Maďarský ohař - vyžla
Základní údaje plemena
Země původu | Maďarsko |
---|---|
Název v zemi vzniku | Rövidszörü Magyar Vizsla |
Kategorie dle FCI | VII. Ohaři |
Velikost | pes: 58 - 64 cm fena: 54 - 60 cm |
Hmotnost | 25 - 35 kg. Standard FCI váhu neuvádí |
Osrstění | Krátká a hustá, má být pevná a tuhá. Na hlavě a na boltcích je jemnější, hedvábná a kratší, na spodní straně ocasu naopak o trochu delší. Srst má pokrývat celé tělo, břišní krajina je však méně osrstěná. Srst nemá podsadu. |
Zbarvení srsti | Různé odstíny žemlové barvy. |
Celkový dojem | Středně velký elegantní lovecký pes ušlechtilého vzhledu s krátkou žemlově zbarvenou srstí. Spíše lehká, suchá a štíhlá stavba těla tvoří harmonii mezi krásou a sílou. |
Povaha | Živá, přátelská, vyrovnaná, lehce cvičitelný. Snadné navázání kontaktu s vůdcem patří k jeho základním vlastnostem. Nesnáší hrubé zacházení a nesmí být ani agresivní, ani bázlivý. |
Zaměnitelné plemeno | Od ostatních hladkosrstých ohařů se liší typickou zlatou barvou a jemnější tělesnou stavbou. Výmarský ohař, Německý ohař krátkosrstý |
Charakter a chování
Maďarský ohař je i vyhledávaným psem rodinným. Bezmezně miluje svého pána, jeho rodinu, dětem je skvělým společníkem. Je to temperamentní pes s potřebou dostatku pohybu. Vyžaduje častý kontakt se svým pánem. Maďarský ohař nesnáší hrubé zacházení, bití či jakýkoliv nevhodný nátlak při výcviku. Takové metody u něj mohou způsobit závažné psychické poruchy, které mnohdy nejdou již napravit. Podobných metod však není třeba při výchově užívat. Je to bystrý, vnímavý a inteligentní pes, který rychle pochopí, co se od něj vyžaduje, a velmi ochotně splní přání svého pána.
Je to všestranně lovecky upotřebitelný pes pro lov v poli, na vodě i v lese. Jeho charakteristickými vlastnostmi jsou zejména výrazný smysl pro stopu, pevné vystavování, vynikající vlohy pro přinášení a cílevědomé sledování stopy na vodě při velké ochotě k vodní práci. Dobře zvládá práci v obtížném terénu i extrémní počasí. Jako výkonný lovecký pes nesmí projevovat bázlivost po výstřelu, strach ze zvěře, absenci vloh k vystavování a přinášení a nechuť k vodní práci. Vzhledem k tomu, že je to hladkosrstý pes se srstí bez podsady, hůře snáší studené a vlhké či mrazivé počasí. Pak není schopen plně konkurovat tvrdým, typicky pracovním plemenům, především německých ohařů. Naopak velmi dobře snáší horko a i v mimořádně teplých letních dnech dokáže neúnavně lovit. Maďarský ohař je ideální pro lovce, který hledá v psovi nikoliv námezdního dělníka, ale především společníka a pomocníka při lovu. Je to pes vhodný i pro soutěže Field Trial či soutěž svatého Huberta, ale také k mnoha psím sportům jako např. naturecrossing (terénní běh přírodou), crosscountry (běh přes překážky), caniscross, soutěže železných psů s plaváním a jízdou na kole. Vynikajících výsledků dosahuje i v soutěžích agility. Maďarský ohař vyžaduje dlouhé a časté vycházky, při nichž může vybít svoji energii.
Původ psa
Domovem maďarského ohaře je Panonie, stará římská provincie na Dunaji, dnešní část Maďarska ležící na západ o Dunaje. Předkové tohoto ohaře přišli do své vlasti společně s kočujícími maďarskými kmeny. Už před přesídlením znaly tyto národy sokolnictví. Lovili na koních, přičemž psi museli vyslídit a zvednout zvěř. Tito ptačí psi byli většinou krátkosrstí a považují se za předchůdce dnešního maďarského ohaře. Z dochovaných písemností a obrazů je zřejmé, že psi podobného zbarvení a typu se používali k lovu již v 10. až 11. století za vlády Arpádovců. Skutečně vystavujícím ohařem se stává maďarský ohař, podobně jako ohaři z jiných částí Evropy, až se zavedením palných zbraní, kdy lovci potřebují psa, který zvěř nejenom vyhledá, ale i pevně vystaví. Mezi lovci je ceněna i jeho žlutá barva, neboť se domnívali, že žlutý pes je lépe maskován jak na strništích, tak v suchých travinách.
K obrovskému úpadku chovu maďarských ohařů dochází za Rakousko-Uherska. V té době bylo možno chovat lovecké psy jen na základě povolení z Vídně. Úřady pochopitelně neměly zájem o rozšiřování "nerakouského" plemene. V roce 1916 bylo maďarských ohařů již tak málo, že byli blízko vyhynutí. Po rozpadu monarchie se maďarští chovatelé s obrovským nadšením pustili do obnovy chovu národního plemene. Toto snažení bylo korunováno úspěchem a maďarského ohaře se jim podařilo zachránit. Další pohromou pro maďarské ohaře byla druhá světová válka. Jeho stavy byly zdecimovány natolik, že mu opět hrozilo vyhynutí. Z celkového počtu jich přežila sotva desetina. Jeho záchrany se tentokrát rozhodly zúčastnit i státní orgány. Ve městě Gödöllo byla zřízena státní chovatelská stanice, kde se započalo s jeho záchranou. Na vzniku tohoto plemene se v tehdejší době podílela také jiná plemena loveckých psů. Cílevědomý chov začal v roce 1920 a v roce 1936 byl maďarský ohař uznán mezinárodní kynologickou organizací FCI jako samostatné plemeno. Podařilo se získat řadu vynikajících jedinců, kteří byli za války vyvezeni za hranice Maďarska. Na nich bylo postaveno šlechtění maďarského ohaře jako moderního všestranného loveckého psa, krásného, elegantního a inteligentního, který by splňoval i požadavky rodinného společníka.
Vizsla je slovo ugrofinského původu "vizi", což podle jedné verze znamená hubený. Tomu by nasvědčoval i staročeský výraz vyžle jako přezdívka pro nedospělé hubené děvče. Podle jiné verze znamená vizi hledat či slídit. Mohl to být tenkrát přiléhavý název pro psa pracujícího "pod sokolem", jehož činností bylo především zvěř vyhledat či vyslídit a poté vypíchnout. Maďaři ovšem označovali názvem vizsla všechny ohaře, tak jako chrty nazývali agár a honiče kopó. Slovo vizsla je dozajista maďarským výrazem pro ohaře, neboť takto nazývají nejen svého maďarského ohaře, ale ohaře obecně. Ostatně i v jiných částech Evropy byl pojem vyžlík či vyžle označován slídící pes, který zvěř hledá čichem. S výrazem vyžel se dodnes setkáváme v polštině a opět jsou jím označováni všichni ohaři. V českém jazyce zní název tohoto plemene maďarský ohař nebo česky psáno i vyslovováno maďarská vyžla.