Bojovnice Ája dělá lékařům radost

Publikováno: 12.7.2015
Autor: Psí kusy
Foto: Archiv Psí kusy

Voříšek s krásným jménem Ája znamená pro Miroslava Mareše celý svět. Vzal si ji jako malé štěňátko z útulku, žije sám, a tak si projevují vzájemnou vděčnost a neuvěřitelnou lásku. „Našli ji v Praze na Hlavním nádraží. Měla těžký život, tak jí to vynahrazuju. Když byla mladší a já hubenější, chodili jsme i na tříhodinové procházky do Stromovky,“ směje se Miroslav Mareš. To se ale před rokem rázem změnilo.

Fenka z ničeho nic přestala pít, jíst, vyměšovat. Fenka z ničeho nic přestala pít, jíst, vyměšovat. „Po týdnu jsem usoudil, že to není normální, tak jsme zašli sem do nemocnice a ještě ten den ji operovali. Další týden by nevydržela,“ říká. „Přišli za pět minut dvanáct, její stav byl skutečně velmi vážný,“ potvrzuje jeho slova Ájina ošetřující lékařka, Dagmar Minaříková z pražského Vetcentra. A tak fenečka po nutném vyšetření ihned putovala na operační sál. „Ája měla těžký zánět dělohy, museli jsme jí vyjmout dělohu i s vaječníky, takže je vykastrovaná,“ vysvětluje mladá lékařka. Operace sice dopadla dobře, žádné komplikace se ani v Ájině vysokém věku neobjevily, ale lékařka odhalila další vážné onemocnění. „Již v té době měla na pravém stehně veliký útvar. Podle výsledků cytologie se jednalo o zhoubný nádor, sarkom, prorůstající do svalstva. Po dohodě s majitelem jsme se však rozhodli tento útvar neřešit. Tehdy ještě fenku nijak neomezoval, a hlavně operace zanícené dělohy byla sama o sobě dost velké riziko,“ líčí Dagmar Minaříková a Miroslav Mareš ji doplňuje: „Ten nádor měla už několik měsíců, ale protože je hodně chlupatá, myslel jsem si, že má jen rozcuchanou srst. Byla živá, nebolelo ji to. Teprve později se jí udělala větší bulka,“ vzpomíná majitel.

Fenka se z těžké operace dělohy v krátké době krásně zotavila, začala opět vrtět ocáskem, běhat, avšak nádor na noze se stále zvětšoval. Po několika měsících už vážil téměř dvě kila a začal Áje překážet v pohybu. Fenka nemohla udržet rovnováhu a padala. Nastalo těžké rozhodování, co dál. „Bylo to hrozné, když jsem se dozvěděl diagnózu. Prožíval jsem velice těžké období. Jen na mně bylo rozhodnutí, jestli Áje vezmou celou nožičku nebo jen nádor, který by ale mohl znovu narůst. Usoudili jsme, že chvíli počkáme. Připravit ji o nožičku, to by bylo strašné,“ vzpomíná Miroslav Mareš. Naštěstí k tak zásadnímu a drastickému kroku nedošlo. „Nakonec jsme se pokusili nádor odstranit v co největším rozsahu. Operace trvala skoro tři hodiny. Vzali jsme jí i část svalu a vypadá to, že se vše krásně podařilo. Ani nemusela absolvovat žádnou chemoterapii. Po probuzení z narkózy se prostě postavila na všechny čtyři a odešla domů. Je to bojovnice. Za dvanáct dní jsme vyndali stehy a dnes, pět měsíců po operaci, není jizva skoro patrná, útvar znovu neroste,“ pochvaluje si lékařka. A tak se Ája opět vrátila do života. Ovšem ne na dlouho. Aby toho nebylo málo, do třetice všeho dobrého i zlého se Miroslav Mareš s fenkou musel do nemocnice po několika měsících opět vrátit. Áju čekala další operace, a tentokrát se již nevyhnula amputaci. „Řešili jsme podezření na zhoubný nádor na prstu zadní nohy. Rozpadávala se jí kost.

Fenka se z těžké operace dělohy v krátké době krásně zotavila, začala opět vrtět ocáskem, běhat, avšak nádor na noze se stále zvětšoval.

Nožička ji moc bolela. Museli jsme jí amputovat dva články prstu. Nebyl naštěstí nosný, takže jí je bez prstíku mnohem lépe,“ říká Dagmar Minaříková a libuje si při poslední kontrole, že se i z tohoto zákroku nádherně zotavuje a tři týdny po zásahu je rána téměř zahojená. Fenka pravidelně dochází na kontroly a převaz. „Chodí k nám dvakrát týdně. Obvaz jí sundáme, jakmile se dohojí i to poslední místečko. Zatím tam má tři milimetry velkou ranku. Ale už nebere ani antibiotika, může prakticky cokoli,“ pokračuje lékařka.

Blýská se na lepší časy?

Pokud vše půjde, jak má, tak se Ája co nevidět zbaví obvazu a může si opět vesele užívat života. „Je naprosto v pohodě, vidíte, jak po mně skáče. Vůbec se nechová jako nemocný pes. Je veselá, v ničem ji nemusím omezovat. Dali mi ji tady dohromady,“ chválí místní lékaře Miroslav Mareš. Však s Ájou všechno to trápení silně prožívá. Vždyť toho spolu za celý život hodně zažili. „Jsme na sebe s Ájou závislí. Moc se o ni bojím. To je stejné, jako kdybyste měli přijít o přítele. Je to úžasný pes,“ říká s něhou majitel a lékařka přikyvuje: „Ája je neskutečně trpělivý pacient a i přes všechny letošní zákroky se k nám pořád těší. A my doufáme, že už ji nikdy nebudeme muset trápit nějakou další operací a svému ,tatínkovi‘ bude ještě nějaký čas dělat společnost,“ přeje si Dagmar Minaříková a při tom jí prohlíží a převazuje pacičku. Pro svou pacientku je ochotná udělat opravdu hodně. Za ten rok, co ji zná, jí velmi přirostla k srdci. Vždy pro ni má připravenou nějakou laskominu. Zkrátka je vidět, že má mladá paní doktorka srdce na pravém místě. „Co se týče mých skalních klientů, tak je hodně těch, kteří jsou moji srdeční pacienti. A Ája mezi ně rozhodně patří,“ říká Dagmar Minaříková a při tom už odbíhá za dalším pejskem, kterého právě přivážejí na pohotovost. Desetiletá fenka labradora prožívá to, co před nedávnem Ája. Těžký zánět dělohy. A tak míří přímo na sál. „Fenka už měla náběh na zánět pobřišnice. Kdyby nepřijeli, prasklo by to a umřela by na sepsi. Udělali jsme jí ultrazvuk, vzali jsme krev, dostala antibiotika, infuzi a během chvíle šla na sál,“ popisuje akutní případ Dagmar Minaříková a při tom fence vyndává dělohu i s vaječníky a proplachuje břicho. „Bříško zavřeme, zašijeme a za dvacet minut budeme hotovi,“ směje se lékařka.

„Řešili jsme podezření na zhoubný nádor na prstu zadní nohy. Rozpadávala se jí kost.

Během služby se nezastaví

Jako každý den je v pražském Vetcentru velký šrumec. „Denně mi projde pod rukama třeba třicet objednaných pacientů a k tomu ještě další akutní případy. Jsou dny, kdy nemáte čas na jídlo, stále se něco děje, plná čekárna, několik akutnějších pacientů najednou… A to jsou chvíle, kdy jsem ve svém živlu, stejně jako většině lidí i mně dělá dobře pocit, že jsem užitečná, že tu nejsem zbytečně,“ líčí lékařka těsně po operaci, přesto plná energie. Svou práci skutečně miluje. „Je zajímavá, žádná služba není stejná, pokaždé vás něco může překvapit. Jsem člověk, který svojí prací žije. Je krásný pocit, když pejskovi pomůžete. Když se podaří zachránit život, když je v práci pohoda,“ říká s jiskrou v oku Dagmar Minaříková. Té pohody však moc nezažije. Většinou je v pražském Vetcentru hodně rušno. Zrovna tak jako dnes. Jeden akutní případ střídá druhý, do toho objednaní pacienti a spousta telefonátů. Vyslechnu si jeden, který právě přijímá slečna za recepcí. Často při nich zažívá kuriózní až legrační situace. „Paní se ptala, co má dělat. Šla s pejskem na procházku a sežral kapesník,“ směje se recepční a běží za lékařkou, aby se poradila, co má paní poradit.

Psi jsou pro ni vším

Není se tedy co divit, že Dagmar Minaříková denně ošetří ohromnou spoustu nemocných psů a je neustále v jednom kole.Není se tedy co divit, že Dagmar Minaříková denně ošetří ohromnou spoustu nemocných psů a je neustále v jednom kole. Jen za svou sedmiletou praxi léčila už tisíce pejsků. Však na ně myslí neustále. I doma. „To jinak nelze. Nemáte píchačky. Když se jedná o složitějšího pacienta, hledáte doma v knížkách, pořád vám to vrtá hlavou. Navíc se spousta mých klientů a pacientů stala mými přáteli, se kterými se scházíme i mimo ordinaci a chodíme třeba na společné procházky,“ říká. Nedá však dopustit na své nejbližší, kteří ji v jejím pracovním nasazení velice podporují. „Naštěstí mám skvělého a tolerantního manžela, který mou posedlost prací chápe a respektuje, že se nemohu sebrat a jít domů, když mi skončí směna. Musím nejdřív „dodělat rozdělané“ pacienty. Když je potřeba, jedu operovat v době volna,“ dodává s úsměvem. Taková smysluplná práce jistě stojí za to. „Raduju se, když se pacienti uzdravují. Třeba zrovna jako teď Ája,“ končí náš rozhovor lékařka a odchází zpět na sál. Loučím se i s téměř zdravou Ájou a jejím páníčkem, který už pomalu s Ájou nasedá do auta a ještě všem vzkazuje: „Jsou tady báječní. Paní doktorka je fakt jednička, ani nemohu říct, jak moc jsem spokojený. Přeju jim, ať dělají svou práci stále tak, jako dosud. S vědomím, co dělají pro psy a páníčky. A to oni dělají,“ říká dojatě Miroslav Mareš, startuje auto a odváží si domů uzdravenou Áju.

Kam dál: 

K neuvěření: Zatoulaný pes se spontánně připojil k závodu přes Amazonský prales

16 věcí, které by jste měli přestat dělat, pokud chcete být se svým psem šťastnější (by Roger Abrantes) 

Fotograf zachytil psy, kteří denně pomáhají lidem

Probíhající sbírky

Všechny články z této rubriky...