Slovenský kopov

 Slovenský kopov
Dobrý hlídač Pro zkušené kynology Náročný na pohyb Pro držení venku

Základní údaje plemena

Země původuSlovensko
Název v zemi vznikuSlovenský kopov
Kategorie dle FCIVI. Honiči, barváři a příbuzná plemena
Velikostpes: 45 - 50 cm fena: 40 - 45 cm
Hmotnost15 - 20 kg
OsrstěníSrst je 2-5 cm dlouhá, středně hrubá, přiléhavá a hustá. Na hřbetě, krku a ocase delší. Podsada je hustá a to hlavně v zimních měsících. Nesmí však chybět ani v létě.
Zbarvení srstiSrst je černá s hnědými až mahagonovými znaky na končetinách.
Celkový dojemVždy jednobarevný, černý s pálením. Lehké stavby těla, ale přitom pevné kostry. Obdélníkového rámce. Srst středně dlouhá s hustou podsadou.
PovahaJe živě temperamentní bystrý, chápavý a poslušný pes, v mládí někdy příliš bouřlivý a samostatný. Má výrazně vyvinutý orientační smysl.
Zaměnitelné plemenoSe sedmihradským honičem a také s dobrmanem, oba však jsou výrazně větší. Dobrman

Charakter a chování

Vyniká vytrvalým sledováním teplé stopy i po několik hodin. Stopu sleduje hlasitě. Má neobyčejně vyvinutý orientační smysl. Vyniká též ostrosti a proto se používá převážně na černou a škodnou zvěř. Pro tyto vlastnosti je určitě jedním z nejvhodnějších pomocníků při lovu černé zvěře na společných lovech. Další uplatnění slovenského kopova, které je v dnešní době čím dál více výraznější, je dosled spárkaté zvěře. Jde především o dosled poraněné zvěře černé, kde se uplatní jeho důslednost a přiměřená ostrost. Se stejným úspěchem se dá využít i na jiné druhy spárkaté zvěře. Pro svou nedůvěřivost k cizím lidem je dobrým hlídačem.

Původ psa

V roce 1897 napsal rakouský badatel a znalec honičů F. B. Laska o rakouských honičích: „V celém Rakousku (tehdy Rakousko-Uhersko) až po Maďarsko se v horských oblastech, kde je i dnes ještě běžný lov s hlasitými honiči, setkáváme s formami honičů, kteří mají všichni jistou podobnost.“ Proto jsem zařadil do této skupiny i slovenského kopova a sedmihradského honiče. O původu rakouských honičů panovalo mnoho dohadů a teorií. Zdá se však, že oblast střední Evropy kdysi obývaná galskými kmeny je původní domovinou těchto psů a odtud se honiči šířily všemi směry jako dary i jako obchodní zboží. Ještě před příchodem Slovanů v době laténské, tedy přibližně v druhé polovině 4. stol. př. n. l., obydlovali území dnešního Slovenska Keltové. Jako vášnivý lovci s sebou určitě přivedli své lovecké psy, na které je dnes možno pohlížet jako na předky honičů. Během 2. a 1. století př. n. l. však do této oblasti přichází Dákové i Římané a ze severu Germáni, především pak Markomani, Kvádové a Svébové. Během 4. a 5. století n. l. v dobách stěhování národů se do této oblasti dostávají nomádští Hunové, Gótové (tzv. Ostrogóti) a germánské kmeny Gepidů. Staří Slované se v Karpatské kotlině objevují na konci 5. stol. Všechny tyto národy s sebou přiváděli své psy, kteří se vzájemným křížením ustálili v jednotný typ. Později došlo také k ovlivnění těchto psů krví rakouských honičů a polských a maďarských chrtů. Z této pestré směsice loveckých psů vznikl lokální typ honičů na území dnešního Slovenska a Maďarska.

Aby bylo možno držet plemeno pokud možno v čisté podobě, bylo již v roce 1770 zakázáno křížení slovenských honičů s honiči z jiných zemí. To naznačuje, že už tehdy byly snahy o zachovaní čisté rasy kopova z důvodu jeho vyjímečných loveckých vlastností. V minulosti se však chovatelé-lovci soustředili především na jeho lovecké vlastnosti, schopnost hlasitě a vytrvale pronásledovat zvěř, případně jí zastavit a držet na místě i několik hodin. Jednotný standard, výška, zbarvení byli jen druhořadé, pro ně bezvýznamné vlastnosti. V porovnaní s dnešním kopovem dávali tenkrát přednost spíše vysokonohým jedincům s mohutnější tělesnou stavbou. Vznikající plemeno udržovali hlavně chovatelé používající psy pro lov, kteří potřebovali spolehlivého, nebojácného a odvážného psa schopného lovit zvěř žijící na území Slovenska. Výběrem se některé jeho povahové a exteriérové vlastnosti zachovávaly, jiné, nevhodné se z chovu vyřazovaly To, samozřejmě, probíhalo postupně, přirozeně a nenásilně. Základem dnešní podoby slovenského kopová se tedy stal výběr. V tom je jeho podstatný rozdíl oproti jiným plemenům, které vznikaly jako cílevědomé křížení dvou anebo vícero rozdílných plemen. Nejvíce byl kopov zastoupen v bývalém horním Maďarsku, v dnešním Slovensku, v lesnaté oblasti bohaté na zvěř, kde pořádali své lovy bohatí grófové z maďarských nížin a pojmenovali toto plemeno jako kopó, což znamená v maďarštině honič. Pozdějším používáním označení přešlo na kopov. Lovci, kteří patřili k rakousko-uherské monarchii, se snažili toto plemeno poněkud sjednotit s ostatními honiči žijícími na území Rakouska-Uherska. Tak došlo roku 1915 k první typizaci kopova a týkala se ponejvíce jeho zbarvení. Ustálení výšky na 50 cm si brzy vyžádali zákony a nařízení, zakazující lovit zvěř vysokonohými honiči.

Za začátek novodobého chovu Slovenského kopova může pokládat rok 1936, kdy se z iniciativy nestorů slovenské lovecké kynologie Kolomana Slimáka a Andreja Renču 12. a 13.září 1936 uskutečnila v Banské Bystrici první svod kopovů, na které odborníci vybrali vhodné typy pro další kontrolovaný chov podle chovatelského plánu. Na tomto svodu se mezi kopovy objevily i strakatí psi a hodně bylo i žlutých. Někteří kynologové navrhovali, aby byly do chovu zařazeni i psi žluté barvy. Nakonec však zvítězil názor, aby se v dalším šlechtění slovenských kopovů uplatňovali jen černí psi s hnědým pálením. Důrazně se dbalo i na výšku v kohoutku do 50cm. Nejprve se vypisovaly provizorní rodokmeny na obyčejném papíře. První zápisy do plemenné knihy a vydávání rodokmenů začalo v roce 1940, kdy byla založená Slovenská plemenná kniha psů. Už tehdy byl vypracovaný standart, jen o málo se lišící od dnešního. Po 27 letech od začátku cílevědomého chovu Slovenského kopova, tj. roku 1967 konečně FCI schválila jeho standard a uznala jako samostatné slovenské národní plemeno.