Irský teriér

 Irský teriér
Dobrý hlídač Náročný na pohyb Vyžaduje péči o srst Pro držení doma Pro držení venku

Základní údaje plemena

Země původuIrsko
Název v zemi vznikuIrish Terrier
Kategorie dle FCIIII. Teriéři
VelikostPřibližně 45 cm
Hmotnostpes: 12,25 kg fena: 11,4 kg
OsrstěníMělo by být husté a drátovité, jakoby rozlámané, avšak přiléhající. Jednotlivé chlupy rostou tak hustě a blízko u sebe, že když je rozhrneme prsty, není vidět kůže.
Zbarvení srstiMěla by být jednotná, nejvíce preferovaná je jasně červená, červeno-pšeničná nebo žlutočervená.
Celkový dojemMusí působit aktivním, živým, pružným a houževnatým dojmem.
PovahaJe hravý a dokáže si zjednat respekt u ostatních psů, je však také pozoruhodně oddaný, má dobrou povahu a je laskavý k člověku. Je-li však napaden, projeví odvahu lva a bude bojovat až do úplného konce.
Zaměnitelné plemenoVzhledem k typické červené barvě nepravděpodobná, stejně zbarvený border teriér je výrazně menší. Border teriér

Charakter a chování

Irský teriér se velmi rychle stává členem rodiny. Ke všem jejím členům je přítulný a rozdává dobrou náladu. Svému pánovi je věrný. Je velmi ostražitý, ale nebývá agresivní. Ve společnosti dalších psů velmi rád provokuje ke rvačkám a to dokonce někdy i ve výstavním kruhu. Vyžadují-li to okolnosti, dokáže být irský teriér krutý a nelítostný, avšak je to laskavý společník, kterého lze snadno vycvičit. Je přesně takový, jak byl kdysi popsán: “strážce chudáka, přítel sedláka a miláček gentlemana”. Je také potřeba si uvědomit, že jde o psa s vrozeným loveckým pudem, proto je jeho oblibou honit a lovit kočky i jiná drobná zvířata. Milá povaha jej předurčuje coby ideálního společníka zejména větších dětí. Protože je velmi temperamentní, nikdy si nenechá ujít příležitost k různým hrám.

Tento pes potřebuje již od útlého věku velmi důslednou výchovu. Protože dokáže být poměrně tvrdohlavý, je nutné, aby včas pochopil hierarchii v rodině. Nevychovaný pes se může stát nezvladatelným a může tak činit problémy nejen majitel, ale i okolí. Snadno, dobře a rád učí, takže výcvik není nejnáročnější. Je potřeba ukázat mu pevnou ruku a poskytnout mu dostatek zábavy a zaměstnání, potom se stává ideálním rodinným psem. Tohoto psa je vhodné chovat v bytě, i když v letních měsících může pobývat i venku. Nesnáší však samotu a v žádném případě nesnese být uvázán u boudy. V bytě potřebuje své místo, kde bude moci nerušeně odpočívat, zároveň ale sledovat dění v rodině. Protože jde o psa velmi temperamentního, je dobré ubytovat ho ve vaší nepřítomnosti v kleci, na kterou ovšem musí postupně navyknout, aby se pro něj nestala vězením, ale bezpečným zázemím.

Irský teriér je všestranný pes, který dokáže uspokojit téměř všechny nároky na něj kladené při výkonu práva myslivosti. Srsti prospívá každodenní pročesávání a kartáčování, potřebné je však také trimování, které se provádí minimálně dvakrát ročně. Pokud je pes chován pro výstavní účely, je trimování náročnější Pro svoji ostražitost, odvahu a temperament bývá velmi dobrým hlídačem domu. Pro jeho velikost jej nelze považovat za skutečného ochránce, ale na nevítaného návštěvníka vždy hlasitě upozorní.

Původ psa

Z Irska pocházejí čtyři plemena teriérů, která se dosti značně liší od teriérů na kontinentu či v Anglii. Teriéři se do Irska dostali ze Skotska, kde vytvořili určitou větší a vyšší varietu, mezi 15 až 18 palci (38 – 45,7 cm) vzniklou pravděpodobným křížením s místním irským vlkodavem a staroanglickým black and tan teriérem v oblasti kolem Corku a Ballymena. Pes, který je nyní oficiálně nazýván irským teriérem, je pravděpodobně nejstarší z irských plemen teriérů, avšak záznamy jsou tak vzácné, že by bylo značně obtížné tento názor přesvědčivě prokázat. Irský teriér stojí někde mezi VELŠTERIÉREM a ERDELTERIÉREM, není-li vlastně zrzavým FOXTERIÉREM.

Barva irského teriéra nebyla do 80. let 19. století pevně stanovená. Kromě typicky červeného zbarvení bylo uváděno ještě žluté, šedé černé s pálením a dokonce i žíhané, které bylo připisováno křížení s anglickým buldokem. V této době byl kupírovány i uši. V roce 1899 byl založen specializovaný chovatelský klub, vznikly snahy vyřadit černé psy s pálením a žíhané psy, takže s nástupem 20. století měli již všichni irští teriéři červenou srst a byl také vypracován první standard, zachycující v podstatě současnou podobu irského teriéra. Červeně zbarvený irský teriér se brzy objevil na výstavách v Anglii a ve Spojených státech, kde byl s nadšením přijat. Irský teriér byl používán k chytání krys a králíků, při lovu na lišky či jezevce i při pronásledování vyder. Jeho výkony jako loveckého psa byly srovnávány se španěly, přinášení s labradorským retrívrem a práce v terénu s pointerem nebo setrem, to vše při zachování typických vlastností teriérských, tj. odvahy, ostrosti, temperamentu, chuti do práce, bystrosti a živosti.

Pověst irského teriéra se dále rozrostla během první světové války, kdy byl uprostřed válečné vřavy používán jako posel, čímž prokázal jak svou inteligenci, tak svou nebojácnost. Na výstavě byl irský teriér poprvé představen roku 1873 v Dublinu, ve třídě teriérů vážících pod 9 liber (4,08 kg). V následujícím roce už mohl vážit do 12 liber a v roce 1875 už nejméně 16 liber (7,25 kg). Koncem 19. století hledání optimální hmotnosti a velikosti pokračovalo a přes extrémních 40 liber (18,1 kg) se v roce 1891 ustálilo na hranici 24 liber (10,8 kg). Po 31. prosinci 1899 bylo anglickým Kennel Clubem zakázáno předvádět na výstavách jedince s kupírovanýma ušima. Od té doby nosí irský teriér přirozeně vztyčené, dopředu klopené ušní boltce. Kromě loveckých předností je ceněn i v domácnosti, jako ochránce a hravý společník dětí, během druhé světové války se ovšem projevil i jako spolehlivý služební pes, především ve zdravotní službě. První klub tohoto plemene byl založen v Dublinu 31. března 1879. Irský teriér se stal prvním představitelem skupiny teriérů, kterého English Kennel Club na konci 19. století uznal jako původní irské plemeno.