OhodnotitSe svými několika psy jsem byla na několika cvičácích a u několika cvičitelů, trenérů a figurantů, na téma obrany jsem se bavila se spoustou lidí a viděla mnoho videí z obran samotných. Nakonec jsem našla způsob a cvičitele, který mně i mému psovi vyhovuje, ale byl to boj…
S prvním psem jsem šla na své úplně první obrany k jistému velmi známému cvičiteli psů. Celý výcvik kousání měl tento cvičitel postavený na hecování dvou psů. Každý z psů byl za dlouhé vodítko a postroj uvázaný k jednomu sloupu, k sobě se dostat nemohli. Figurant běhal od jednoho psa k druhému, vydráždil je a poté jim dal kousnout. Nutno říct, že jsem v tu dobu měla dost psychicky nestabilní fenu z útulku, která nechtěla kousat vůbec, a figurant ji po několika trénincích „rozkousal“. Jenže občas se v tom velkém drivu fena otočila a kousla i do mne. Tohle se stalo asi dvakrát. Poprvé mi bylo řečeno, že to je v pořádku, ať jsme rádi, že se vůbec rozkousala. Podruhé už jsem jí to ale neměla dovolit… Celkově mi tyto obrany nijak neseděly, bylo tam na můj vkus moc řevu a psychicky vystresovaných psů.
Druhý cvičák, který jsem navštívila, byl organizovaný spíš tak, aby si co nejvíce psů zakousalo. Psovodi s bláznivými psy, kteří chtěli figuranta, se postavili do kruhu a figurant postupně každému z psů dával možnost zakousnout se. Tohle byl vyloženě trénink jen na to, aby si psi zakousali – neřešilo se vlastně vůbec nic. Bohužel se mi ale pes (jiný než na začátku) z tohoto tréninku úplně přetočil, a jakmile viděl figuranta, nebyla jsem schopná dostat ho do klidu. Vztah se psem se mi kazil, protože mě absolutně nevnímal a nereagoval v podstatě na nic – jenom na řev s fyzickou manipulací.
Jednu věc jsem nechápala na obou cvičácích – dělali ji oba figuranti a viděla jsem to i u mnoha dalších. Při nácviku revíru a vyštěkání figuranta v maketě dali psovi za odměnu vždycky kousnout – v maketě. Proč se na tréninku učí pes něco, co je při zkouškách nežádoucí? Při zkouškách přece pes nikdy nekouše v maketě, dohledá figuranta a pak je odvolán psovodem.
Nakonec jsem narazila na skupinu lidí, která cvičí psy hlavně podle zahraničních kynologů a jejich metod. Psi pracují na place jednotlivě, myslí u kousání hlavou a při příchodu na plac je pes absolutně v klidu. Pokud není, prostě nedostane kousnout. V neposlední řadě tu věnují péči také práci se psem a celkovému vztahu psovoda se psem. Můj pes se konečně naučil používat při obranách hlavu, vnímá mě a hlavně na mě reaguje.
Aneta Jungerová
Lidé, kteří začínají cvičit své čtyřnohé mazlíčky, se mne často ptají, jestli obrana nemůže z jejich miláčka udělat nelítostného zabijáka. Představa, že pes kouše do člověka hlava nehlava, je bohužel velmi zažitým trendem, pokusím se tedy o vysvětlení toho, co obrana je. Základní rozřazení obrany je především na psovodovi, z toho plyne, že je důležité domluvit se už na začátku s výcvikářem, jak chcete s pejskem pracovat, tedy jde-li o psa vhodného na služební kynologii, nebo spíš na sport a zábavu. Máte-li zájem o sportovní kynologii, je potřeba, abyste měli s výcvikem a chováním psů řadu zkušeností, protože tu jde především o souhru psa a psovoda, kdy se oba učíte zvládat stresové reakce.
Různých způsobů výcviku obrany je nespočet, často se také setkáváme s názory, které si protiřečí. Vždycky byste si měli vybrat cestu, která vám i pejskovi nejvíc vyhovuje. Ve stručnosti si probereme dva základní typy nácviku obrany, přičemž se pokusím osvětlit, k jaké metodě se osobně přikláním a té se samozřejmě budu i víc věnovat. Ještě než začnu, musím upozornit, že metody, které uvedu, rozhodně nejsou jediným možným dogmatem a nemusejí vyhovovat každému.
1. Agrese
Rozdíl mezi metodami je v rozvíjení různých pudových vlastností psa. U „agresivního“ způsobu výcviku psa v obraně se snažíme rozvíjet především obranný a bojový pud jedince. Pro nervovou soustavu psa je to extrémní zátěž, protože pes s figurantem přímo svádí boj. Povahově slabý jedinec není schopen tento výcvik absolvovat v plném rozsahu, jakmile se dostane k pomyslné hranici svých psychických možností, není možné tento pud dál rozvíjet. Popsaný způsob výcviku je u nás rozhodně nejrozšířenější. Dalším úskalím „agresivního“ výcviku je fakt, že při nesprávném provádění můžete ze svého mazlíčka vychovat agresivní a nebezpečné zvíře. Proto je potřeba, abyste si, když se rozhodnete pro tuto metodu, položili dvě otázky: Mám stabilního, vyrovnaného psa? Jsem pod dohledem lidí, kteří mají s tímto typem výcviku dostatek zkušeností, nebo je mám já sám?
2. Lov
Lov je pro psa něčím naprosto přirozeným. Při nácviku „lovu kořisti“ u psů rozvíjíme kořistnický a lovecký pud. Pes v tomto případě loví kořist (rukáv) a figurant se psem nezápasí, spíš je prostředníkem a kamarádem, který mu pomáhá kořist lovit. Jde o formu výcviku, kdy není tolik zatěžována nervová soustava jedince a pro psa je celá obrana spíše hrou. Pro psovoda je to mimo jiné i příležitost k semknutí smečky (rodiny) a posílení vzájemných vztahů.
Nyní se budu zabývat metodikou, která vychází z lovu kořisti. Jde o metodu používanou už nejméně třicet let, především ale západně od našich hranic. Byla popsána Dr. Helmutem Reiserem a jejím základem jsou autorovy vlastní výcvikové zkušenosti a pozorování chování divokých šelem ve volné přírodě. Tato metoda je využitelná jak pro výcvik služební, tak sportovní kynologie. V České republice se metodikou Dr. Reisera zabývá Jiří Ščučka.
1. Rozvíjíme pudy
Při výcviku začínáme s tím, že u psa rozvíjíme jeho pudy. Od počátku se snažíme učit pejska tak, jak je to pro něj od přírody přirozené, současně ale nesmíme zapomínat, že nic není hned, pes není člověk a učí se trochu jinak. Dbáme především na to, aby pejska obrana bavila. Rozvíjíme hlavně lovecký pud – ve volné přírodě šelma začíná s lovem malé kořisti (žába, myš). Doma nám místo žáby poslouží třeba míček, na obranách pešek nebo kůže. Dalším krokem je rozvoj kořistnického pudu (lov králíka), používáme peška, popřípadě malý rukáv, figurant ještě psa žádným způsobem neohrožuje. Jakmile má náš pejsek tyto pudy dostatečně rozvinuté, přecházíme k dalšímu kroku: k boji o kořist.
2. Boj o kořist
U rozvíjení pudů zůstaneme, ale nyní budeme rozvíjet pud obranný – každý jedinec si musí svou ulovenou kořist ubránit. Tato etapa výcviku se provádí na rukáv, figurant psa ohrožuje a nutí ho udržet si kořist. Pes stále bere jako kořist rukáv, nikoliv figuranta. Než ale na tuto úroveň výcviku přejdeme, měli bychom si být jisti tím, že je pes vyspělý jak fyzicky, tak duševně. Tato hranice je u každého psa jiná, obecně by pejsek měl být starší půldruhého roku. Pokud se chceme věnovat sportovní kynologii, končíme v této fázi, a dále rozvíjíme jen poslušnost při obraně.
3. Velká kořist
Pokud chceme psa využívat ke služební kynologii, začínáme lovit „celého“ figuranta. Zpočátku rozvíjíme především lov velké kořisti, provádí se na „ringo oblek“, figurant psa příliš neohrožuje. V případě, že pes tuto fázi zvládá, postupně probouzíme bojový pud, při výcviku je dalším cílem aktivní zásah psa proti figurantovi, který ho už tvrdě ohrožuje.
U výcviku obrany je vždy nutné postupovat postupně a systematicky. Musíme pejska dobře motivovat, chceme pro něj zábavu, ne utrpení. U správně prováděné obrany stmelíte svůj vztah se psem, naučíte se společně reagovat v krizových situacích a také vybijete mnoho energie.
Martin Jaroš
Syn Přemysla Jaroše (který je autorem předchozích článků o výcviku) se figurování věnuje asi pět let, má figurantskou dvojku a připravuje se na jedničku. V současné době připravuje na zkoušky několik psů různých plemen (briarda Falca, německou ovčandu Viki a další). Co se obran týká, neodmítne nikoho, včetně voříšků. Kontakt: www.vycvikpsu-jaros.ic.cz
Článek vyšel v časopisu č.11/2013
 |
Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.Děkujeme Vám |