká ta myška. A pak to přišlo.

Nebezpečí číhalo u stromku

Na jednom místě u cesty byl malý smrček a pod ním díra zakrytá větví. Táta nestačil ani zareagovat, a najednou Čert od stromku úplně odlítl a zakňučel. Na psíkovi, ani na zemi však nic nebylo, a tak táta klidně pokračoval ve venčení. Trochu podezřelé bylo jedině to, že se pak Čert nechtěl ke stromku už ani přiblížit a obešel ho velkou oklikou. Jelikož se dál choval úplně normálně, vrátil ho táta zpátky do auta. To si stále nejvíc vyčítám, protože co tam chudák musel prožít během té hodiny, než jsme pro něj přišli, muselo být hrozné. My ovšem stále nic netušili. Až když jsme konečně dorazili k autu, bylo mi něco divné. Kdykoli jindy jsme totiž k autu přišli, začal Čert okamžitě poskakovat po sedačkách a těšil se, až k němu přisedneme. Teď jenom seděl pod volantem u misky s vodou a prázdným pohledem koukal do země. Nereagoval na jméno, nereagoval na nic. Vyndali jsme ho na vzduch a aspoň se snažil trošku chodit. Měl opuchlou část pysku, a vůbec působil sklesle a malátně.

Potíže se zhoršovaly

Potíže pejska po kousnutí zmijí.Padaly návrhy, že ho ďobla včela, o něco se praštil, nebo že to byl had. čekala nás ještě jedna návštěva v Gelnici, proto jsme váhali, jestli ho máme vzít s sebou – třeba se za chvíli zlepší. Ale já už byla rozhodnutá. Čerta musíme dostat co nejrychleji na veterinu. Jenže kam? Byli jsme v Tatrách, odbila sedmá hodina večerní, a k tomu byla Velikonoční neděle – velký svátek. Nakonec jsme se rozdělili. Máma s tátou jeli na návštěvu a já spolu se strejdou, sestrou a babičkou jsme vyrazili hledat veterináře. Jeli jsme autem a po cestě se Čertovi mnohanásobně přitížilo. Opuchlina na rtu se zvětšila a rozšířila se po celém krku. Nejspíš mu otekly i uzliny, jelikož nemohl polykat, takže sliny mu tekly horem dolem. Bohužel mu z tlamy vytékala i krev. To mě utvrdilo v tom, že ho kousl had, a teď mu krvácí ranka. Navíc ho rozbolel celý hrudník a každý pohyb pro něj byl velice bolestivý. Proto když jsme projížděli serpentinami, hrozně naříkal. Strejda sehnal po telefonu svého kamaráda zvěrolékaře a ten nám poradil dát Čertovi tabletku dithiadenu. Ten měl zmírnit alergickou reakci, tedy i zvětšování otoku. Takže jsme začali shánět prášek. Lékárny byly už ovšem dávno zavřené a naší poslední záchranou byla lidská pohotovost v Levoči. Tam jsme tabletku sehnali a ihned jsme ji Čertovi podali.

Nekonečná cesta za veterinářem

Veterinář nás ještě upozornil, že po léku bude malátný a ospalý. To se nám ale v tu chvíli hodilo, protože Čert se aspoň zklidnil a na chvíli i usnul. Mezitím jsme dojeli do Košic na veterinu. Tam nás ale přivítal jistý pán s tím, že teď tam Žádný zvěrolékař není, ale za 25 eur se s ním můžeme spojit telefonicky. Pán se jen tak juknul na našeho oteklého pejska a usoudil, že ani nevypadá, že by potřeboval nějaký okamžitý zákrok. Nakonec jsme to tedy vzdali a rozhodli se, že zajedeme do Šace, kde má ten strejdův kamarád svou ordinaci. Zavolali jsme mu a on byl ochotný Čerta vyšetřit. Bohužel byl zrovna na Velikonoční mši, tak jsme museli ještě chvilku počkat. Když jsme se konečně sešli, potvrdil nám, že se Čertovi silně rozjela alergická reakce. Na co, to jsme se ale ten večer nedozvěděli. Stále připadalo v úvahu včelí bodnutí. Každopádně dostal ještě půlku dithiadenu s tím, že jestli to byla včela, do rána bude v pohodě.

Ukrytá ranka

Jenže nebyl, tak jsme vyrazili opět na veterinu do Košic. Přivítala nás tam velmi milá veterinářka, která si nás zpočátku vůbec nevšímala. Bavila se pouze s Čertem a myslím, že udělala dobře, protože Čertík se uvolnil a byl celkem v klídku. Pak jsme jí popsali, co se stalo. Zpočátku Čerta zvážila a pak řekla, že má velmi oteklé uzliny. Taky nám řekla, že dithiadenem jsme ho nejspíš zachránili. Bohužel ale také nepřišla na to, co ho kouslo.

Nedalo mi to a sama jsem Čerta prohlédla. Skoro jsem to taky vzdala až mě napadlo kouknout se na opuchlý pysk zespodu. A tam to bylo. Dvě ranky zhruba dva centimetry od sebe. Teď už byla diagnóza snadná. Uštknutí hadem – nejspíš zmijí. Přišel se na to podívat i specialista na hady a všechno potvrdil s malým dodatkem, že zmije musela být pěkný kousek, jelikož ranky jsou daleko od sebe. Žádné sérum proti zmijímu jedu však Čert nedostal, protože prakticky není k sehnání. Dostal jen kortikoidy.

Psa po uštknutí zmijí zachránil Dithiaden.

Tři dny proležel

Všichni v ordinaci nám říkali, že máme neuvěřitelně silného psa. Minulý rok jim tam prý na uštknutí zmijí umřel maďarský ohař, a to je pes tak třikrát větší než ten náš. Veterinářka říkala, že hraničních je patnáct kilogramů psa, a Čert měl pouze devět kilo. Navíc první noc je prý pro psíka kritická, ale tu měl Čert naštěstí už za sebou. Domů jsme jeli s radou dohlížet na to, aby co nejvíce pil, a pokud to jen trošku půjde, dostat do něj nějaké jídlo. Kvůli oteklým bolestivým uzlinám to byl však trochu problém, proto když snědl dva řízečky, měla jsem ohromnou radost. Tři dny po návštěvě u veterináře Čert proležel téměř ve stejné poloze na stejném místě. Ven jsme ho museli vždy vynést. čtvrtý den už začal trošku chodit a pokoušel se i o štěkot. Na internetu jsem sbírala všelijaké články o uštknutí psa zmijí, hlavně od lidí, co s tím měli zkušenost. Dočetla jsem se, že otok bude pomalu putovat přes krk, hruď až dolů k srdci, kde se rozplyne. Tak tomu bylo i u našeho Čerta. Šestý den se mu zespoda na tělíčku houpal malý ,,balonek“. Naštěstí už byl psychicky a fyzicky naprosto v pořádku. Byl to pro mě, a tuším i pro něj, hrozný zážitek. Doufala jsem, že se aspoň trošku poučí, a nebude strkat čumák do kdejaké díry, ale už čtrnáct dní po incidentu si vesele hrabal ty svoje myšky. UŽ s ním asi nic nenadělám, proto mám pro jistotu stále u sebe dithiaden!

logo Psí kusy

Kam dál: 

Poradna - Proč se pořád drbe?

Vzteklina

Demodikóza

Chronický kašel

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...