OhodnotitAhoj lidičky, jestli máte chvilku, povím vám svůj příběh. Uvařte si kávu, zakousněte sušenku a jdeme na to.
Můj život začal asi před 8 lety. Narodil jsem se mamince Adélce, tatínka jsem nikdy neviděl, ale měl jsem tři brášky a dvě sestřičky. S maminkou se nám žilo moc hezky. Jednoho dne nás náš pán naložil do krabice a postupně rozvozil po okolních vesnicích a tak začal můj život s babičkou Marií.
Babička Marie mě dostala jako dárek ke svým 72. narozeninám. Byla ráda, ale největší radost měla vnoučata. Celý víkend si semnou hezky hrála, pak odjela a já zůstal sám s babičkou Marií. Babička bydlela v domku se zahrádkou a já měl svůj pelíšek v boudě. Občas jsme šli i ven za vrátka, to jsem byl tuze rád. Tolik nových vůní a kamarádů!
Jak čas plynul a já rostl, babičce Marii ubývaly síly. Už se mnou nechodila ven za vrátka, místo toho chodila sama, vždy říkala: „Musíš být hodný a počkat tu, já jdu k lékaři“. Jak jsem nechodil ven a babička byla čím dál tím víc zavřená doma, nudil jsem se. Když už přeci jen babička ven vyšla, měl jsem obrovskou radost a tak jsem skákal a skákal, abych babičce mohl oblíznout obličej. Bohužel babička jednou ztratila rovnováhu a upadla. Strýc ji vzal zase k doktorovi a ona se vrátila o holi. Byl jsem moc rád že se vrátila, ale místo pomazlení mě strýc uvázal na řetěz k boudě. Řetěz byl moc krátký a já vždy doběhl na jeho konec a prudce se zarazil.
Dny plynuly a já nechodil ven za vrátka, ani mě nepouštěli z řetězu. Babička Marie dokonce panu poštákovi říkala, že se mě bojí. No chápete?! Mě! Přitom já jí tak moc miloval, i přesto že jsem byl den co den uvázaný na řetězu. Říkala, že na ní vrčím, nikdo už ke mně nesměl. Vždy mi jen opatrně hodili misku s jídlem. Já nevrčel, vážně ne, nevím, jak na to přišli, já mám rád všechny lidi! Občas mě bolel krk od toho narážení na konec řetězu, ale vrčet bych si na nikoho nedovolil! Babička byla stále slabší a už vůbec neslyšela, občas mi zapomněla dát najíst a občas mi dala dvakrát. Okolo boudy jsem měl vyšlapané bahnivé kolečko a do boudy mi někdy i pršelo.
Jednoho dne přišel zase strejda. Přivedl dvě ženy a babičce vysvětlil, že musím do útulku, že mi tam bude líp. Já tomu vůbec nerozuměl, ale ty ženy měly moc dobré pamlsky a tak jsem skákal co mi řetěz stačil. Nebály se mě ani trochu a sundaly mi dokonce i řetěz. Jejich auto vonělo po psích dobrotách, po psích kamarádech a dobrodružství, a tak jsem nastoupil jediným skokem a prozkoumával ty vůně. Dojeli jsme na místo, kde bylo víc pejsků, ale nikdo z nich nebrečel ani nebyl smutný. Dostal jsem svůj kotec s boudou. Páni! Do té boudy vůbec neteklo! Měla i předsíň a byla měkce a čistě vystlaná.
Druhý den jsem šel na vycházku! Chápete to? Po těch mnoha letech na řetězu! To vám byla taková paráda! Mohl jsem čuchat značky ostatních pejsků i stopy lesní zvěře. Svět se mi změnil!
Nyní chodím ven několikrát denně a na krku už nemám obojek a řetěz, ale postroj. Prý mám od neustálého narážení na konec řetězu poškozený hrtan a tak chrochtám jako buldoček. Kvůli tomu chrochtání se mě asi babička Marie tak bála.
Hodně kamarádů už z útulku odešlo za tu dobu co tu bydlím. A pro mě si pořád nikdo nepřišel. Že prý jsem moc starý. Chápete?! Já a starý? Já jsem v plné síle! Domeček ohlídám, na výlet s vámi taky půjdu moc rád a pak se budeme mazlit. Mazlení to já totiž tuze rád.
Moje jméno je Dredík a čekám na vás v útulku Voříškov kousek za Prahou.
Pro více informací kontaktujte přímo miniazyl Voříškov, Anežka 723 14 99 29, Lenka 723 35 97 20, email: voriskov@gmail.com, http://voriskov.cz/
Dredík má svoji kartu i zde na PesWebu
