Kavalír King Charles španěl

 Kavalír King Charles španěl
Pro začátečníky Vyžaduje péči o srst Pro držení doma I pro seniory

Základní údaje plemena

Země původuVelká Británie
Název v zemi vznikuCavalier King Charles Spaniel
Kategorie dle FCIIX. Společenská plemena
Velikost31 - 33 cm
Hmotnost5,46 - 8,20kg
OsrstěníSrst je dlouhá, hebká, ne však kudrnatá, může být mírně zvlněná, bohatá.
Zbarvení srstiBlack and tan, Tricolor, Blenheim, Ruby.
Celkový dojemMenší, harmonické stavby těla s dlouhou srstí, kratší čenichovou partií a nápadně velikýma očima.
PovahaCitlivý, nesnese tvrdé zacházení, vstřícný, veselý, neagresivní, s nenuceným chováním.
Zaměnitelné plemenoS King Charles španělem, jenž je menší a má výrazně zkrácenou čenichovou partii. S japonským činem, který je znatelně menší, jemnější a rovněž má krátký nos. King Charles španěl, Japonský čin

Charakter a chování

Dnešní kavalír představuje poměrně vzácnou kombinaci sportovního a společenského psa. Zachoval si vyváženou tělesnou stavbu, která mu umožňuje vytrvalý a rychlý pohyb i v členitém terénu. Vyznačuje se tvárnou povahou. Je nekonfliktní, miluje děti i ostatní psy a jiná domácí zvířata. Rychle se naučí čistotě a přizpůsobí se domácímu řádu každé rodiny. Je oddaným společníkem starších lidí, věrným kamarádem dětí i spolehlivým průvodcem na turistických cestách celé rodiny. Miluje vodu, sníh a dlouhé procházky i kdy. se spokojí i s vycházkou do městského parku.

Původ psa

Podle FCI jsou to dvě samostatná plemena, ale jejich osudy se v historické Anglii tak proplétaly, že není možné mluvit o jednom a nezmínit se o druhém. V druhé polovině 17.století vytvořil anglický malíř Henry Danckerts slavný Ananasový obraz, zachycující krále Karla II. (1660 – 1685) s tehdy nevídaným plodem v ruce a se dvěma malými, bohatě osrstěnými psíky. Právě po tomto králi dostali psíci své jméno, dosáhli takové oblíbenosti, že vydal zákon, podle kterého se King Charles španělu nesmí uzavírat žádné dveře veřejné budovy v celém království, jejich početná družina měla volný přístup do Whitehallu, Hampton Courtu i do ostatních královských paláců. Pohled do světových galerií ukazuje, že tento typ psíků byl oblíben už dlouho předtím: malí psíci se pohybovali po dvoře Alžběty I. (1533-1603) i její sokyně Marie Stuartovny (1542-1587), dělali společnost Tizianově Urbinské Venuši, Markétě z Alois na obraze F. Clouta, španělskému princi Filipovi na portrétu Valasquezově, francouzskému králi Ludvíku XIV. na plátně Largillierově, a dokonce i slavné madame Pompadour, kterou portrétoval Boucher. Vzpomínku na své příznivce Karla I. a jeho syna Karla II. (1630-1685) si malí španělé nesou dodnes ve svém jménu King Charles Spaniel. Jak je patrné, vyskytovali se na britských ostrovech i na kontinentu. Někteří více připomínali pozdější king Charles španěly, byli větší, s nezkrácenou čenichovou partií, v barvách černo-hnědé, černo-bílo-hnědé a později i v barvě hnědo-bílé a hnědé, jiní spíše kontinentálního španěla – motýlka.

Do Británie se dostali z původní oblasti rozšíření všech španělů – ze Středomoří. Pouze není zcela jasné, zda již v miniaturizované podobě, či zda k ustálení do dnes známé podoby došlo až na ostrovech v důsledku místního chovatelského úsilí. Vyobrazení z 19.století, včetně v první anglické kynologické publikaci Sydenhame Edwarde Cynographia Britannica z roku 1801, představují king Charles španěly ještě jako typy srovnatelné například se současným křepelákem nebo bretaňským ohařem. Bez zajímavosti není ani fakt, že i pekingský palácový psík byl ještě počátkem 20.století nazýván v české odborné literatuře „křepeláček“. Zároveň však byli kingové považováni za příbuzné nebo dokonce přímé potomky japanských chinů. Fuchs před sto lety uvedl, že Karel II. zkřížil „domácí španělovité křepeláčky s importovanými japonskými chiny“, a podotýká, že se jich používá k honbě na křepelky a koroptve se znamenitým výsledkem. Hojně byl také využíván jako dámský lovecký pes při lovu sluk. Ačkoli to vypadá při pohledu na dnešní jemné společenské psíky nepravděpodobně, jde o potomky regulérních loveckých španělů. Ještě v polovině 19.století byli malí španělé v Anglii běžně používáni k lovu jako slídiči a jejich vzhled nebyl zdaleka tak jednotný a vyhraněný jako později.

Rozlišit ostrovní španěly od kontinentálních nebylo prakticky možné. Situace se začíná výrazněji měnit až od poloviny 19.století, kdy se do módy dostávají malí španělé s typicky kulatou hlavou, zkrácenou čenichovou partií a nepoměrně velkýma očima. Taková štěňata se občas vyskytla i ve vrhu španělů. Chovatelé se hbitě přizpůsobili, žádané znaky upevnili a tak se zrodilo zcela nové plemeno, které sice vycházelo z původních psů anglického krále, ale od sportovních psů ze 17.století se velmi lišilo. Již to nebyli pohyb milující aktivní psíci, ale něžné hračky, vhodné na mazlení a hýčkání. Původní lovecký španěl byl zapomenut a nebýt Američana Roswella Eldridge, který se rozhodl starou linii obnovit, asi bychom krásné španěly krále Karla znali pouze z obrazů starých mistrů. Pan Eldridge byl přesvědčen, že se ve vrzích drobných španělů občas objeví štěně s delším nosem a plochou hlavou, které je jako netypické z dalšího chovu vyřazeno. Po první světové válce Američan Roswell Eldridge procestoval Anglii při hledání malého španěla krále Karla. Naději mu dali chovatelé, kteří přiznali, že ve vrzích se objevují štěňata s dlouhými nosy, která jsou však, protože neodpovídají plemennému typu, odstraňována. Proto se zachoval pravým americkým způsobem, vyhlásil finanční odměnu tomu, kdo takového nepovedeného psa, který připomíná španěla z obrazů doby krále Karla přivede na slavnou Cruftovu výstavu. Záměr se zdařil a roku 1928 byl vydán standard nového (nebo staronového) plemene. Bylo pojmenováno Cavalier King Charles Spaniel, protože původní název, King Charles Spaniel, byl již zabrán. módním hitem z 19.století. A celá historie se opakovala s tím rozdílem, že zůstalo dost chovatelů věrných něžnému kingovi, který dnes existuje vedle sportovního kavalíra, ten rázem dobyl svět a patří k nejoblíbenějším společenských plemenům v západních zemích.

Všechny přednosti psů krále Karla jsou známy i našim chovatelům, protože tato plemena splňují vše, co si jen můžeme přát od dobrého rodinného psa a tak zastiňují mnohá tradiční plemena. Nejsou tak temperamentní jako teriéři, ani tak svéhlaví jako jezevčíci. Nejsou nároční na údržbu srsti jako pudlové, neloví jako kokři a nejsou ani tak specifického vzhledu jako buldočci. Navíc se většinou mohou pochlubit i pevným zdravím, tak co si můžeme přát víc? Jsou možné pouze čtyři barevné variety, jiná barevná kombinace je nepřípustná. Všechny barevné varianty mají mít sytý pigment a velké kulaté oči, které jsou výrazným plemenným znakem. Současné barevné variety byly ještě do dvacátých let minulého století uváděny jako samostatné druhy, vedle king Charles tedy ruby-španěl, blenheim-španěl a prince-Charles španěl. 1. BLACK AND TAN zvaný též King Charles má sytě černou, kovově lesklou srst s kaštanovým pálením nad očima, na tvářích, nohou a vnitřní straně uší. 2. BLENHEIM  na perlově bílém, čistém základě jsou rovnoměrně rozloženy kaštanově zbarvené plotny. Obě oči i uši jsou zasazeny v kaštanové skvrně. Ideální je skvrnka na temeni, tzv. korunka, spot a čistý, bílý čumáček bez pih. 3. RUBY  jednotně, tmavě mahagonově zbarvený pes, bez bílých znaků. 4. TRICOLOR  zvaný též Princ Charles černá a bílá je rovnoměrně rozložená tak, že jsou bílé nohy, čumáček a náprsenka. Pokud možno bílá nechybí ani na hřbetě a přerušuje celistvost černé. Kaštanové znaky jsou nad očima, pod ocáskem, na tvářích a vnitřní straně uší. Ideální je bílý čumáček bez pih.