Možná jste začali s agility, abyste nějak využili nevyčerpatelné zásoby energie svého psa. Nebo jste v něm hledali zpestření trávení volného času se psem. Nebo jste, jako já, jednou viděli ukázky agility a okamžitě jste věděli, že to je činnost, které se se psem chcete věnovat. Určitě jste ale během tréninku zjistili, že jste dostali více, než jste čekali - lépe si rozumíte se svým psem, máte lepší kondičku, doma vám místo zabírají tréninkové pomůcky a našli jste si mezi agiliťáky přátele, kteří na tom jsou stejně jako vy. A ať už jste to měli původně v úmyslu nebo ne, že byste se mohli připojit k přátelům, kteří svoje víkendy tráví na závodech. Ale jak poznat, že jste připraveni?

Poměrně základní podmínkou je to, aby pes uměl všechny překážky, protože bez toho se na závodech určitě neobejdete. "Umět" překážky znamená, že je pes dokáže překonat bez toho, aby ho člověk musel přidržovat či navádět s rukou pár centimetrů před čumákem, že je zná na standardní výšce pro svoji výškovou kategorii a ideálně že zná různý povrch na překážkách. Zónové překážky mohou být například dřevěné s popískovaným povrchem, gumou nebo tartanem. Člověku může připadat, že v tom není velký rozdíl, ale mnozí psi jsou jiného názoru. Pokud máte na cvičáku jen jeden typ překážky, je dobrý nápad navštívit i několik dalších cvičáků, například při příležitosti různých intenzivních tréninků, a seznámit psa i s jinými překážkami. U zónových překážek je vhodné pamatovat i na to, že pod nimi může být položený tunel a psovod tak nemůže běžet těsně vedle psa. Pokud to pes uvidí poprvé na závodech, může ho to zmást a z překážky v lepším případě seskočí, v horším případě spadne. Není obtížné to naučit, ale je lepší to učit v klidném prostředí domácího cvičáku.

Tady je vhodné zmínit, že jsou dva typy závodů, na které se můžete přihlásit. "Zkouškové speciály", v propozicích obvykle uvedené jako "dvojzkoušky," "trojzkoušky" či jiné "více-zkoušky", kde každá výkonnostní třída běhá jen parkury určené speciálně pro ni. Na zkouškách A1 tak obvykle potkáte jednodušší prvky a obecně kratší parkury. Druhým typem jsou závody s otevřenými běhy agility a jumpingy bez čísla třídy. Otevřené běhy jsou ovykle obtížností na úrovni A2, tedy tam jsou prvky často těžší a parkury jsou delší, než v jedničkách. Záleží na vás a vašem tréninku, jestli se cítíte i na otevřené běhy, nebo se nejdříve chcete zaběhnout na parkurech určených speciálně pro začátečníky. Na oficiálních závodech mimo oficiálních tříd existují i běhy neoficiální, kde může pořadatel s rozhodčím upravit pravidla i překážky a vytvořit například třídu A0, kde nejsou některé z překážek do parkuru zařazené.

Tím se dostáváme k tomu, že mimo samostatné překážky je potřeba se mezi nimi umět pohybovat, navázat z jedné překážky na druhou a zapamatovat si trať, která může být od patnácti do dvaadvaceti překážek dlouhá. Když jste s agility začínali, možná vám přišlo nemožné zapamatovat si, kde se máte otočit, a po třech překážkách jste už nevěděli, kam dál. Postupně jste si ale vycvičili paměť a koordinaci a už to tak obtížné nebylo. Je to všechno otázka tréninku, umět se na parkuru soustředit na sebe, psa, překážky a trať. Pokud na tréninku běháte hlavně kratší sekvence, domluvte se s trenérem, ať vám občas postaví celý parkur nebo dokonce i trať delší než 22 překážek, ať vám pak závody nepřijdou tak obtížné.

Nestačí jen to, že si zapamatujete překážky, pes musí být také zvyklý, že dělá velký počet překážek, aniž by během toho dostal odměnu nebo vy jste měli pamlsek či hračku v ruce. Pro některé psy není obtížné se to naučit, protože si překážky samotné velmi oblíbí, a naopak jim pak musí psovod vysvětlovat, že se na překážky může jen na povel. Jiným psům je potřeba překážky přidávat postupně, aby je neodradilo, že dlouho pracují bez odměny. Pokud bude pes naučený, že v tréninku dostane odměnu za nanejvýše deset překážek, a na závodech až po dvaceti, tak ho závody nebudou bavit, poběží pomaleji nebo bude čuchat či se rozhlížet.

Čuchání, rozhlížení se, zívání nebo zastavování a oklepávání se jsou všechno projevy stresu. Než tedy vyjedete na závody, měli byste psa seznámit s prostředím, které ho tam bude očekávat. Vezměte ho například na nějaké závody jako diváka. Pohybujte se s ním mezi ostatními psy a lidmi, cvičte s ním základní poslušnost nebo triky z dogdancingu, hrajte si s ním a pozorujte ho, jak na atmosféru reaguje. Pokud by vypadal, že ho ruch znervózňujte, vezměte ho trochu stranou a hrajte si s ním na klidnějším místě. Postupně se vracejte blíže k parkuru a vždy respektujte jeho pohodu. Možná si bude muset na přítomnost cizích lidí a psů postupně zvykat, například navštěvováním intenzivních tréninků, vycházkami do města nebo diváctvím na voříškiádách či podobných psích akcích. Dávejte si ale při vlastním tréninku pozor, abyste neobtěžovali závodníky, kteří se právě připravují na výkon.

Na závodech sice pes obvykle absolvuje tři až čtyři běhy, což není mnoho, ale celkový pobyt na závodech je náročný fyzicky v tom, že na každý běh se pes musí rozcvičit a pak zase vychodit a musí se zásobami energie vydržet v pohotovosti po celý den. Každý psí sportovec, stejně jako lidský, by měl absolvovat poctivý kondiční trénink složený ze cvičení jak na podporu rozvoje kardiovaskulárního systému, kapacity plic (vytrvalý klus, plavání či chůze ve vodě), tak pro posílení svalů (různé cviky zejména s výdrží – trpaslík, plazení, chůze po zadních) a také celkovou koordinaci, zlepšení rovnováhy (cvičení na labilních pomůckách, například posilovacím míči nebo "buráku"). V čím lepší kondici pes bude, tím snižujete riziko zranění i dlouhodobého dopadu, které má přetěžování nepřipraveného těla.

Ale je velmi náročný i psychicky, všude je spousta ruchů, pachů a hluku. Proto je dobré naučit psa, že má klidné místo, kde je možné odpočívat a nabrat sílu mezi běhy. Po určitou část roku je možné využít auto jako přístřešek, ale přes léto hrozí přehřátí a bez vytápění je v zimě zase chladno. Někteří psi s sebou plácnou kdekoli a nic je nevyruší, jiní ale dorážejí na běhající psy až do padnutí. Takové byste měli naučit například to, že v přenosné boudičce nebo kleci mají vždy klid a mohou spát. Boudičku snadno umístíte někam do stínu a nebudete psa rušit, pokud si například budete muset odskočit na záchod nebo na prohlídku parkuru. Začněte se zvykáním na boudičku u sebe doma, na cvičáku i na intenzivních trénincích, aby se pak s klecí nesetkal poprvé až na závodech.

Hry s klecí nejsou pro kočku.

Někteří psi se na parkuru bojí rozhodčího nebo pomocníků. Pokud to váš trenér zatím nedělá, řekněte mu, že byste chtěli začít závodit a jestli by nemohl simulovat při tréninku rozhodčího – běhal kolem zón či šel podél slalomu, občas zamával rukama, jako by signalizoval chybu, pískal na píšťalku před startem či při "diskvalifikaci". Někteří psi se bojí například vysokých chlapů nebo kšiltovek či jiným pokrývek hlavy – pokud máte za trenéra drobnou dívku, je dobrý nápad pořádat i někoho dalšího, jestli by se psovi nepodíval na zóně na tlapky, aby ho pak na závodech nic nepřekvapilo. Rozhodčí je před závody uvedený v propozicích, pokud například víte, že se váš pes bojí mužů, najděte závody, kde posuzuje žena.

Na vašich prvních závodech vám bude rozhodčí před prvním startem psa měřit. Znamená to, že by pes měl pes v klidu stát, zatímco mu rozhodčí osahá kohoutek, přiloží míru k boku a na kohoutek. Aby bylo měření co nejméně stresující, je dobré psa alespoň trochu zvykat. Míru si můžete nahradit dvěma tyčkami, na kohoutek stačí krátká a tenká, například vařečka nebo ukazovátko, podle toho, co budete mít doma po ruce. Odměňujte psa za to, že klidně stojí a nechá si nejdříve k boku přiložit jednu tyčku, pak i za to, že se ho druhou dotknete na kohoutku. Když mu nebude vadit, že s ním manipulujete vy, můžete poprosit někoho dalšího z rodiny, pak přátele na cvičáku, a pak se třeba při nějaké návštěvě závodů domluvit s rozhodčím, jestli by vám ho cvičně nezměřil. Nebojte se, i když by se vám nepodařilo, že by pes na povel stál jako socha, většinou se pak podaří ho na značný počet velmi dobrých pamlsků přemluvit, aby chvilku vydržel v klidu. Jen v případě, kdy pes propadá panice a hrozí, že by mohl ublížit sobě nebo ostatním, může rozhodčí odmítnout psa dále stresovat a doporučí psovodovi ještě trénovat přípravu na měření.

Máte tedy psa, který umí všechny překážky, překonává je samostatně, vy u sebe nemusíte mít odměnu, dokážete si zapamatovat delší trasu a psa po ní plynule navádět, pes se nebojí lidí ani psů okolo překážek a dokáže stát v klidu tak dlouho, aby ho mohl cizí člověk změřit. Teď je ještě potřeba, abyste vy znali pravidla, kterými se na závodech máte řídit. Základní je to, že závodit smějí pouze psi starší osmnácti měsíců. Většina psů má v tomto období už ukončený růst kostry a může být dostatečně nasvalená, aby zátěž závodů zvládla. Dalším pravidlem je, že mohou startovat jen týmy, které mají výkonnostní průkaz. Je potřeba si ho od klubu pořídit ještě před prvním startem, při prvním startu vám do něj rozhodčí zapíše výšku psa a kategorii, ve které budete závodit, a zapisují se do něj výsledky zkoušek, na jejichž základě pak tým může postoupit do vyšší kategorie, pokud bude chtít.

Dále je důležité se seznámit s pravidly, jak se můžete ke psovi chovat – hrubost ke psovi je naprosto nepřípustná. To znamená, že ho nemůžete tahat za kůži nebo chytat za ocas, a čemkoli horším ani nemluvě. Můžete si psa na start přivést na vodítku a psovi pak v klidu sejmout obojek i vodítko, nebo je dostatečně ovladatelný a může přijít i na volno. Menší psi jejich psovodi někdy nosí v náručí, to je rovněž možné za předpokladu, že ho pak na zem nehodí jak pytel brambor. I příchody "na start" je dobré cvičit v tréninku.

Pro chyby a odmítnutí na trati jsou také pravidla. Většina "chyb" se nijak neopravuje – když pes skočí zónu nebo shodí laťku, pokračujete dál v běhu. Ale pokud vynechá tyčku ve slalomu, tak je to chyba, kterou by psovod měl opravit, pokud pak chce pokračovat v běhu. "Odmítnutí", které může pes získat například tím, že oběhne překážku, se opravují – pes musí vždy překonat překážku v pořadí a ve správném směru. Jedinou výjimkou je stůl, pokud ho pes přeběhne a naskočí z opačné strany, tak je to odmítnutí, ale psa už necháváte na stole, nijak ho neopravujete. Zdá se vám to složité? Poproste o výklad i s názornými ukázkami svého trenéra, dívejte se na závodníky na soutěžích a klidně se ptejte okolostojících, jestli by vám vysvětlili, co se na parkuru děje. Nikdo se vám nebude smát, každý nějak začínal. Můžete se také rozhodnout opravit i chyby, například vrátit psa na zónu, ale to má za následek diskvalifikaci.

A to je snad konečně všechno. Pamatujte, že i sebepečlivější trénink vás nikdy nepřipraví na úplně každou situaci, která vás na závodech může potkat. Jak napsal výstižně J. R. R. Tolkien: "Ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců." Ale rozhodně vám může pomoci zvládat i nečekané situace více v klidu a tím klid přenést na svého psa. Vždycky si pamatujte, že váš pes je váš sportovní partner, ne sportovní náčiní, a hlavním cílem závodů není vyhrát, ale bavit se.