Děti, zvláště ty malé, pohlížejí na živé psy stejně jako na hrdiny dětských knížek a filmů. A protože jsou psi roztomilí a krásně chlupatí, touží se jich dotýkat, hrát si a mazlit se s nimi podobně jako s plyšovými hračkami. Nechápou, že psi nemusí vnímat pozitivně projevy jejich náklonnosti (objímání, mazlení). Neuvědomují si, že mohou psy vyvést z rovnováhy tím, že si vlezou na jejich pelíšek nebo si hrají s jejich hračkami, že psa může vyděsit divoké dětské pobíhání a křik nebo že mu náraz koloběžky či kočárku pro panenky způsobí bolest. Nedokážou správně rozumět řeči těla psů a nepoznají první varovné signály vystrašeného nebo znepokojeného psa. Neumí samy správně řešit konkurenční situace. Proto potřebují ve styku se psy stálý dohled a trpělivé vedení dospělých.

Nejčastěji dojde ke kousnutí dítěte psem v domácím prostředí. Nezasvěceným může připadat divné, že právě psi, kteří žijí s dětmi v jedné domácnosti, bývají nejčastějšími „provinilci“. Ale uvědomíme-li si, kolik nejrůznějších vzájemných interakcí může nastat během pouhých několika minut v bytě, kde žije společně pes a malé dítě, je nasnadě, že míra rizika je značná. Proto je vhodné se nad radostmi, ale i úskalími společného soužití dětí a psů zamyslet nejlépe ještě před tím, než se doma sejdou.

Pes a dítě v rodině

• Někdy má psa už delší dobu jeden z partnerů, jindy si pár koupí psa společně a partneři se podílejí na péči a výchově. Příchod miminka do zaběhnutého pořádku pak významně změní život nejen rodičům, ale také psovi. Mnoho změn a nervozity nastává už před narozením děťátka – do bytu přibude spousta nových věcí, některá místa se stanou pro psa tabu, panička najednou ve spěchu odjede… Po přinesení miminka domů se všechno točí kolem něho. Pes má méně pozornosti, přijde o pravidelné denní rituály, musí snášet větší hluk a ruch, často i řadu omezení. Někteří psi na takové změny reagují smutkem a pasivitou, jiní naopak zvýšenou aktivitou, vynucováním pozornosti a žárlivým střežením největší výsady – přízně a pozornosti páníčků. Náruživí lovci mohou na miminko reagovat abnormálním vzrušením a dorážením.
• Poměrně často si pořizují štěně rodiče miminek a malých dětí. Jedni proto, aby psík s dětmi vyrůstal a získal k nim pěkný vztah, jiní po psovi sami dlouho touží a období mateřské dovolené jim přijde nejvhodnější i k výchově štěněte. V takových rodinách pak hrozí, že buď děti, nebo pes, v nejhorším případě oba, budou hodně aktivní a společně těžko zvladatelní. K poranění dítěte může dojít při divoké hře nebo v některé z konkurenčních situací (dítě a pes společně u jídla, u oblíbené hračky, na významném místě, u příjemného rituálu – vítání, chování, mazlení).

• Mnoho dětí ve věku zhruba mezi pátým a dvanáctým rokem touží po psovi. Často mají i jasnou představu, jak by měl pes vypadat a co všechno by s ním chtěli dělat. Jsou-li i rodiče nadšení „pejskaři“, srozumění s tím, že za psa a jeho výchovu i péči ponesou odpovědnost oni a budou to trpělivě učit děti, pak je vše v pořádku. Dobře vybrané štěně dokáže dítě školního věku velice obohatit: dá mu naprosto bezvýhradnou lásku, bez ohledu na špatné známky či pozdní příchod, je vděčným tématem k popovídání s rodiči a spolužáky, pomáhá navazovat nové vztahy na cvičišti nebo v psím výběhu, je partnerem ke sportování i ke sdílení trampot a tajemství, díky péči o psa se děti učí zodpovědnosti a empatii. Tím více pak mohou být zaskočeny případnou agresí svého psího kamaráda. Ta je nejčastěji důsledkem nedorozumění a nedostatečného vzájemného respektu, když například dítě nutí psa k něčemu, co mu není příjemné nebo čeho se bojí, popřípadě mu chce vzít nalezenou kost nebo ukradenou věc. Proto je důležité, aby rodiče šli dítěti příkladem a naučili ho správně, tedy bez nátlaku, křiku a násilí, se psem pracovat a řešit případné rizikové situace. Dítě školního věku by již mělo být schopno pod vedením rodičů vnímat řeč těla psa a správně na ni reagovat. Je však třeba počítat s tím, že ne každé dítě, které touží po psovi, bude schopno si s ním dobře rozumět. Někdy si pes s dítětem prostě „nesednou“ a nemusí to být chyba či vina ani jednoho z nich. Neznamená to, že pes pak půjde z domu – jen péči o něj musí (bez výčitek) plně převzít rodiče.

• Ujme-li se rodina s dětmi zatoulaného nebo opuštěného dospělého psa, měli by být rodiče velice opatrní a kontakt s dětmi psovi „dávkovat“. Může jít o psa, který s dětmi nemá vůbec žádnou zkušenost, nebo od nich zakusil týrání a zlé zacházení. Starší psi mohou trpět bolestmi kloubů a časté vstávání a uhýbání pobíhajícím dětem je pro ně velmi traumatizující. V útulcích také končívají psi, které jejich majitelé nezvládli správně vychovat nebo kteří mají nějakou poruchu chování, například přehnané teritoriální nebo majetnické reakce. V novém prostředí adoptivní rodiny se porucha nemusí projevit hned, pes se chová ke všem přátelsky i několik týdnů, než nastane situace, kdy najednou tvrdě vyrazí na obranu ukořistěného „pokladu“ nebo některé části svého těla. Proto je důležité, aby zvláště malé děti nezůstaly nikdy s novým dospělým psem samy. Mazlení a hlazení by neměly zkoušet ani za asistence rodičů, dokud nebude zcela zřejmé, že pes na přítomnost dětí reaguje radostně, přátelsky, beze strachu či ostražitosti.

Existuje řada rozličných forem soužití rodiny se psem – někdy žijí všichni v malém prostoru garsonky, jindy je pes venku v kotci nebo volně na dvoře či zahradě. Také účel pořízení psa je různý – někdo má psa na hlídání, někdo k lovu, jiný jako parťáka pro sport, další jako mazlíka a společníka.

Každé dítě i každý pes jsou originální individuality, dohromady je svedly různé okolnosti, v daném okamžiku je ovlivňuje působení vnitřního (zdravotní stav, hlad, únava, povaha, nálada) i vnějšího prostředí (horko, nepohodlí, omezený prostor, přítomnost a jednání dalších osob či zvířat). Aby jejich soužití bylo bezpečné, měli by se rodiče dětí seznámit s obecně platnými poznatky a zásadami bezkonfliktního zacházení se psy, jejichž znalost a dodržování dokážou významně snížit riziko pokousání, a předat je i svým dětem.

Jedním ze zdrojů těchto užitečných informací může být i knížka Od štěněte ke psu.

MVDr. Hana Žertová

Pozn. redakce: Za fotky k článku děkujeme Hance Matýskové a její úžasné fence Amálce :-)