Já jsem sir Humphrey. A vy?

Publikováno: 24.1.2014
Autor: Kateřina Veselá
Foto: Kateřina Veselá

Já jsem sir Humphrey. A vy?


Dovolte mi, abych se jako správný psí džentlmen představil. Jmenuji se Humphrey, slyším na zdrobnělinu Hampy a jsem sir – mám to tak i v očkovacím průkaze! Ta paní, co si mě vzala, má totiž ráda sérii Jistě, pane ministře, a pojmenovala mě po siru Applebym. Někdo mi říká z legrace „sireček“, asi proto, že si myslí, že jsem malý pes. Ale to se plete! Nejradši si hraju s šarplaninkou, ridgebackem a dobrmankou. To je pro mě velikost tak akorát.


Hlas mám jako zvon, obzvlášť když štěkám na někoho proto, že se bojím. Víte, já jsem totiž honorace z množírny. Snad ani nechtějte, abych vám to všechno vyprávěl… Moje panička si myslí, že jsem prožil osm měsíců někde v mrňavé kůlně z neotesaných prken, jednou za čas tam mně a mým kamarádům někdo hodil trochu žrádla (ten strach o to, co mi kdo sežere, ve mně zůstal ještě dlouho po tom, co už jsem měl plnou misku jen pro sebe), čural a kakal jsem, kam a kdy mě napadlo. Člověka jsem moc neviděl, a když, tak jsem se ho ukrutně bál. Teď už se bojím jenom chlapů kolem čtyřicítky a lidí s holí. Proč, to vám sám neřeknu, a moje panička to netuší.

I před paničkou jsem se dlouho strachy počurával, ale ty doby jsou dávno pryč. Teď jsem u ní rok. A vím, že mi zachránila život. Ona to ví taky – občas říká: „Promiň, že jsi byl tak dlouho sám, ale mohl jsi být mrtvý nebo ve výzkumáku, tak je tohle lepší, ne?“ A má recht. V množírně mě totiž chtěli utratit, protože jsem na jedno oko slepý. A tak jsem se prý nehodil do výzkumáku.
Jednoho dne mě hodní lidé odtamtud odvezli do Prahy, ale nechat si mě nemohli. A tak jeden dobrý člověk, Milan Kaucký, rozeslal všem svým kontaktům, že je třeba se rychle ujmout malého bígla. No a ani ne dvacet hodin nato jsem poprvé viděl tu svou paničku. Jasně že jsem se počural. Takový strach – další cizí člověk v několika málo dnech!


Druhý den – byla to sobota – mě ta paní vzala na veliký výlet, můj první v životě. Ťapal jsem tak statečně, až jsem z toho usínal při chůzi. Ale nevyčural jsem se! Byl jsem zvyklý celý život dělat potřeby v uzavřeném prostoru, takže jsem vydržel celých deset hodin a pustil to až doma. Ale docela brzo jsem pochopil, že je to špatně, a dneska způsobně očurávám patníky venku.
Už nemám v sobě červy, nejsem zablešený, nemám ušní svrab a neteče mi ani ze zdravého, ani ze slepého oka. Jsem správný, namakaný pes, už žádná podvyživená chudinka. Prý jsem docela rošťák, ale to jen tou přemírou energie a štěstí, co v sobě mám. Doma nic neničím a venku neutíkám. A to ani v lese, i když jsem bígl! Prostě jsem paničce vděčný a nezlobím. Tedy většinou… Sežral jsem jí jen desetiletou šefleru a pár kabelů, ale to jsem byl ještě puberťák.

Bígl sir Humprey alias sireček

Á propos, prý jsem docela podobný dalmatinovi, kterého měla předtím patnáct let. Nevím sice, jak může být bígl podobný „dalmoušovi“, ale říká to tolik lidí, že na tom něco být musí. Asi že se oba tváříme tak vznešeně.

 
Humpreyho postřehy zdokumentovala Kateřina Veselá

Vyšlo v časopisu č.5/2012

Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.

Děkujeme Vám

Kam dál: 

Canisterapie s bulíkem

Jak se žije s handicapovaným psem? Normálně....

Adam na kolena padám

Barunka – můj útulkový canisterapeut 

Jmenuji se Merlin a toto je můj příběh

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...