Figurantem snadno a rychle? Nikoli, cesta k úspěchu je dlouhá a klikatá aneb zpověď „figuranta“ ve výcviku

Jaké to asi je, když se na člověka řítí pes a chystá se do něj zakousnout? To už asi napadlo snad každého pejskaře, který absolvoval se svým čtvernožcem obrany. Uvítali jsme proto, když se nám se svými zážitky svěřil Honza ze sdružení Dogpoint, který si roli figuranta vyzkoušel na vlastní kůži...

Význam figuranta

Figurant není jen statický prvek, jako pomocník hraje ve výcviku důležitou roli. Ať už „dělá“ útočníka, zloděje, nebo třeba utíkajícího šupáka, vždy svým chováním ovlivní výkon psa. Neslouží jen jako držák na rukáv či věšák na oblek, dobrý figurant dokáže výrazně zlepšit práci psa, špatný pak psa „zkazit“ nebo i vážně zranit.

Kdo je a co umí

V první řadě je to člověk, který rozumí chování a vyjadřování psů, má znalosti mechanismů motivace a dokáže úspěšně spolupracovat nejen se psy, ale i s jejich psovody. Umí odhadnout, co na jakého psa platí nebo který není k výcviku obran vhodný. Figurant hraje při výcviku psa velkou roli už ve štěněcím věku, kdy si s ním na cvičišti hraje, povzbuzuje ho a odměňuje tak, aby později pes dokázal figuranta se vší vervou chytit a zadržet. Figurant by měl být fyzicky zdatný a obratný. Vzhledem k síle, kterou někteří psi dokážou vyvinout, jsou figuranty především muži. Ačkoliv se nezúčastněnému pozorovateli může zdát, že je celý proces snadný, je za lehkostí provedení spousta uběhnutých kilometrů a „odchycených“ psů.
Při chytání je zásadní správné načasování a mechanika pohybů. Figurant musí celý proces zvládnout tak, aby umožnil psovi plný zákus, zároveň se ale vyhnul srážce a veškerou energii plynule zastavil.

„Standa nepouští“

Na podzim jsem byl vyslán na školení ke zkušenému výcvikáři s cílem najít způsob, jak vhodným výcvikem zlepšit život, a tím i možnost umístění psům v útulcích. Pro mne to byla možnost vyzkoušet si práci figuranta, takže jsem nezaváhal. Dvouletý „maliňák“, zkušený statný pes s výrazem neviňátka. Stačí však říct slovo, a rázem se promění v hrůzu nahánějící bestii – tak to je Standa, a má rád Pražáky. Je na vodítku, já dostávám první instrukce: „dej mu kousnout“. Přicházím blíž a přepadám psa. Až do tohoto okamžiku jsem se s psem tahal tak leda o peška, a proto mě razance, se kterou se Standa zakousne a drží, překvapuje. „Standa je vycvičený pro vojenské a policejní účely, ale přišla krize, tak tu s námi zatím zůstává,“ vysvětluje mi jeho majitel, „a protože je to pes služební, tak ze zákusu nepouští, musíš počkat, než si pro něj dojdu.“ S touto informací dostávám také další pokyny. Stojím několik metrů od psa. Stále mě upřeně sleduje, nespustí mě z očí ani na moment. Udělám figuru, tedy poskočím, zakřičím a pokusím se prásknout bičem – pes je s povelem puštěn z vodítka a z nuly skočí do plné rychlosti přímo proti mně. Připravit se, nastavit klín, lehce pokrčit kolena… než si uvědomím, co mám dělat, švihne se mnou o zem. Pánové se smějí. Stáňa vyhrál a radost z něj přímo čiší. Stavím se do předchozí pozice. Figura, klín… znovu na zemi. Vstávám a snažím se „bojovat“. Smějí se všichni, směju se i já. Taneční jsem nikdy neabsolvoval, ale teď asi vím, jak vypadá první lekce. A opravdu tomu tak je. Celé provedení musí mít řád a „rytmus“. Úhel, který klín rukávu svírá se zemí, aby umožnil plný zákus, vzdálenost rukávu od těla, aby měl figurant prostor pro pohyb, správná pozice nohou a celkové postavení těla. Spolu s načasováním a odhadem směru, do kterého pes jde, tedy jestli vás otočí doleva nebo doprava, skutečně připomíná tanec. „Tak dáme hladký. Přiběhneš ze strany, uprostřed uděláš figuru a poběžíš směrem nahoru. Těsně předtím, než tě doběhne, to musíš rozbalit.“ Fajn, v lehkém tempu běžím na střed, figura. „Stůj! Drž!“ ozve se a já běžím do mírného kopečka. Jsem znovu překvapen rychlostí a lehkostí, s jakou mne pes dohání. V poslední chvíli se snažím zabrat, nastavit klín, ale to už se dávno odrazil a celá jeho hmota se zakusuje do jutového rukávu. Ocitám se ve vzduchu a vzápětí padám z „kolotoče“ na zem. Standa je prostě nesmlouvavý učitel a profík, válcuje mě na plné čáře. Přestože dělám spoustu chyb – jednou stojím jako dřevo, podruhé se nesmyslně kroutím nebo cupitám, nemyslím na nastavení rukávu – pokaždé si se mnou ví rady. Později se seznamuji s dalšími psy a zjišťuji, že jsou mezi nimi rozdíly, že má každý trochu jiný styl. Jedni jsou pomalejší a rozvážnější, jiní jsou velmi rychlí a do zákusu se odrážejí z neuvěřitelné vzdálenosti, což je pak cítit na výsledné energii, se kterou se musíte správný způsobem vyrovnat. Všichni pánové ale mají radost, když vás některý povalí na zem, sebere vám rukáv, jednoduše když nad vámi mají psi jasně navrch.

Na další výcvik už jedeme společně s kolegou. Je oproti mně znatelně vyšší a silnější. Jde o jednu z mála příležitostí, kdy mu jeho výšku závidím, přesto se zpočátku potýká s naprosto stejnými problémy jako já. S sebou si bereme výborného pomocníka, malou kameru. Všechno poctivě natáčíme, spolu s „instruktory“, později všechny záběry prohlížíme. Komentáře většinou začínají smíchem, teprve pak přichází na řadu detailní rozbor. Hlavním problémem zůstává práce těla a správné načasování. Trénuje se ale proto, abychom se zlepšili, a tak i my můžeme po několika „lekcích“ sledovat svoje pokroky. Přestáváme padat na zem jako hrušky, nemotáme se po „place“ jako kuřata bez hlavy a procento správně provedených zákroků příjemně stoupá.

Máme se toho ještě spoustu co učit a čeká nás ještě dlouhá cesta, než budeme schopni samostatně figurovat, A jako ve všem – člověk se učí celý život.
Tímto chceme poděkovat našim lidským i psím učitelům za příležitost, kterou nám nabídli, a za důvěru, kterou v nás vložili.

Článek vyšel v časopisu č. 11/2013

Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky. Děkujeme Vám