Jack Russell teriér

Základní údaje plemena

Země původuVelká Británie
Název v zemi vznikuJack Russel terrier
Kategorie dle FCIIII. Teriéři
Velikost25 - 30 cm
Hmotnost1 kg na 5 centimetrů výšky v kohoutku. Pes o výšce 25 centimetrů má tedy vážit 5 kg a pes o výšce 30 cm 6 kg
OsrstěníSrst může být hladká, drsná a hrubá. Musí být odolná proti povětrnostním vlivům.
Zbarvení srstiBílá by měla převažovat nad černými, tříslovými, či hnědými skvrnami.
Celkový dojemSilný, aktivní, hbitý a pružný pracovní pes s odvážnou povahou a pružným tělem střední délky. Jeho svižná chůze se hodí k jeho čilému výrazu.
PovahaOdvážný a nebojácný, přátelský a sebevědomý.
Zaměnitelné plemenoS foxteriérem, který však je celkově harmoničtější, souměrnější a elegantnější. Pravděpodobnější je, že si ho spletete s obyčejným voříškem. Foxteriér hladkosrstý

Charakter a chování

Jack Russell teriéři jsou odpradávna pracovními psy. Na rozdíl od většiny jiných plemen se však dnešní Jack Russell teriér nejvíce blíži svému původnímu základu. I když se dnes už moc neloví, chovatelé se původních šlechtitelských cílů přidržují a jeho zástupce potkáváme na výstavách jen málo. Nejsou vyumělkovaní a právě to je činí přitažlivými. Dědičné vady se u nich téměř neobjevují, a odhad délky života na 15 let rozhodně není přehnaný. Ke svému pánovi a celé rodině je velmi přátelský, pokud však není využíván k lovu, potřebuje náhradní zaměstnání. Jeho pán by měl každopádně být aktivní, sportovně založený a měl by mít čas i chuť psovi se denně věnovat. Toto plemeno vyžaduje úzký kontakt se svou lidskou rodinou. K dětem má tento pes pěkný, přátelský a láskyplný vztah, je však nutné děti poučit, co si můžou k psovi dovolit, a co ne. Kontakt psa s malými dětmi by měl být vždy pod dohledem dospělé osoby, protože si většinou nenechá líbit nešetrné zacházení. K cizím lidem nebývá agresivní, naopak přátele vítá s velkou radostí. Přístup ke kočkám je individuální, pokud je s nimi ve styku od mládí a je k tomu veden, může mít s nimi dobrý vztah. Neznamená to však, že stejně dobrý vztah bude mít s kočkami cizími. Setkání staršího psa s kočkou vyžaduje opatrnost. S ostatními domácími zvířaty, jako jsou hlodavci či ptáci se tento pes nikdy nespřátelí, a vždy se mohou stát objektem jeho loveckých instinktů. Výchova a výcvik tohoto plemene vyžaduje trpělivost a důslednost.

Dril a časté opakování jednoho cviku jej nudí, potřebuje změnu a stále nové podněty. Má lovecké instinkty, proto pokud svůj temperament nevybije při lovu, je potřeba najít mu náhradní zaměstnání. Tím mohou být různé psí sporty, jako je agility; aportování; flyball; frisbee; běh u kola, při kterých se velmi dobře uplatní. Může být chován i ve smečce, ale stejně jako u jiných plemen záleží na výchově a citelném uspořádání smečky tak, aby nedocházelo ke rvačkám. Někdy může mít sklony napadat cizí psy stejného pohlaví. V Anglii se tento pes využívá stále ještě k lovu, je výborný norník a slouží k vyhánění lišky z nory nebo zadržení bez toho, aby jí ublížil. Je také oblíbeným společníkem jezdců na koních. U nás má využití spíše jako společník. Přesto, že nevítaného návštěvníka vždy ohlásí hlasitým štěkotem, nelze jej považovat za pravého hlídače.

Původ psa

Plemeno Jack Russell teriér získalo svůj název podle reverenda Johna (Jacka) Russella, který položil základy jeho chovu. V polovině 19. století zažívala kynologie velký vzestup a o foxteriéry se začali zajímat i lidé z neloveckých kruhů. Kynologové lovecké schopnosti těchto psů téměř pomíjeli, důležitý však pro ně byl jejich vzhled. Foxteriéři se dostali do výstavních kruhů, kde se kladl důraz na jejich zevnějšek, málo pak na lovecké využití. Byl vytvořen plemenný standard a více se vybíralo podle zušlechtěného uniformního typu. Z těchto psů vznikl "luxusní" pohledný teriér, kterého známe dodnes. Mnoho lovců přihlíželo mizení svého pracovního teriéra se smutkem. Pro práci pod zemí byli teriéři příliš velcí a ochabovaly i povahové vlastnosti, požadované pro lov. Lovci se částečně distancovali od výstavních psů a od jejich majitelů a šlechtili teriéry vhodné pro lov dál - často bez rodokmenu. Mezi tyto lidi patřil i muž, který měj velký vliv na vývoj Jack Russell teriéra - pastor John Russell. Kolem roku 1818 si Jack Russell od jednoho mlékaře jménem Marston obstaral teriéří fenu jménem "Trump". Muselo se jednat o fenu velmi podobnou foxteriérovi, každopádně neměla tak nízké končetiny jako dnešní Jack Russell teriéři. Vždy upřednostňoval bílé psy se žlutými znaky. Russell choval krátkosrsté teriéry podle vzoru "Trump", s dlouhými končetinami, kteří mohli při lovu držet tempo s honiči. Můžeme se domnívat, že "Trump" byla skutečně zakladatelkou chovu Jack Russell teriérů. Ačkoliv byl Russell jedním ze zakladatelů Kennel Clubu a až do své smrti zůstal jeho členem, své teriéry po roce 1869 nikdy nevystavoval a nenechával je ani registrovat do plemenné knihy Kennel Clubu. Během šedesáti let své chovatelské činnosti Russell vytvořil typ tvrdých psů pro lovecké potřeby, kteří byli schopni spolehlivě vyhnat lišku z nory, ale neměli ji usmrtit. Rovněž to byli psi malí, protože nevážili zpravidla více než 15 liber. Tento farář měl téměř bílé, hrubosrsté, malé psy dobré kvality, na které se nesmí zapomenout. Reverend John Russell byl jedním z nejstarších členů Kennel Clubu a je dodnes znám jako chovatel jedné z velmi lovecky upotřebitelných větví foxteriéra - po něm pojmenované Jack Russell Teriér. Tato větev je neotesanější, primitivnější formy a má kratší běhy, než moderní výstavní typ. Již v období působení na tehdy slavné škole v Tivertonu, tedy v letech 1814 – 1819, byly pro Jacka Russella důležitější než samotné studium lovy na koních se smečkou psů a účast na honech. V chovu se Jack Russell zaměřoval na lovecké využití, nikoli na exteriér psa, z této oblasti trval pouze na tom, aby psi měli základní bílou barvu. V chovu se především klade důraz na povahu a stavbu těla, uzpůsobenou práci pod zemí. Potřeboval odvážného a inteligentního psa, který by stačil doběhnout honiče, byl vytrvalý a dokázal se vypořádat s protivníkem v podzemní noře. Tento teriér neměl lišky zadávit, ale vytrvale je hlásit a vyhnat z nory. V tom se lišil od jiných plemen teriérů.Pořizoval proto psy, o kterých předpokládal, že se s nimi dají odchovat dobří teriéři, psy, kteří nevyhovovali jeho představám opět prodával. Jack Russell byl jedním ze zakladatelů Kennel Clubu a chovu teriérů se věnoval bezmála šedesát let. Za tuto dobu vytvořil typ lovecky upotřebitelného malého psa, s většinou krátkou, drsnou srstí a bílou základní barvou. Která plemena byla přesně přikřížena se s jistotou již nikdy nedovíme, hovoří se o greyhoundovi pro získání jemnější srsti, bíglovi k „úpravě“ uší a buldokovi, který měl plemeni dodat odvahu. Když byl chov upevněn, prováděl Jack Russell přikřížení cizí krve již jen velmi zřídka.

Až do roku 1990, kdy bylo plemeno oficiálně uznáno Kennel Clubem a FCI však nelze hovořit o čistokrevném chovu. Dnes je jeho pozice jiná a stává se oblíbeným společníkem mnoha lidí, a to nejen z mysliveckých kruhů. V roce 2001 se FCI usneslo, že je nutné dosavadního Parson Jack Russell teriéra přejmenovat na Parson Russell teriéra. Vedle tohoto, původního plemene, vzniklo ještě jedno, FCI prozatímně uznané a "uměle" vzniklé plemeno a to plemeno Jack Russell teriér. Od svého historicky původního kolegy se liší právě svou historií, kohoutkovou výškou, která by se měla pohybovat v rozmezí 25-30 cm a obdélníkovou stavbou těla. Jack Russell teriér je zařazen do FCI skupiny č. III, sekce nízkonohých teriérů, narozdíl od Parson Russell teriéra, který se řadí mezi teriéry vysokonohé. Také je u Jack Russell teriéra povoleno více barvy a barevných ploten, oční víčka musí být dobře pigmentovaná oproti Parson Russell teriérovi a mírné rozdíly jsou také v nasazení a klopení uší. Jedná se o plemeno australské, typičtí jedinci tohoto plemene by měli mít ve svých průkazech původu australské předky, ale momentálně je v tom značný zmatek a po celé Evropě se nacházejí jedinci s různými předky, od Parson Russell teriérů počínaje po nejrůznější křížence konče. Opravdoví "australští" Jack Russell teriéři se vyskytují jen velmi vzácně!