Český teriér

 Český teriér
Dobrý hlídač Pro začátečníky Vyžaduje péči o srst Pro držení doma

Základní údaje plemena

Země původuČeská republika
Název v zemi vznikuČeský teriér
Kategorie dle FCIIII. Teriéři
Velikostpes: 29 cm fena: 27 cm
Hmotnostpes: 8 kg fena: 7 kg
OsrstěníSrst je dlouhá, jemná, ale pevná, jen mírně zvlněná, hedvábně lesklá, nepříliš bohatá
Zbarvení srstiŠedomodrá (štěňata se rodí černá) a světle kávová (štěňata se rodí tmavě čokoládová).
Celkový dojemKrátkonohý, dlouhosrstý, dobře stavěný a osvalený teriér se středně velkým klopeným uchem, obdélníkového formátu.
PovahaVyrovnaný, neagresivní, dobře ovladatelný, příjemný a veselý společník. K cizím osobám spíše rezervovaný. Je mnohem klidnější a mírnější než ostatní teriéři. Povaha není typicky teriérská.
Zaměnitelné plemenoS výchozími plemeny, od nichž se nápadně liší pastelovým zbarvením a leskem i strukturou srsti. Skotský teriér

Charakter a chování

Se svou optimální kohoutkovou výškou pod 30 cm je jen o málo větší než jezevčík. Je tedy vhodný pro ty zájemce, kteří volí malé plemeno, které je ale neustále psem. Na rozdíl od mnoha stejně velkých plemen má silnou kostru, dobré osvalení a je bytelně stavěný. Dokáže krokem a pomalým klusem urazit i velké vzdálenosti a vytrvale pochodovat celý den. Nehodí se ale pro běh vedle kola nebo delší rychlý pohyb. Má milou, veselou povahu, ale ne příliš vstřícnou vůči cizím lidem. K těm je spíše rezervovaný a blízkému kontaktu se raději vyhne. Není to tedy typický divoký teriér. V mládí je činorodý, ale v dospělosti klidný a rozvážný.

Výborně se naučí bydlet ve výstavní kleci nebo letecké transportní bedně - pak za nepřítomnosti majitele nic nezničí. Naučí se být čistotný, ale na rozdíl od jiných malých společenských plemen to s čistotností moc nepřehání (podobně jako mnoho jiných teriérů). Bez ohledu na svou hedvábnou srst se rád hrabe ve sněhu, blátě, kompostu či hnojišti. Následuje svého majitele kamkoliv se hne, neodbíhá od něj, netoulá se. Není bázlivý ani hysterický a proto se snadno naučí žít v jakémkoliv prostředí. Nemá problémy při cestování jakýmkoli prostředkem. Český teriér je ideální pes pro klidného majitele především středního až vyššího věku, protože nevyžaduje komplikovanou péči a příliš pohybu. Je příjemný nenáročný společník, kterého lze uživit i z malého příjmu.

Původ psa

Teriéři jsou veskrze britským jevem. Na ostrovy přišli sice z kontinentu, ale novým podmínkám se postupně přizpůsobili tak, že vlastně utvořili zcela specifickou a dá se říci, že i vývojově samostatnou skupinu. Vysokou mírou specializace, která se obrazila v četnosti teriérských plemen, v jejich povaze i vzhledu, se prosadili s úspěchem takřka na celém světě. Docházelo ovšem i k tomu, že to, co bylo možné považovat za přednost na britských ostrovech, nevyhovovalo plně v klimatických a geografických podmínkách např. Austrálie nebo střední Evropy. Specializace teriérských plemen tedy pokračovala, a to buď samoúčelně, přirozeným výběrem, jako v případě australského či brazilského teriéra, nebo plánovitě jako v případě českého teriéra či německého loveckého teriéra. František Horák z Klánovic u Prahy, se jako zaměstnanec státních lesů opatřil roku 1932 skotského teriéra, pro lov lišek, jezevců ale i taky jako upotřebitelného psa při zaječích honech. Tehdy byli ještě tito teriéři pracovním plemenem a velmi ostrým norníkem, avšak v našich podmínkách, nevyhovovali především příliš nízkou tělesnou stavbou, poměrně silnou kostrou a značnou hmotností, potíže působilo i dlouhé osrstění, za nevýhodu osvědčenou v praxi považoval Horák i vztyčené ušní boltce, kterými se do zvukovodů dostávaly v hlinitých a písčitých norách nečistoty a psi trpěly záněty. Skotským teriérům příliš nevyhovovala ani chůze ve vysoké trávě, krátký hřbet snižoval potřebnou vytrvalost. Roku 1939 si pořídil ke skotským teriérů ještě sealyham teriéra, kteří byli sice méně ostří, zato však ovladatelnější než skoti, k tomu rádi lovili a měli vynikající čich. Ovšem chybějící pigment v pokožce sealyham teriéra, zvyklého na anglické podnebí, měl za následek časté ekzémy z intenzivního slunečního záření, proto se František Horák rozhodl, že spojí dobré lovecké vlastnosti obou plemen a vyvaruje se jejich nedostatků v jednom plemeni. Měl představu nízkonohého teriéra, dokonale vyhovujícího středoevropským podmínkám, s malými klopenými boltci, dobře chránící při norování zvukovod, s dobrou pigmentací na celém těle. Srst neměla být příliš bohatá a drsná s jednoduchou úpravou stříháním. Za nezbytně nutné považoval Horák aby všichni psi použití pro chov měli složenou loveckou zkoušku. V roce 1949 tedy Fr. Horák přikročil k realizaci myšlenky, jež v něm zrála již 15 let, a spojil svou fenu skotského teriéra Donka Lovu zdar se sealyhamským psem Buganier Urqelle. Ze tří štěňat narozených 25. 12. 1949 zůstal naživu jeden žíhaný pes, jenž dostal jméno Adam Lovu zdar, č. 1 v soukromé plemenné knize pana Horáka, byl však bohužel v roce 1951 nechtěně zastřelen při honu na zajíce.

Zakladatelem nového plemene se tedy stal žíhaný pes BALDA Lovu zdar (č. 2), syn sealyhama Buganier a feny skotského teriéra Scotch Rose, který je první, tehdy ještě Horákem zvaný, teriér z Čech. František Horák tak vytvořil nové plemeno, které podle jeho vlastních slov je ideálním kompromisem mezi dvěma plemeny norníků - skotským a sealyhamským teriérem. Získal tak plemeno cele pigmentované (po skotovi) s praktickým klopeným uchem (po sealyhamovi). Roku 1959 představil František Horák ,odborné i široké veřejnosti, své teriéry na mezinárodní výstavě psů v Liberci. Po této výstavě předložil Horák podklady svého chovu Československému mysliveckému svazu a vypracoval první plemenný standart v němčině a angličtině. Roku 1963 bylo plemeno uznáno FCI pod názvem český teriér jako první, i když nikoli nejstarší, československé plemeno.