Bavorský barvář

Základní údaje plemena

Země původuNěmecko
Název v zemi vznikuBayerische Gebirgschweisshund
Kategorie dle FCIVI. Honiči, barváři a příbuzná plemena
Velikostpes: 47 - 52 cm fena: 44 - 48 cm
Hmotnoststandart neudává
OsrstěníHusté, přiléhající, spíše drsné, nepříliš lesklé.
Zbarvení srstiTmavě červená, jelení červená, červeno-žlutá, červeno-hnědá, šedo-červená, okrově žlutá.
Celkový dojemCelkem harmonický, lehčí, velmi pohyblivý, svalnatý, středně velký pes.
PovahaKlidný a vyrovnaný pes, oddaný svému majiteli, zdrženlivý vůči cizím. Je požadován sebejistý, nelekavý, vnitřně vyrovnaný, lehce ovladatelný pes, který není bázlivý, ale ani agresivní.
Zaměnitelné plemenoAlpský jezevčíkovitý brakýř, Hannoverský barvář

Charakter a chování

Bavorský barvář je klidný a vyvážený pes, oddaný svému majiteli, k cizincům je však rezervovaný. Je to sebejistý, poslušný a nebojácný pes, není plachý, ani agresivní. Bavorský horský barvář potřebuje pracovat v těsné blízkosti svého majitele a maximálně projevit svoje lovecké schopnosti. Vyžaduje pravidelné fyzické zátěže. Povahou je však milý a přívětivý i k dětem, především ale velmi oddaný svému pánu. Bavorský barvář potřebuje dostatek pravidelného pohybu a dostatek psychické zátěže při práci nosem.

Původ psa

Hlavním úkolem této skupiny psů je v dnešní době dosled postřelené zvěře. Předkem barvářů je pravděpodobně keltská braka. Keltové táhli z galicijského prostoru do Španělska, Británie, Itálie, Německa, dunajského prostoru , balkánských zemí, jižního Ruska a Malé Asie. Toto putování mělo vliv na vývoj loveckých psů západo a středoevropských plemen. V pozdější době kolem roku 95 - 180 řecký spisovatel Arrian popisuje lov dunajských Keltů, kde k vystopování zvěře byl využíván pes s jemným nosem vrásčitého vzhledu, souhrnně označován pod názvem Segusiér. Tento pes byl využíván pouze k vystopování zvěře, kdežto ke stržení byli využíváni chrti. Označení Segusiér tedy platilo psům s jemným nosem lovících čichem. U psů, pro práci na stopě, bylo přihlíženo k rozvážnosti, klidu, jemnosti čichu, a tak dochází po celá staletí pozvolnému výběru a liniovému chovu psů - vodičů. Samci těchto psů bývali často používáni k plemenitbě, byla používána i příbuzenská plemenitba, proto se již ve středověku vyvinulo plemeno, které se od ostatních loveckých psů lišilo nejen způsobem práce, ale i exteriérem.

Vznik samostatného plemena vodiče je datován do dob vlády Karla Velikého (kolem r.800), kdy chov psů doznal značného vzestupu. Při výběru byl kladen velký důraz na silnou stavbu těla, široký nos, tupou mordu, klidnou a rozvážnou povahu, kde hlasitost byla nežádoucí a byla potlačována. Již dominikán Albert Mágus kolem roku 1250 popisuje plemenné znaky vodícího psa. V této době následkem křížení vzniklo mnoho variant vynikající mohutností i zbarvením. U těchto psů se vyskytovala barva šedá, černá a červená, avšak museli existovat také bíle skvrnití psi. Černá barva je jistě dědictvím proslulých vodičů opatství Sv. Huberta v Ardenách, kde benediktini tohoto opatství dodávali po staletí psy francouzskému královskému dvoru a tito psi jsou předchůdci dnešního plemene Bloodhound.Vodič byl při práci veden na dlouhé šňůře a měl za úkol nalézt skrytou zvěř tak, aby ji mohl lovec skolit. Nečastěji byl tento pes užíván k vyhledávání zvěře jelení. V době, kdy byly do lovu zavedeny střelné zbraně se požadavky na loveckého psa se změnily. Nedostatečná účinnost tehdejších střelných zbraní vyvolala potřebu, poraněnou zvěř uštvat a dostřelit. Začalo se tedy s výcvikem hlasitě honících brak, jejichž předek jako u vodiče byl keltský Segusier. Mnohdy byly k této práci vybíráni "zkažení vodiči", kteří pracovali na teplých stopách a poznali silnější půvab práce na pobarvené stopě. Během této doby nacházeli psi vodiči stále větší použití jako barváři. Od 18. století je o vodičích již jen málo zmínek, lovci totiž potřebovali psa, který by dokázal sledovat stopu postřelené zvěře.

Název barvář, je odvozen od barvy, mysliveckého označení pro krev, se objevuje počátkem 17. století. Mnozí z barvářů byli vlastně původní vodiči, kteří byli přeškolováni k práci na barvě. Roku 1866 připadl Hannover Prusku a lovecký dvůr byl rozpuštěn. Větší část lovecké správy byla převzata jako lesní personál do pruských služeb, takže chov i výcvik psů byl nadále podporován a rozšiřován. Vysokohorský lov však ukázal, že hannoverský barvář je příliš těžký. Pro dosažení požadovaných úspěchů v horském terénu, baron Karg-Bebenburg Reichenhall křížil po roce 1870 hanoverské barváře s tyrolskou brakou, čímž vzniklo lehčí plemeno bavorský horský barvář Stále více tito psi vyháněli ostatní plemena horských regionů, takže Bavorský barvář je dnes pro profesionální lovce klasickým společníkem. V roce 1912 v Mnichově byl založen Klub pro Bavorského honiče. Je to jediný uznaný klub Bavorského honiče v Německu.