Co mě klikrtrénink naučil o delfínech, psech, koních, vlcích, gorilách, medvědech a akvarijních rybičkách...

Karen Pryorová, světoznámá průkopnice na poli tréninku zvířat bez použití trestů, vyvinula klikrtrénink jako pozitivní, bezpečnou a účinnou metodu, jak usměrňovat zvířecí chování, čímž naprosto zásadně ovlivnila životy miliónu zvířat i lidí.

Kniha S klikrem do zvířecího nitra přibližuje nejen klikrtrénink jako takový, ale i to, z čeho vychází, jak a proč funguje a co všechno díky němu autorka při svých setkáních se zvířaty zažila. To ale není zdaleko všechno – prostřednictvím poutavých zvířecích příběhů umožňuje čtenářům porozumět tomu, jak lidé a zvířata myslí a jak se chovají.

"Stojím na kraji prašné cesty v malém městečku v Jižní Americe. Kolem mě prochází bosý umouněný kluk, hodně malý, můžou mu být tak tři nebo čtyři roky. Ukusuje buchtu. Za ním poskakuje hubené štěně, i ono je ještě hodně malé.

Kluk se otočí, spatří štěně a zahrozí mu pěstí. Štěně se přikrčí a přitiskne se k zemi. Kluk se vítězně zasměje: „To jsem ho vyděsil!“ Otočí se a jde dál. Štěně se zvedne a plíží se za ním – a představte si, že kluk za chvíli zapomene, že má v ruce buchtu. Upustí ji na zem, štěně ji popadne a peláší s ní pryč.

Takhle se chováme k domácím zvířatům od té doby, co jsme s nimi začali žít. Jednáme s nimi jako s podřízenými hloupými lidskými tvory. Ovládáme je. Trestáme je. Nutíme je dělat to, co chceme. A zvířata se snaží přijít na to, jak nás přimět, abychom udělali to, co chtějí ona. Obě strany mohou z takového systému něco vytěžit: v tomhle případě hubené štěně získalo něco k jídlu a kluk zažil vzácný okamžik nadřazenosti.

Člověk, který zvířata skutečně trénuje a dělá něco víc než jen to, že jim v jednu chvíli vyhrožuje a v příští chvíli jim dá nažrat, je vždycky něčím zvláštní. Často se o něm říká, že má „cit pro zvířata“, „přirozené nadání“. Tohle nadání mívá obvykle dvě složky: zájem o určitý druh zvířat (trenéři psů trénují psy, trenéři koní trénují koně) a nadprůměrnou znalost toho, jak rafinovaně využívat strach a sílu.

Tradiční výcvik zvířat, jaký se provádí po tisíciletí, se opírá především o sílu, zastrašování a bolest. Tradiční trenéři sice taky někdy používají pochvaly a odměny, ale jejich hlavním cílem je zvířeti dominovat, tedy ovládnout ho a získat kontrolu nad jeho chováním, a hlavním nástrojem je strach a bolest.
Tradičních trenérů je mezi námi spousta. V dnešní době samozřejmě odůvodňují své praktiky pseudovědeckým vysvětlováním o vůdčím postavení ve smečce a o důležitosti dominance a získání alfa pozice, ale základní metodou je i přes jakoukoli zástěrku trestání, a lidé tenhle přístup většinou akceptují.

Většina majitelů koní má ještě pořád ve stáji biče a ostruhy. Stěny obchodů s potřebami pro domácí zvířata jsou ověšené škrticími řetízky a regály obložené elektrickými obojky a lidé je kupují. Možná je používáte i vy. Nebudu se s vámi přít. Síla a zastrašování lidem fungovaly od té doby, co se u táborových ohňů (nebo možná spíš u hromad odpadků) objevili první psi.

Ale dnes už je tohle všechno zastaralé. Dnes už totiž máme nový způsob, jak se chovat ke zvířatům..."

https://www.plotknihy.cz/cs/s-klikrem-do-zvireciho-nitra