Německý ohař krátkosrstý

Základní údaje plemena

Země původuNěmecko
Název v zemi vznikuDeutscher Kurzhaariger Vorstehhund
Kategorie dle FCIVII. Ohaři
Velikostpes: 62 až 66 cm fena: 58 až 63 cm
Hmotnost27 - 32 kg. (Standard FCI váhu neuvádí.)
OsrstěníKrátká a hustá srst, na omak hrubá a tvrdá.
Zbarvení srstiHnědá bez odznaků. Hnědá s malými bílými nebo tečkovanými odznaky na hrudi a bězích. Tmavý hnědý bělouš s hnědou hlavou, hnědými plotnami nebo tečkami. Základní barva takto zbarveného psa není hnědá s bílou ani bílá se hnědou, ale srst vykazuje takovou směs hnědé a bílé, že vzniká cenný, nenápadný vzhled, který je pro loveckého psa tak praktický. Na vnitřní straně pánevních končetin a na špičce ocasu bývá zbarvení častokrát světlejší. Světlý hnědý bělouš s hnědou hlavou, hnědými plotnami, tečkami nebo bez ploten. U tohoto zbarvení se hnědá srst vyskytuje ve zmenšené míře, převládají bílé chlupy. Bílý s hnědou kresbou na hlavě, hnědými plotnami nebo tečkami. Černá barva ve stejných variantách jako hnědá respektive jako u hnědého bělouše. Žluté pálení je přípustné.
Celkový dojemUšlechtilý, harmonický pes, jehož tělesná stavba zaručuje sílu, vytrvalost a rychlost.
PovahaPevná, vyrovnaná, spolehlivá, dobře zvladatelný temperament; není nervózní, plachá ani agresivní.
Zaměnitelné plemenoPodobá se francouzským ohařům - gaskoňskému a pyrenejskému. None

Charakter a chování

Je to temperamentní pes s potřebou dostatku pohybu. Vyžaduje častý kontakt se svým pánem. Německý ohař nesnáší hrubé zacházení, bití či jakýkoliv nevhodný nátlak při výcviku. Takové metody u něj mohou způsobit závažné psychické poruchy, které mnohdy nejdou již napravit. Podobných metod však není třeba při výchově užívat. Je to bystrý, vnímavý a inteligentní pes, který rychle pochopí, co se od něj vyžaduje, a velmi ochotně splní přání svého pána. Je to všestranně lovecky upotřebitelný pes pro lov v poli, na vodě i v lese. Jeho charakteristickými vlastnostmi jsou zejména výrazný smysl pro stopu, pevné vystavování, vynikající vlohy pro přinášení a cílevědomé sledování stopy na vodě při velké ochotě k vodní práci. Dobře zvládá práci v obtížném terénu i extrémní počasí. Jako výkonný lovecký pes nesmí projevovat bázlivost po výstřelu, strach ze zvěře, absenci vloh k vystavování a přinášení a nechuť k vodní práci. Je to pes vhodný i pro soutěže Field Trial či soutěž svatého Huberta, ale také k mnoha psím sportům jako např. naturecrossing (terénní běh přírodou), crosscountry (běh přes překážky), caniscross, soutěže železných psů s plaváním a jízdou na kole. Vynikajících výsledků dosahuje i v soutěžích agility. Německý ohař vyžaduje dlouhé a časté vycházky, při nichž může vybít svoji energii.

Původ psa

Historie německého krátkosrstého ohaře začíná se psy, kteří se používali při lovu pernaté zvěře do sítí především ve středomořských zemích a při honech. Od 14. století se na různých místech Evropy, nejdříve však v oblasti Pyrenejského poloostrova, začínají z velkých honičů vydělovat lovečtí psy, vyznačují se novým způsobem práce: už zvěř po vyhledání neštvou, ale ukazují její přítomnost lovci charakteristickým způsobem. Než se tento způsob změnil k dokonalosti, kterou dnes předvádějí Pointři, Setři i kontinentální Ohaři, uplynulo několik století. Na německé knížecí dvory se tito ohaři dostali přes Francii, Španělsko a Flandry. Velká záliba šlechty, která byla rodově, společensky i politicky úzce propojena, v lovecké kratochvíli, vedla k rychlému šíření tohoto typu loveckého psa po celé Evropě i do Velké Británie, kde se stal pointerem, psem který "ukazuje" vystavuje zvěř. Stranou nezůstala ani střední Evropa, včetně království českého, které mimořádnou měrou přispělo k vývoji ohaře drsno - čí hrubosrstého. Nejdůležitější vlastností těchto psů byly jejich výkony při vystavování zvěře. Pro jejich vývoj byla rozhodující lovecká práce, zejména však vynález střeleckých zbraní na počátku 15. století, ale hlavně v polovině 16. století objevují se lovecké ručnice s kolečkovým křesacím zámkem.Výrazný pokrok přinesl vynález křesacího zámku na počátku 17. století a následně zavedením brokového náboje. Stavěči byli ještě žádanější poté, co byla vyrobena první dvojhlavňová brokovnice (1750). Lovci mířili před psem na pernatou zvěř v letu. To byl počátek přechodu od čistého stavěče ke všestrannému lovecky upotřebitelnému psovi.

Na německém území byli známi tzv. staroněmečtí ohaři, kteří však až do poloviny 19. století netvořili výraznější samostatný typ, šlo spíš o ohaře na německém území. Výjimkou byli až zvláštně zbarvení wüntemberčtí ohaři, kteří vykazovali četné znaky velkých honičů, zejména typu Svatohubertského psa, včetně na ohaře nezvykle velkých, zavěšených ušních boltců a krčního laloku. Vyznačovali se určitou váhavostí, ale o to větší vytrvalostí, zbarveni byli trojbarevně, krátká srst byla hnědobíle skvrnitá a žlutě pálená. Vyskytovali se i psy, tzv. tygři pstruhovaní, hnědě žíhaní se žlutými znaky nad očima, na ženichové partii, na hrudi, na vnitřních stranách končetin, na tlapách a pod nasazením ocasu. Tito ohaři se zřejmě stali základem, k němuž němečtí chovatelé v letech 1860 - 1880 přidali krev tehdy známého španělského ohaře, rovněž těžšího typu a přímého předchůdce anglického pointra. a opětně posílili noc psem svatohubertským. K prvním chovatelům patřil princ Albrecht zu Solms-Bauenfels z Hannoverského domu (kolem roku 1870) a dále např. Julius Mehlich z Berlína, který využil ve svém chovu v roce 1883 přímo anglického pointra a setry. Pro další vývoj všech variet, dnes samostatných plemen německých ohařů, měla rozhodující význam hannoverská výstava ohařů v roce 1879, na niž byly stanoveny základní znaky jednotlivých plemen ohařů. Už v roce 1817 lze však najít popis německého krátkosrstého ohaře v díle Der eigentliche Hühnerhund veterináře Waltera. Obdobný typ psa zobrazil na své rytině J. E. Ridinger - pod týmž jménem - již kolem roku 1722. Klub chovatelů byl 1891, pečlivou chovatelskou činností vytvořil z německého krátkosrstého ohaře jednoho z nejvšestrannějších, a proto též nejrozšířenějších ohařů a loveckých psů vůbec.