OhodnotitTuhle větu velmi rádi slyší všichni majitelé, jejichž psi se ostatních psů bojí nebo je z jakéhokoli jiného důvodu nemají rádi. V lepším případě zafunguje odpověď: "Ale ten můj ne!" V horším případě zjistíte, že pes je možná hodný, ale přivolání nerozumí ani co by se za nehet vešlo, a je hodný přesně do chvíle, než se váš pes ze zoufalství, že už není kam ustoupit, ožene.
Way byl ten "ale ten můj ne" pes. Navíc tím, že jsem ho trestala za vrčení, jsem ho naučila útočit bez varování a několikrát šel bohužel až do krve. Postupem času byly naše procházky naplněny triky Jak to udělat, aby to ten druhý pes přežil ve zdraví.
Pár tipů od Susan Coaching
O tom, jak pracovat s reaktivními psy jsou napsané stohy knih, vydané kopy DVD, napsané řady článků a otvírané mraky kurzů a přednášek, všechny od lidí, kteří s tím mají větší zkušenosti a lepší výsledky než já. Jen pro pořádek chci ale napsat pár vlastních zážitků s několika málo postupy, se kterými jsem se setkala. U reaktivity možná ještě o něco více, než u jiných problémů je důležité nezapomenout, že každý pes má jinou motivaci a postup je potřeba řešit individuálně a s citem.
1) NETRESTAT. Nebo trestat s citem, který já nemám. Pokud člověk trestá za vrčení, tak jen potlačuje varovné signály. Věřte mi, že poslední, co chcete, je odnaučit psa varovat. Bude pak útočit bez varování. Ve výsledku jsem Waye naopak chválila za vrčení a cenění zubů (tehdy jsem se ještě nepotkala s konejšivými signály), protože jsem potřebovala, aby mi nějak řekl, že je v nepohodě a já ho mohla vzít pryč. Pokud byste chtěli psa potrestat po rvačce, tak je to naopak pozdě, a trestáte ho maximálně za to, že je u vás. Sice vám je pak vyčítáno, že toho svého psa nevychováváte, ale dávno jsem se naučila takové poznámky ignorovat.
2) NAUČIT PSA SIGNÁL "STOP". Nedoporučuji, aby to bylo vrčení, jako jsem měla tehdy já. Mnohem lepší volbou jsou méně emocionálně nabitá chování, jako podívání se na psa (nebo na člověka), zařazení se psovodovi k noze nebo mezi nohy psovoda a podobně. Po signálu "stop, tohle už se mi nelíbí", který vám pes dá, je dobré ho vzít ze situace, která mu dělá problém, pokud bychom zůstali na místě, bylo by to pro něj trestem. Zároveň pes zjistí, že kdykoli bude chtít, nebudete ho nutit v situaci zůstat, a protože bude mít nad svým okolím kontrolu, bude klidnější a spíš bude náročnější situace zvládat.
3) POUŽIJTE DESENZITIVIZACI A PROTIPODMIŇOVÁNÍ. Protipodmiňování je jako klasické podmiňování, kdy se obvykle snažíte vytvořit jinou reakci na podnět, než pes už má (tedy pracujete "proti něčemu, co už je podmíněné"). Cizí pes je podnět pro kousání, ale já z něj chci udělat podnět "pojď, dostaneš pamlsek". Funguje to podobně, jako se podmiňuje clicker - ale místo "klik = pamlsek" učím "pes = pamlsek". Desenzitivizace je znecitlivění psa na nějaký podnět - začínám na takové úrovni (v případě psů to může být pes v dálce nebo pes plemene či pohlaví, se kterým můj pes nemá tak velký problém), která pro psa není obtížná, a jak si můj pes na druhého zvyká, vzdálenost mezi nimi se postupně snižuje. Když dá pes signál "stop", je dobré ji zase na chvíli zvýšit. Jen odměněné chování se bude opakovat, pokud budete mít moc neúspěšných pokusů za sebou, pes nepochopí, co je dobře, a jen se dostane do frustrace. Psi, kteří mají problém s jinými psy, ho ve stádiu frustrace mají obvykle ještě větší.
Na výše uvedených bodech je založený BAT systém (Behaviout Adjustement Training - chování upravující trénink) a jeho "funkční odměny", kdy se já se svým psem přibližuji k cizímu a jakmile můj pes dá najevo nějaký ideálně konejšivý signál (čuchání, sednutí, odvrácení hlavy, olíznutí se...), ten označím (klik/pochvala) a zase se se svým psem vzdálím. Jestliže BAT neznáte, doporučuji oficiální stránky, kde je i pár videí - functionalrewards.com.
4) BUDUJTE VZTAH A POSLUŠNOST. I když jsem Waye desenzitivizovala, tak jsem nikdy neměla dost času, abych to dotáhla úplně do finále, a také čím byl starší a bolavější, tím hůř psy ve své blízkosti zvládal. Ve výsledku byl ale na procházkách jediný náš pes, který mohl chodit na volno, protože se snažil konfliktu za každou cenu vyhnout. Nedokázala jsem ho sice vždycky přivolat (když byl pes mezi mnou a jím, tak by ke mně nešel), ale dokázala jsem ho v dálce zalehnout, chytit cizího psa a dovést ho k majiteli. Chůze u nohy byla tak často odměňovaným cvikem, že pro nej bylo snazší cizího psa ignorovat (a pro mě bylo snazší kdyžtak zakročit, kdyby to vypadalo, že se něco semele).
5) BUĎTE V KLIDU. Jojo, to se snadněji řekne, než udělá. Přitom to je v životě s reaktivním psem jedna z nejdůležitějších zásad. (Proč ji mám vlastně na konci? Patří spíš na začátek.) Není náhoda, že pes obvykle vystartuje přesně ve chvíli, kdy člověku bleskne hlavou "pozor, tady by se to mohlo semlít". Když my znervózníme, v našem těle se odehraje spousta věcí, o kterých ani nevíme, ale pes ano - zadržíme dech, srdce se rozbuší, svaly se napnou a nejspíš pro citlivý psí čumák páchnem stresem tolik, že by to porazilo i vola. Naše stresová reakce je podnětem pro psa, aby rozvinul svou stresovou reakci. Nechci tím říct, že je dobré nechat psa, ať se se vším srovná sám. To vůbec ne. Ale když už se přihodí něco nečekaného, třeba, že z křoví, několik desítek metrů daleko, kde je můj pes, vyletí jiný, tak už nemůžu udělat nic jiného, než se uklidnit, a jako by se nic nestalo ho pobídnout v klidném pokračování v procházce. A když to vypadá, že si cizí pes nedá a nedá říct, tak klidně dojít a v klidu psy chytit. V jednom článku jsem četla návod na to, jak v takových situacích správně dýchat. Jestli nevíte, co je břišní dýchání, tak si odchyťte nějakého fyzioterapeuta a řekněte mu, aby vás ho naučil.
Chtěla bych zmínit i to, že když vám cizí pes napadne vašeho i přes vaši nejlepší snahu tomu zabránit, nemůžete z toho obviňovat sebe. Opilci za volantem srazí lidi čekající na tramvaj. Blázni střílí po kolemjdoucích z okna. A nezodpovědní majitelé nechávají běhat nesocializované psy na volno.
A taková optimističtější historka na závěr - před mnoha a mnoha lety, když byl Way ještě mladík v nejlepších letech, jsem měla jet na týden s tehdejším přítelem na loď a pod stan. Přítel dostal na hlídání štěně flat coated retrievera a já musela vyřešit, jak to zařídit, aby se flat coated retriever vrátil se všemi končetinami a pokud možno i neporušenou kůží. Tehdy už jsme sice měli klece, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu nechat Waye týden prázdnin zavřeného. Bojový plán byl takový: jít nejdřív na společnou procházku u nás v okolí, kde to Way znal, a vzít s sebou Cannyho, který nikdy psy neřešil a Way ho alespoň trochu bral jako autoritu. Během procházky Way odkoukal, že mu to štěně nijak neublíží, a následující týden zvládl cestování autem i lodí na volno a bez košíku, jen když byli bez dozoru, tak každý bydlel zvlášť. Myslím si, že velký vliv na to mělo i moje přesvědčení, že to prostě jít musí, jinak by se na žádné prázdniny nejelo. Where's will, there's way.
Kateřina Lerlová
Kam dál:Nácvik samotySpolečné procházkyÚtěkáři16 věcí, které by jste měli přestat dělat, pokud chcete být se svým psem šťastnější (by Roger Abrantes)Probíhající sbírky |