Hannoverský barvář

Základní údaje plemena

Země původuNěmecko
Název v zemi vznikuHannoverische Schweisshund
Kategorie dle FCIVI. Honiči, barváři a příbuzná plemena
Velikostpes: 50-55 cm ± 2cm fena: 48-53 cm ± 2cm
Hmotnostpes: 30-40 kg fena: 25-35 kg
OsrstěníKrátké, husté, hrubé až tvrdé
Zbarvení srstiSvětlá až tmavá jelení červeň, méně nebo více žíhaná, s maskou nebo bez masky. Malý bílý znak na hrudi je tolerován.
Celkový dojemStředně velký, proporcionální a silný pes, s dobře stavěnými, silně osvalenými končetinami umožňujícími vytrvalou práci.
PovahaKlidná a jistá povaha, citově vázaný na svého vůdce, vybíravý až kritický k cizím. Vysoká schopnost koncentrace při dohledávání s výraznou vazbou na psovoda jako vůdce smečky.
Zaměnitelné plemenoS menším a lehčím bavorským horským barvářem. Bavorský barvář, Alpský jezevčíkovitý brakýř

Charakter a chování

Dodnes je toto plemeno používáno téměř výhradně ke svému původním poslání - dohledávce spárkaté zvěře. Pro své vynikající čichové schopnosti by se jedinci tohoto plemene dali s úspěchem použít i jako záchranáři, bombaři a další specialisté.

Nejsou příliš vhodní do města nebo jen jako společníci, bez možnosti využít svoje nadání. Jedná se o těžší plemeno, pro dobrý vývoj je nezbytná kvalitní výživa i dostatek pohybu. Je třeba připustit možnost zdravotních problémů obvyklých u typově podobných plemen. Jedinci, kteří nejsou schopni splnit barvářské zkoušky, nejsou v využiti chovu.

Původ psa

Hlavním úkolem barvářů je v dnešní době dosled postřelené zvěře. Předkem barvářů je pravděpodobně keltská braka. Keltové táhli z galicijského prostoru do Španělska, Británie, Itálie, Německa, dunajského prostoru , balkánských zemí, jižního Ruska a Malé Asie. Toto putování mělo vliv na vývoj loveckých psů západo a středoevropských plemen. V pozdější době kolem roku 95 - 180 řecký spisovatel Arrian popisuje lov dunajských Keltů, kde k vystopování zvěře byl využíván pes s jemným nosem vrásčitého vzhledu, souhrnně označován pod názvem Segusiér. Tento pes byl využíván pouze k vystopování zvěře, kdežto ke stržení byli využíváni chrti. Označení Segusiér tedy platilo psům s jemným nosem lovících čichem. U psů, pro práci na stopě, bylo přihlíženo k rozvážnosti, klidu, jemnosti čichu, a tak dochází po celá staletí pozvolnému výběru a liniovému chovu psů - vodičů. Samci těchto psů bývali často používáni k plemenitbě, byla používána i příbuzenská plemenitba, proto se již ve středověku vyvinulo plemeno, které se od ostatních loveckých psů lišilo nejen způsobem práce, ale i exteriérem. Vznik samostatného plemena vodiče je datován do dob vlády Karla Velikého (kolem r.800), kdy chov psů doznal značného vzestupu. Při výběru byl kladen velký důraz na silnou stavbu těla, široký nos, tupou mordu, klidnou a rozvážnou povahu, kde hlasitost byla nežádoucí a byla potlačována. Již dominikán Albert Mágus kolem roku 1250 popisuje plemenné znaky vodícího psa. V této době následkem křížení vzniklo mnoho variant vynikající mohutností i zbarvením. U těchto psů se vyskytovala barva šedá, černá a červená, avšak museli existovat také bíle skvrnití psi. Černá barva je jistě dědictvím proslulých vodičů opatství Sv. Huberta v Ardenách, kde benediktini tohoto opatství dodávali po staletí psy francouzskému královskému dvoru a tito psi jsou předchůdci dnešního plemene Bloodhound.Vodič byl při práci veden na dlouhé šňůře a měl za úkol nalézt skrytou zvěř tak, aby ji mohl lovec skolit. Nečastěji byl tento pes užíván k vyhledávání zvěře jelení. V době, kdy byly do lovu zavedeny střelné zbraně se požadavky na loveckého psa se změnily. Nedostatečná účinnost tehdejších střelných zbraní vyvolala potřebu, poraněnou zvěř uštvat a dostřelit. Začalo se tedy s výcvikem hlasitě honících brak, jejichž předek jako u vodiče byl keltský Segusier. Mnohdy byly k této práci vybíráni "zkažení vodiči", kteří pracovali na teplých stopách a poznali silnější půvab práce na pobarvené stopě. Během této doby nacházeli psi vodiči stále větší použití jako barváři. Od 18. století je o vodičích již jen málo zmínek, lovci totiž potřebovali psa, který by dokázal sledovat stopu postřelené zvěře.

Název barvář, je odvozen od barvy, mysliveckého označení pro krev, se objevuje počátkem 17. století. Mnozí z barvářů byli vlastně původní vodiči, kteří byli přeškolováni k práci na barvě. Hannoverští barváři jsou téměř nezměnění původní, tzv. vodící psi ranného středověku. Vodící pes již v době vzniku německého národa zaujímal mimořádné místo. S příchodem střelných zbraní došlo ke změnám v lovu vysoké zvěře, které vyžadovaly psa na dohledávku poraněné zvěře. Vodící pes nabízel ty nejlepší předpoklady a stal se tak vodičem - barvářem. Hannoverský lovecký dvůr rozvíjel dále tuto rasu, osvědčené metody výcviku a vedení. Od roku 1894 pečuje o tuto rasu německý Spolek Hirschmann ( Jelenář ). Tito psi jsou dodnes šlechtěni především ve smyslu pracovního využití a používáni v revírech s vysokou zvěří jako specialisté na dohledávku. Hannoverský barvář se podílel na vzniku bavorského barváře a některých současných plemen honičů.