Výmarský ohař

 Výmarský ohař
Náročný na pohyb Pro držení doma Pro držení venku Pro fyzicky zdatné majitele

Základní údaje plemena

Země původuNěmecko
Název v zemi vznikuWeimaraner
Kategorie dle FCIVII. Ohaři
Velikostpes: 59 až 70 cm (ideální míry: 62 - 67 cm) fena: 57 až 65 cm (ideální míry: 59 - 63 cm)
Hmotnostpes: cca 30 - 40 kg fena: cca 25 - 35 kg
Osrstěnía) Krátkosrstí - krátká (ale delší a hustší než u srovnatelných plemen), silná, velmi hustá a hladce přiléhající srst. Podsada chybí anebo je jí málo. b) Dlouhosrstí - jemná, dlouhá krycí srst; s podsadou nebo bez ní.
Zbarvení srstiStříbrná, srnčí hněď nebo myší šedá a přechody mezi těmito barevnými tóny.
Celkový dojemStředně velký až velký lovecky upotřebitelný pes. Účelný pracovní typ, krásného vzhledu, šlachovitý, se silným osvalením. Samčí popřípadě samičí typ musí být výrazně odlišeny.
PovahaVšestranný, lehce ovladatelný, povahově pevný a náruživý lovecky upotřebitelný pes se systematickým a vytrvalým hledáním, nikoliv však nadměrného temperamentu. Nos pozoruhodné kvality. Ostrý na škodnou a dravou zvěř; také ostražitý, ale nikdy agresivní. Spolehlivý ve vystavování a v práci ve vodě. Pozoruhodný sklon k práci po ráně.
Zaměnitelné plemenoVzhledem k typické modré barvě vyloučena. None

Charakter a chování

Jako snad jediný lovecký pes se výmarský ohař podroboval za účelem nabytí způsobilosti k chovu zkoušky ostrosti na člověka. Chtěl být hned od počátku nejen psem loveckým, nýbrž také dobrým, nebojácným obranářem. Výmarský ohař je velmi přátelský, dobře cvičitelný, v lovecké praxi považovaný za dostatečně ostrého a vynikajícího, vytrvalého stopaře.

Původ psa

Ohaři jsou pravděpodobně vývojovým pokračováním vysokonohých honičů. Někteří, a to se soudí právě o Výmarském ohaři, jsou dokonce výsledkem záměrného křížení některých z nich, konkrétně Svatohubertského psa, francouzských honičů, menších červeně zbarvených barvářů z německého území, předchůdců Hanoverského a Bavorského Barváře, za přispění krve Pointra. Jedním z honičů velmi blízkých svatohubertskému psu byli tzv. „šedí psi sv. Ludvíka“, kteří později, splynuli s ostatními honiči. Šedě zbarvené psy, velmi podobného Výmarskému ohaři, lze nalézt i na obraze vlámského malíře Van Dycka z roku 1631. Karel August cestoval roku 1792 společně s S. Goethem do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý po svém návratu dovezl do Výmaru šedé francouzské psy, tzv. „šedé psi sv. Ludvíka“ kteří se pak stali známými pod názvem "psi Karla - Augusta". Příbuzenskou plemenitbou a řízenou selekcí pak byl upevněn typ těchto psů v ustalené plemeno držící si tuto jedinečnou barvu.

První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny: 1. Sanderlebenští ohaři z chovu úředního rady Pitschkeho ze Sanderelebenu 2. Weisenfelští ohaři z chovu O. Bacha 3. Durynští ohaři z výmarské oblasti Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderlebenští psi stáli mezi starým a moderním typem. Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila "delegovaná komise" znaky pro některá plemena německých psů, platil výmarský ohař ještě za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře, a byl také jako takový zanesen do chovné knihy. Dne 20.6. 1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl na závěr jedné výstavy založen "Spolek pro chov výmarského ohaře". Zároveň však byly založeny konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jedině správné barvy výmarského ohaře. Spor mohl pak být konečně odložen. Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal s budováním nového chovu.

Vedle krátkosrstých ohařů byli snad vždy také dlouhosrstí šedí ohaři. Dlouhosrstá štěňata se opět objevovala ve verzích krátkosrstých rodičů. Protože se krátkosrstí ohaři chovali vůči dlouhosrstým vždy dominantně, mohl být dlouhosrstý faktor předáván po generace krátkosrstými psy dále, a když to pak náhoda chtěla, u dvou psů, kteří měli dlouhosrstý faktor ve svém dědičném znaku a byli spolu spářeni, se pak mohla objevit dlouhosrstá štěňata. Zpočátku neplatili tito dlouhosrstí psi za čistokrevné a spolek je odmítal zapsat do chovné knihy. Proto chovatelé zpravidla utrácela všechna dlouhosrstá štěňata. Teprve Rakušan Ludwig von Kapos Mére, který dopomohl dlouhosrstému výmarskému ohaři k průlomu. Na jedné výstavě ve Vídni v roce 1934 viděl dlouhosrstého výmarského ohaře, který na něho udělal velký dojem. Druhým průkopníkem, který dlouhosrstým ohařům dopomohl k průlomu, byl myslivecký rada O. Stockmeyer, který choval výmarského ohaře již od roku 1913. Jeho služebním pánem byl princ Hans von Ratibor-Hohenlohe. Stockmeyer ho o kvalitách výmarského ohaře natolik přesvědčil, že každý zaměstnanec v lesním úřadě Grafenegg musel vlastnit výmarského ohaře. Hegendorfovi a Stockmeyerovi se podařilo přesvědčit předsedu "Stammvereins für Weimaraner" o kvalitě dlouhosrstých výmarských ohařů, takže roku 1935 byla tato varieta srsti mezinárodně FCI uznána.