Tibetská doga

Základní údaje plemena

Země původuTibet
Název v zemi vznikuDo Khyi
Kategorie dle FCIII. Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští salašničtí psi
Velikostpes: více než 66 cm fena: více než 61 cm
Hmotnostcca 60 kg (40-90 kg)
OsrstěníDrsné, rovné, středně dlouhé s hustou podsadou.
Zbarvení srstiRůzné odstíny černé, černočervené, tmavě hnědé, zlatavé a šedé.
Celkový dojemMohutný pes s těžkou kostrou.
PovahaSamostatný,ostražitý,nedůvěřivý.
Zaměnitelné plemenoNepravděpodobná. None

Charakter a chování

Tibetská doga je u nás poměrně rozšířené plemeno. Má mimořádně vyvinuté teritoriální cítění, je vysoce inteligentní a samostatný. Při své původní práci si tento pes vybudoval kladný vztah k domácím zvířatům, kterým při správném vedení nikdy neublíží a je proto vhodným strážcem stájí a farem. Při vyjížďkách na koních je výborným společníkem a dokáže s koněm bez problému držet krok. Hodí se také výborně pro práci ve strážní službě, jakékoli svěřené území, autobazar, tovární pozemky, sady bude nekompromisně střežit, musí se však počítat s jeho samostatností při vyhodnocování situace. Pozemek, který hlídá musí být bezpodmínečně dobře oplocen a označen cedulemi upozorňujícími na objekt střežen psem! Pokud je odmalička zvyklý na kontakt s lidmi a jinými psy, je také výborným společníkem. Návštěvy toleruje, vetřelce na svém území divoce napadá. Pro svou samostatnost je méně vhodný pro výcvik k poslušnosti, který je pro bezproblémové soužití nutný! Je to pes vhodný pro zkušeného kynologa. Miluje sníh a mráz, letní vedra snáší překvapivě dobře. Srst nevyžaduje zvláštní péči, v době línání denně česat.

Původ psa

Název doga je mylný, ostatně jako většina pojmenování tibetských plemen, spíše by se měla nazývat Tibetský pastevecký pes. Tibetští psi byli snad nejhůře pojmenovanými plemeny FCI, ostatně ani tibetský teriér není teriérem a tibetský španěl slídičem.. Také kynologická kapacita Hauck neuvádí tibetského psa mezi dogami, nýbrž jej zařazuje mezi pastevecké psy. Tibetská doga vznikla na území dnešního Tibetu, Indie, Nepálu a Bhuntanu ze stejných předků jako všichni asijští a evropští pastevečtí psi. První zprávy o tomto plemeni pochází z roku 1121 př.n.l. kdy Liu, národ žijící v západní Číně, poslal císaři Wu-Wang psa jménem Ngao. Pes měl údajně vysoké nohy a byl vycvičen k lovu lidí. O něco přesnější je popis Marca Pola, který cestoval roku 1271 do Asie a píše „ Tibetský lid chová psi tak velké jako osel, kteří slouží především k lovu velké zvěře, jsou velmi velcí a zlí“ Zloba byla u těchto psů rozvíjena cíleně. Byli používáni k hlídání stád, obydlí, lovu a k nošení břemen. Přes den nesli náklad společně s dobytkem a v noci vykonávali strážní službu.

Od poloviny 19. století bylo dovezeno do Anglie několik Tibetských dog, které byly obdivovány jako divoké šelmy v úzkých klecích zoologických zahrad. Tito jedinci nebyli dál množeni a postupně uhynuli. Po roce 1959 byli tito psi pod vlivem čínského režimu v Číně a Tibetu téměř vyhubeni. Dnešní chovatelé museli začínat s chovem zcela od začátku. První dovozy do Evropy byly uskutečněny z Indie, Nepálu a Bhuntanu. V dnešní době je znova rozšířená i na území Tibetu. Připodobněni Marco Pola velikostí těchto psů k oslům je zavádějící. Tibetští osli jsou v porovnání s evropskými menší a snad by mohla přehnaná velikost psů částečně ukazovat na to, že většina z nich byla zřejmě kastrována před pohlavní dospělostí aby se netoulali po okolí a zůstávali u stáda. A právě kastrace před dosažením pohlavní dospělosti má často za následek opožděný zánik růstových chrupavek a dochází k tzv. „eunuchovitému vysokému vzrůstu“ Možná zde je vysvětlení pro Tibetské psy vysoké jako osel.