Jezevčík dlouhosrstý

 Jezevčík dlouhosrstý
Pro začátečníky Pro držení doma Pro držení venku I pro seniory

Základní údaje plemena

Země původuNěmecko
Název v zemi vznikuDachshund, Dackel, Teckel
Kategorie dle FCIIV. Jezevčíci
VelikostJezevčík standardní - obvod hrudníku přes 35cm, Jezevčík trpasličí - obvod hrudníku přes 30 až 35cm, ve stáří minimálně 15 měsíců, Jezevčík králičí - obvod hrudníku až do 30cm ve stáří minimálně 15 měsíců
HmotnostHorní hranice asi 9 kg
OsrstěníRovná, lesklá srst opatřená podsadou, na trupu přiléhající, prodlužuje se pod krkem a na spodní straně těla, přesahuje slecha, na zadní straně běhů vykazuje zřetelně delší osrstění (praporce), své největší délky dosahuje na spodní straně prutu a tvoří tam úplnou vlajku
Zbarvení srstiČervená, černá s pálením, čokoládová s pálením, skvrnití (tygrovaní, žíhaní).
Celkový dojemNízká, krátkonohá, protáhlá ale kompaktní postava, silně osvalená, se směle vyzývavým držením hlavy a pozorným výrazem obličeje.
PovahaPřátelské povahy, ani bázlivý, ani agresivní, má vyrovnaný temperament. Náruživý, vytrvalý a hbitý lovecký pes s jemným nosem.
Zaměnitelné plemenoVzhledem k charakteristické tělesné stavbě prakticky vyloučena. Jezevčík hladkosrstý, Jezevčík drsnosrstý

Charakter a chování

O jezevčících se říká, že jsou paličatí, mazaní, těžko cvičitelní. Není to ale úplně pravda. Je nutné si uvědomit, že jezevčík byl léta chován pro práci, při které se musel "rozhodovat" samostatně. Proto má v některých situacích "pocit", že je dokáže vyřešit lépe než pán velí. V přítomnosti cizích lidí se chovají rezervovaně a většinou je ignorují. Dlouhosrstý jezevčík je k cizím lidem přátelštější než ostatní typy. S ostatními psy mohou nastat problémy, když se jezevčící projeví jako odvážlivci, kteří si troufají na větší psy, než jsou sami. Vzhledem k tomu, že jezevčík je tvrdohlavý, sebejistý a samostatný pes, jeho výchova musí být důsledná. Navíc málokterý majitel věnuje výcviku poslušnosti jezevčíka tolik času, jako např. majitelé služebním plemenům nebo velkých loveckých plemen, např. ohařů. I zkušební řády pro malá plemena jsou, co se týče poslušnosti, poměrně benevolentní a výše staví lovecký pud jezevčíka. Rozhodně by však měl každý jezevčík základy poslušnosti zvládnout a většinou se učí velmi rychle. Potřebuje velmi důsledné, avšak slušné zacházení. Násilný výcvik málokdy přinese úspěch, často jen zlomí individualitu psa a ten se může stát kousavým a nepoužitelným pro praxi. Tvrdými metodami vycvičený jezevčík také často zklamává právě na soutěžích, kde vycítí šanci vše pánovi vrátit, takže se při nahánění vzdálí z jeho vlivu na několik hodin, případně zapírá barvu či nalezený kus. Většina jezevčíků pracuje ráda a ke složení základních zkoušek nepotřebují žádný velký trénink. Výchova dlouhosrstého jezevčíka je snadnější, než u jeho krátkosrstých příbuzný. Přesto i u tohoto typu je nutná důslednost a trpělivost. Jezevčíci děti milují jako každé jiné plemeno, ale nenechají si od nich nic líbit. Jezevčík není flegmatik, takže pokud jej malé dítě šťouchá do uší, očí, dráždí klackem, jezevčík se velice rychle naučí děti také nesnášet a může být na ně až alergický.

Jezevčíky je možné chovat jak v městském bytě, tak i na venkově. Dlouhá páteř jezevčíků by neměla být zatěžována chozením ze schodů. Jezevčík je odvážný a ostražitý pes, který každého nevítaného hosta ohlásí výrazným a hlasitým štěkáním. Standard hovoří o jezevčíkovi jako o: "malém loveckém psu pro práci na povrchu i pod zemí". Kromě norování je tak nejčastější použití jezevčíka při naháňkách a dohledávkách. Při naháňkách na divočáky má jezevčík tu výhodu, že jej prase nepovažuje za hrozbu a proto před ním neutíká, ale pomalu ustupuje. Ani vysoká před ním neprchá daleko. Správný jezevčík v leči dává přednost nahánění divočáka před srnčí zvěří a na stopách vytrvale hlásí i když zvěř nevidí. Pouze takový pes, který navíc prokáže nebojácnost při střetnutí se živou i zhaslou černou zvěří může získat na honičských zkouškách ceněný titul "Diviačiar". Jezevčíci se výborně osvědčují i při dohledávkách. Po barvě vzhledem k velikosti nepostupují příliš rychle a ani poraněná zvěř před nimi neodchází daleko. Výcvik jezevčíka na pobarvené stopě nebývá problém, stačí mu dát na konec stopy něco lákavého (může to být kus srnčí deky, nebo živý králík či kočka v bedně) a velmi rychle pochopí, co po něm požadujeme. Norovat je možné podle zákona pouze bezkontaktně - za zarážkou. Takový nácvik bohužel jezevčíka nepřipraví na norování v přírodních norách, proto mohu jen doporučit pouštět jezevčíka nejprve do umělých nor v přírodě nebo do nor dobře přístupných, kde je možná případná rychlá pomoc. Je také dost jezevčíků, kteří mají složeny podzimní či všestranné zkoušky. Přestože je možné naučit jezevčíka aportovat (některé to dokonce velmi baví), není jeho tělesná stavba pro tyto úkony uzpůsobena a nošením těžké zvěře trpí krční páteř. Jezevčík by tak na honě rozhodně neměl suplovat slídiče, retrívry nebo ohaře.

Dlouhosrsté jezevčíky (černé s pálením) zmiňují již prameny z druhé poloviny sedmnáctého století. Tito psi byli ceněni pro svou neúnavnou hlasitost, jemný nos a podivuhodnou ostrost. K málo ušlechtilým původním dlouhosrstým jezevčíkům byli časem přikříženi španělé, případně i křepeláci, jež dodali dlouhosrstým jezevčíkům eleganci a jemnost, perfektní práci slídiče, zlepšení jeho pracovních vloh na poli, ovšem někdy na úkor ostrosti a zhoršení jeho kvalit jako norníka. Ladné křivky španěla jsou stále patrné na hlavě a slechách dlouhosrstých jezevčíků. K nevýhodám dlouhosrstého jezevčíka patří fakt, že nejčastěji trpí nevolností při jízdě v dopravním prostředku - na rozdíl od druhých dvou plemen, která obvykle jízdu v autě milují a skvěle snášejí. Dále pak sklony některých dlouhosrstých k určité nervové labilitě, která se projevuje bázlivostí, případně kousavostí ze strachu.

Dlouhosrstý jezevčík se nejvíce hodí do města, protože jeho lovecké pudy a především ostrost vůči ostatním psům a domácím zvířatům bývá nižší než u druhých dvou variant. U myslivce se nejlépe uplatní jako spolehlivý a rozvážný barvář, který navíc dobře a ochotně slídí a nemá problémy s hlasitostí na stopě. Je ze všech typů jezevčíků nejméně ostrý. Dlouhosrstí jezevčíci jsou ze všech tří typů nejméně ostří avšak poměrně snadno cvičitelný. Vynikají také nejlepším čichem, proto se výborně hodí nejen jako barváři, ale např. i k hledání shozů paroží.

Původ psa

Nízkonozí psi se objevují na výjevech a obrazech již na stěnách chrámů ve starém Egyptě a byli používáni výlučně pro loveckou práci, především pod zemí. Krátkonohost nebyla však znakem pouze jezevčíků a jejich předků, ale i dalších plemen psů, a jiných domácích zvířat jako ovcí, koní či slepic. Zkrácení končetin je podmíněno náhlou změnou dědičné hmoty neboli mutací, která měla podobu chondrodystrofie. V chondrodystrofií postižených partiích kostry probíhá abnormálně osifikace čili kostnatění. To má za následek tvarovou deformaci těchto kostí. V případě dlouhých kostí končetin je to jejich zkrácení. Pokud je to z nějakých důvodů v chovatelském zájmu, lze takto vzniklý znak podchytit a upevnit, dokonce je možno jej vhodným postupem, propařovacím výběrem, spojováním jeho nositelů, zdůraznit, a to až do krajností. V případě předků dnešního jezevčíka takový chovatelský zájem jistě nechyběl. Tito psi byli šlechtěni proto, aby snáze pronikali do nor lišek a jezevců a byli pomalejší, aby je lovci mohli sledovat.

První zmínky o psu, který loví pod zemí, pocházejí z 5.- 9. století našeho letopočtu. Důkazem o něm jsou kromě písemností především kostry, pocházející ze studní římských sídlišť např. v Německu (Cannstatt u Stuttgartu, Mainz). Tyto kostry jsou téměř identické s kostrami dnešních jezevčíků, ale přirozeně nevypovídají nic o barvě, druhu osrstění a postavení uší, v německé literatuře se název „jezevčík“ objevuje v roce 1582. Nejstarší vyobrazení jezevčíka pochází z druhé poloviny 13.století a najdeme je v univerzitní knihovně v Heidelbergu. Zde zobrazený norník má tmavou barvu a vzpřímené uši, ale protáhlé tělo a dlouhý prut ukazují již na předka jezevčíků.

Rozeznáváme devět samostatných devět rázů plemene jezevčík, u nás jsou řazeni do rázů šesti. Rozdělují se podle dvou znaků, podle velikosti a typu srsti. Podle typu srsti známe jezevčíka hladkosrstého, dlouhosrstého a drsnosrstého. Každého z nich potom ve standardní, trpasličí a králičí velikosti. Zatímco standardní ráz se u nás chová zcela samostatně, trpasličí a králičí jezevčíky je možné mezi sebou krýt, proto jsou děleni jen do šesti skupin. Hladkosrstá forma je považována za vývojově nejstarší formou vyšlechtěnou z německých brakýřů. Dříve byli jezevčíci používáni pouze jako tvrdí lovečtí psi pro norování a práci na barvě, v dnešní době se rozšířili jako společenské plemeno, ale jsou stále využíváni hlavně pro výkon práva myslivosti. Jezevčík standardní - Jedná se o původní velikostní ráz, vhodný zejména k výkonu práva myslivosti pro norování lišek a jezevců, lov černé zvěře, vodní i polní práci a také pro použití jako barváře. Jezevčík trpasličí - Koncem 18. století si vytyčili někteří chovatelé jezevčíků, především ve východních částech Německa za cíl vyšlechtit tak drobného jezevčíka, aby mohl nahradit fretku, která byla do té doby hojně používána k vyhánění divokých králíků z nor. K dosažení rychlého efektu byli jezevčíci spojováni s jinými malými plemeny psů (malými hladkosrstými pinči, některými toy teriéry), což mělo pochopitelně za následek ztrácení typu jezevčíka. Brzy tedy chovatelé přešli k systému, při kterém vzájemně křížili ty nejmenší zástupce plemene jezevčík. Tím bylo časem dosaženo úspěchu, i když dávní předkové se dodnes projeví v chovu těchto malých rázů (kulatá mozkovna, vykulené oči, kratší slecha a morda). Jezevčík králičí - Králičí jezevčíci jsou jedinci ze spojení trpasličí x králičí nebo trpasličí x trpasličí. Bývají to obvykle ta nejmenší štěňata z vrhu, často rozhoduje i jejich žravost či naopak menší chuť k jídlu, která ovlivní jejich vývin o těch pár potřebných centimetrů. Je povolené křížení trpasličích a králičích jezevčíků mezi sebou. Už proto, že ani u potomstva obou trpasličích rodičů není vyloučené, že nějaké štěně bude mít v dospělosti "králičí" parametry, uvádí se u malých rázů v rodokmenu např. "jezevčík hladkosrstý trpasličí - králičí", přičemž ráz, jemuž jedinec v dospělosti odpovídá, se rozhodne až po posouzení na výstavě. Aby majitel věděl, jak má svého jezevčíka na výstavu přihlásit - zda do rázu trpasličího či králičího (oba se posuzují zvlášť), je dobré, aby jej před přihlášením předvedl na jarním svodu, kde bude pes odborně změřen, nebo alespoň aby si jej přeměřil doma sám. Nevýhodou králičích jezevčíků (jako ostatně u miniatur i jiných plemen) bývá jejich sklon k nanismu, projevu miniaturních plemen- kulatější mozkovna, kratší čenich, velké, leckdy vykulené oči, drobné zoubky, které se špatně vejdou do úzké čelisti (především řezáky) případě špatné nervy. Vídáme to nejen u nejmenšího psího plemene - čivavy, ale třeba i u dosud neuznaného pražského krysaříka či malého hladkosrstého pinče, (u toho je stejně jako u králičích jezevčíků snahou chovatelů, aby se malý hladkosrstý pinč co nejvíce přibližoval tělesnými tvary a hlavou dobrmanovi a střednímu německému pinči). K původnímu využití králičích jezevčíků, které jim dalo i název - vyhánění divokých králíků z přírodních nor - se už dávno prakticky neužívají, především pro nedostatek divokých králíků, kteří bývají loveni spíš náhodně než plánovitě. Jinak jsou králičí jezevčíci obvykle temperamentní psíci, jejichž skutečné lovecké využití je limitováno předevších jejich fyzickými, ne však psychickými, možnostmi. Pro zájemce o loveckého pomocníka ke každodenní práci nejlépe hodí standardní jezevčík. Naopak pro městské myslivce, starší lidi, ty, kteří se psem cestují veřejnými dopravními prostředky a ty, kteří mají ke svému bytu více schodů bez možnosti výtahu, je vhodnější jezevčík trpasličí nebo králičí. Je lehčí, skladnější, vejde se i do malého bytu a není tak ohrožen problémy s páteří jako jeho těžší příbuzní.