Západosibiřská lajka

 Západosibiřská lajka
Dobrý hlídač Pro zkušené kynology Náročný na pohyb Pro držení venku

Základní údaje plemena

Země původuRusko
Název v zemi vznikuLaika Zapadno-Sibirskaia
Kategorie dle FCIV. Špicové a primitivní plemena
Velikostpes: 53-63 cm fena: 53-61 cm
Hmotnost18-23 kg
OsrstěníTvrdé, rovné s vyvinutou podsadou, krycí srst je rovná, hrubá.
Zbarvení srstiRozmanitá, bílá, pepř a sůl, červená a šedá, černá, strakatá s plotnami uvedených barev.
Celkový dojemSilný, suchý, pes střední velikosti.
PovahaMá vyrovnaný, živý charakter.
Zaměnitelné plemenoS ostatními uznanými i neuznanými lajkami, jejich rozlišení je pro laika takřka nemožné. U nás se vyskytující karelský medvědí pes je o něco mohutnější a vždy černobílý. Karelský medvědí pes

Charakter a chování

Všechny lajky se vyznačují dobrým slíděním, dobře sledují stopu raněného zvířete. Při pronásledování zvěře často zaběhnou z doslechu. Mají však výbornou orientaci i sluch a i v neznámém terénu se bezpečně umí vrátit ke svému pánovi. Lajka má velkou ostrost na škodnou, pronásleduje nejen kočky, které okamžitě bezpečně zadáví, ale i jiná zvířata. Velmi těžko se pak nechá odvolat. Lajka je v boji i s mnohem větším protivníkem velice tvrdá. Zadáví vydru a v revírech Šumavy se nezalekne ani útoku rysa. I za cenu těžších zranění s ním neohroženě bojuje. Lajky spolehlivě skládají zkoušky lovecké upotřebitelnosti, například i lesní a všestranné. Nejen tedy barvářské zkoušky honičů, jako většina. U nás se západosibiřské lajky využívají jak ke slídění a lovu zvěře drobné, tak i na kachny a velmi dobře se uplatňují při lovu zvěře černé. Lajky jsou psi, kteří pracují v honitbě samostatně, mají obrovský akční rádius. Proto myslivci, kteří s nimi provádějí lovecký výcvik, doporučují mít lajku od štěněte a neustále ji utvrzovat ve spolupráci s vůdcem. Tvrdé metody se při jejich výcviku uplatnit obvykle nedají. Musíme vůči nim projevovat laskavost a podarovávat je pamlsky, které při jejich výcviku působí velice pozitivně. Většinou jsou totiž jako správní seveřané velmi žraví a pamlsek je pro ně tou nejlepší motivací. Ale pozor! Primitivní a severská plemena psů bývají velmi záživná. Jejich organismus opravdu téměř beze zbytku využije každičký nalezený drobeček potravy, každičkou rybí šupinku. Proto pozor: při nedostatku pohybu a v našem teplejším podnebí než je v jejich otčině, hrozí rychlá obezita!

Lajky jsou čistě pracovní plemena, pro držení v bytě se nehodí. Jestliže jim nejste schopni zabezpečit takovou činnost, která by byla přiměřená jeho temperamentu, mohou nastat při soužití problémy. Jejich živá povaha a výrazný lovecký pud vyžadují od majitele pevné a důsledné vedení.Výchovou je potřeba začít od štěněte. Lajky si vytváří velký vztah k vůdci. Na ostatní lidi nejsou vůbec agresivní.V původní domovině pes který napadnul člověka byl okamžitě utracen, takže do chovu se dostali jen bezkonfliktní jedinci. Na krmení nejsou náročné, vyžadují minimální údržbu (tzv. samočistící srst ). V myslivosti je vhodný díky svému dobrému čichu a velké síle a ostrosti na dosled zvláště černé zvěře v horských oblastech. Kromě loveckého využití mohou i tahat sáně, doprovázet pána na běžkách, kole. V domácím prostředí jsou klidné, nenáročné a velmi čistotné. Ve vztahu k dětem milé a opatrné.

Původ psa

Lajky obecně vznikly z prehistorického psa Canis familiaris inostrancewi. První vykopávky a historické nálezy z doby kamenné objevil ruský geolog Alexander Inostrancev . Byly mezi nimi pozůstatky kostí, které asi patřily přímému potomku severoevropského vlka nebo křížencům vlka se psem rašelinným. Tento pes však byl mohutnější než pes rašelinný a byl nazván po svém objeviteli Canis familiaris inostrancewi. Okolí Ladožského jezera bylo odpradávna oblíbeným místem, kde zakládali při obchodních cestách Vikingové své osady. Obchodní styky Vikingů s touto oblastí potvrzují také archeologické nálezy ze Švédska. Vikingové si přivezli domů i psy a právě archeologické nálezy ukazují na blízkou příbuznost dnešních ruských lajek a psů ze Skandinávie. Vikingové si přivezli z Eurasie předky dnešních lajek, charakteristické znaky psů dokazují, že dnešní ruské lajky jsou blízce příbuzné se severskými psy ze Skandinávie. Jméno lajka vzniklo z ruského slova lajať, což česky znamená štěkat. Areál rozšíření lajek je obrovský, rozprostírá se od poloostrovu Kamčatka na východě Sibiře až k finsko-ruské hranici na západě.

Lajka byla vždy psem obyčejných lidí. Byla jejich stálým průvodcem a pomocníkem. Bylo to jediné plemeno loveckých psů se kterým se zde odpradávna lovili soby, losy, medvědi, kuny, soboly, veverky, hlídali obydlí, sobí stáda na pastvě, zapřahali se do saní. V životních podmínkách obvyklých pro lajky (silné mrazy a skrovná potrava) se u nich vytvořila výborná přizpůsobivost - maximálně stráví a využijí potravu, rozmnožují se jednou ročně (většina lajek hárá jen jedenkrát do roka), mívají málo štěňat (3 až 4) s jejichž porodem a následným odchovem nebývají problémy. I prvničky většinou rodí samostatně a bez jakýchkoli komplikací. Je-li fena dostatečně mléčná, štěňata zdvojnásobují svoji porodní hmotnost sedmý až osmý den. (Porodní hmotnost se při pěti narozených štěňatech u západosibiřských lajek pohybuje zhruba od 320 do 450 g ). Termoregulaci mají lajky uzpůsobenou pro severské kraje. Existovali lovecké (laponská, čeremišská, tunguzská, archangelská lajka apod.), pastevecké(severoruská samojedská lajka) a tažné lajky (severovýchodní saňová lajka, Samojed, Sibiřský husky), kynologického kongresu konaného roku 1947 v Moskvě se zúčastnilo 27 plemen lajek. Ve skutečnosti se jednalo o jednotlivé místní formy z kterých bylo později plánovitým křížením vyšlechtěna čtyři plemena. Podle standartu z roku 1959 to jsou rusko - evropské, karelo - finské, západo - sibiřské, východo – sibiřské lajky. Pojmenování této skupiny loveckých špiců vzniklo z jejich typické činnosti při lovu. Jejich úkolem bylo samostatně tiše vyhledat v nekonečných lesích sibiřské tajgy zvěř, zastavit ji a teprve zastavenou zvěř hlasitě vyštěkávat a tím přivolat lovce, kterému trvalo často několik hodin než se ke svému psu dostal. Tři lajky byli schopné zastavit medvěda a držet jej na místě. Lajky se uplatňují při lovu medvědů, sněžných levhartů, tygrů, losů, černé zvěře, sobů, rysů, vlků, mývalů, sobolů, veverek, ale i pernaté zvěře. V myslivosti jsou vhodné díky svému dobrému čichu a velké síle na dosled zvláště černé zvěře v horských oblastech. V životních podmínkách obvyklých pro lajky (silné mrazy, skromná potrava ) se u jejich organizmu vypracovala ochranná přizpůsobivost např. vysoká stravitelnost potravy, feny hárají jen jednou do roka, menší počet štěňat ( 3 - 4 ) a termoregulace specifická pro severská plemena. Lajka se stala se celosvětově známou jako první živý tvor ve vesmíru. Nebyla to však lovecká lajka, nýbrž fenka malého špicovitého křížence jménem Lajka .Jednalo se o let Sputniku 2, který startoval 3.11.1957. Družice měla hmotnost 508,3 kg a kromě přístrojů zde byla i hermetická kabina s Lajkou. Program vědeckých výzkumů byl stanoven na pět dní, pak byla Lajka usmrcena přerušením dodávky kyslíku. Sovětský Svaz tímto letem předstihl Američany o dva roky - v americké družici letěla malá opice, s dalším letem následoval šimpanz. Málokdo ví, že po Lajce startovala v sovětských družicích celá další velice početná série „lajek“. Strelka, Bělka a mnohé jiné. Ty už měly veselejší osud - technický vývoj pokročil a lidé je dokázali vrátit zpátky na Zem. Mezi mnohými se proslavila ještě dvojice Zvjozdočka a Černuška. Jedna z těchto fenek měla po návratu na Zem štěňata a jedno z nich bylo slavnostně darováno presidentu J.F.Kennedymu. Domovinou západosibiřské lajky jsou zalesněné oblasti od Uralu až k Jeniseji. Vznikla křížením lajky Timanšů, Vogulů, chantejské a mansijské lajky. Pak byl také Rusy vypracován rozsáhlý popis a v roce 1980 nabyl platnost standart FCI. Západosibiřská lajka se jen málo odlišuje od východosibiřské a je nejrozšířenějším plemenem lajky v Rusku, která je využívána i jako společenský a výstavní pes. Je to také jediná lovecká lajka, která je ve větším množství rozšířená i v Evropě. Příslušníci národností obývajících severní lesní pásmo Evropy a Asie měli lajky jako jediné plemeno loveckých psů, se kterými odpradávna lovili soby, losy, medvědy, kuny, soboly, veverky, tetřevy a kachny.