EIC – Excercise Induced Collapse

Máte labradora a už se stalo, že mu na procházce zeslábly zadní nohy? Tak si určitě přečtěte tento článek o nemoci EIC! V dnešní době vám ani průkaz původu nezaručí stoprocentní zdraví psa, proto si vždy před výběrem psa sežeňte o plemeni co nejvíce informací! I chovatelskou stanici je nutné vybírat pečlivě.

Týká se labradorů, curly coated retrieverů a chesapeake bay retrívrů
U žádných jiných retrívrů ani jiných ras nebyla tato mutace genu prokázána. EIC si nevybírá barvu ani pohlaví – je procentuálně zastoupena u všech. Nejčastěji se výcvikový kolaps projeví u mladých psů/fen ve věku mezi pěti měsíci až třemi roky (v průměru ve 14 měsících). Postihuje obvykle jedince zdánlivě zdravé, ve výborné kondici, dobře osvalené, temperamentní a energické. U klidných domácích mazlíčků se nemoc EIC nemusí nikdy objevit, přestože jsou třeba jejími přenašeči a mohou ji tak předat potomkům. (Proto je nutné si při výběru psa počínat opravdu obezřetně a zjistit si co nejvíce informací o chovu a rodičích! Netřeba určitě připomínat, že chovy bez PP znamenají mj. i nepříjemnou skutečnost, že psi nejsou testováni, tudíž se nikdy nedozvíte pravdu o štěněti, a kupujete doslova „zajíce v pytli“ – pozn. red.).

Příznaky: slábnou zadní nohy
Prvním příznakem je houpavá chůze – zadní nohy slábnou a nejsou schopné unést váhu psa. Mnozí postižení psi pokračují v běhu a přitom za sebou táhnou zadní nohy. Pohyb je nekoordinovaný, převážně u zadních končetin, typický je strnulý „dlouhý“ rozkročený krok spojený se svalovou slabostí. U některých psů následuje i slabost předních nohou a někdy dokonce až úplná neschopnost pohybu. U jiných dochází ke ztrátě rovnováhy a možným pádům, částečně když se vzpamatovávají z úplného kolapsu. Většina kolabujících psů zůstává při plném vědomí a čilá, pořád se snaží o běh a pohyb, jen asi čtvrtina postižených psů během záchvatu působí omráčeně a dezorientovaně. Je běžné, že se symptomy zhoršují 3–5 minut po ukončení cvičení.
Postižení psi snášejí lehkou až střední zátěž, ale namáhavější výcvik s větším vzrušením vyvolá slabost a následně kolaps. Postižení psi nejsou strnulí nebo citliví na bolest, po zotavení nekulhají.

Hrozí smrt
Většina psů se vzpamatuje během 5–25 minut Psi nevykazují bolestivost během záchvatu nebo po zotavení.
Bohužel někteří postižení psi během cvičení zahynuli (jsou známy i případy, kdy se pes např. utopil) nebo dokonce při odpočinku těsně po záchvatu kolapsu vyvolaného výcvikem. Ne všechny úhyny způsobené EIC přitom nastaly u psů považovaných za těžce postižené (měli už hodně kolapsů).
Takže pozor na to, máte-li takto postiženého psa, nikdy tuto nemoc nepodceňujte a jakmile během cvičení zaznamenáte první příznak kolapsu (špatná koordinace, slábnutí), cvičení okamžitě ukončete a psa zklidněte.

Co vše může přispět ke kolapsu

Může to být rozdílnější okolní teplota, než na jakou je pes zvyklý, nadměrné dýchání, strach a vzrušení. Vzrušivější psi jsou citlivější na vyvolání kolapsu i bez vedlejších faktorů – např. při aportu, slídění, práci se zvěří. Při běžných procházkách, běhání či tréninku je kolaps méně pravděpodobný.
Psi s příznaky EIC jsou zřídka schopni pokračovat ve výcviku nebo soutěžích. Zdá se, že pokud jsou postižení psi vyloučeni z tréninku a nejsou přehnaně zatěžováni, stav psa se nezhoršuje a pes si může krásně žít jako domácí mazlík. Jsou schopni žít téměř normální život, pokud majitel omezuje jejich intenzivní cvičení a vzrušení. Stav u mnohých se zdá být lepší s přibývajícím věkem a zpomalováním aktivity.
Nejúčinnější léčbou u většiny psů je vyhýbat se intenzivnímu cvičení ve spojení s extrémním vzrušením a ukončit cvičení při prvních příznacích slabosti.

Je to dědičná nemoc
Defektní gen, který je na vině kolapsů, byl objeven nedávno a psa je možno nechat na tuto nemoc testovat. Vyšetření provádí laboratoř University of Minnesota (v USA) a v Evropě má exkluzivní licenci německá laboratoř Laboklin (má pobočku už i v ČR).
Vyšetření lze provést z krevního vzorku nebo stěru z ústní dutiny.

Test určí, zda je pes:
Postižen – nese dvě kopie mutace genu (E/E)
Přenašeč – nese jednu kopii mutace genu (E/N)
Čistý – nenese žádnou zmutovanou kopii (N/N)

Každý pes má dvě kopie stejného genu, jednu od matky a jednu od otce. Mutace genu způsobujícího EIC je děděna autozomálně recesivně, což znamená, že všichni postižení psi (vykazující známky kolapsu) mají dvě kopie zmutovaného genu, jednu od matky a jednu od otce. Oba rodiče postiženého psa jsou minimálně přenašeči, a tak se dostává kopie zmutovaného genu na všechny jejich potomky. Individuální psi s podobnými příznaky by měli být vyšetřeni na další nemoci, se kterými je EIC zaměňováno veterináři a chovateli, nejpravděpodobnější je atypická epilepsie.

Postižení psi (E/E) přenášejí EIC na všechny své potomky a do chovu nepatří.

Přenašeči EIC (E/N) nevykazují příznaky kolapsu (a jeví se tak jako čistí, tedy N/N) a přenášejí zmutovanou kopii genu na přibližně polovinu svých potomků, proto je velmi důležité vědět stav EIC u druhého psa ze spojení.
Pokud je přenašeč spojený s čistým psem, žádné ze štěňat nebude postižené, ale polovina z nich budou přenašeči.
Pokud je přenašeč spojený s jiným přenašečem, polovina štěňat budou přenašeči, čtvrtina bude čistá a čtvrtina bude postižená.
Pokud je přenašeč spojený s postiženým psem, polovina štěňat budou přenašeči a polovina bude postižená.

Čistí psi (N/N) nemají EIC a nevykazují známky kolapsu.

Situace v českých chovech
Bohužel v chovu v ČR se zatím masově EIC netestuje, při rozmnožování hledí na testy jen hrstka zodpovědných – zájemci o štěňátka labradorů, karlíků a česepíků by se proto měli velmi důsledně zajímat o zdraví rodičů a o genetické vady, nikdo přece nechce mít nemocného pejska! Pokud někdo má přenašeče a chce s ním krýt, měl by jeho pes být spojen pouze s čistým jedincem – netestované psy krýt maximálně čistými jedinci.

A hlavně: nepodporujte chov psů bez PP! Jde o zdraví – ne o peníze!

Text: Zuzana Kratochvílová, chovatelka labradorů

ZKUŠENOST MAJITELE POSTIŽENÉHO PSA

Psa jsem si přál odmala. Jakožto alergikovi mi u rodičů nebylo přáno (zpětně jsem za to rád a nejen kvůli alergii), takže první pes do mého života vstoupil až po „postavení se na vlastní nohy“. Volba byla celkem jasná – chtěl jsem psa přátelského k lidem, nekonfliktního, chytrého a aktivního, a to vše splňoval labrador.
Než jsem si psa pořídil, něco málo jsem si o tom přečetl, takže pes s průkazem původu byl pro mě samozřejmostí. Co se zdraví týče, znal jsem pojmy jako dysplazie kyčelního a loketního kloubu a na základě toho jsem vybíral a nakonec našel. Chovatelskou stanici s aktuálním vrhem, po rodičích s čistými klouby, takže jsem se po několika návštěvách konečně dočkal a přivezl si svého prvního psa, Báru.
Baruška byla odmala šikovná na práci a kromě jiného byla vášnivá aportérka. Jednou měla během procházky v lese při házení aportů problém, se kterým jsem se do té doby nesetkal, ani o něm neslyšel – zadní nohy přestaly fungovat a zatímco předek psa chtěl a snažil se běžet dopředu, zadní část se bezvládně táhla za ní.
Po prvotním šoku jsem Báru uklidnil, po několika minutách klidu se zvedla jakoby se nic nedělo a normálně jsme se vrátili domů. To byl můj první kontakt s nemocí EIC. Vzhledem k tomu, že je to nemoc genetická a existovaly na ni testy, nechal jsem vyšetřit vzorek v zahraniční laboratoři, kde mi diagnózu potvrdili, Bára je affected neboli postižená – nese od obou rodičů vadnou část genu a nemoc se u ní projevila. Mezi majiteli postižených labradorů patřím k těm šťastnějším – náš první záchvat byl zatím i posledním, s nemocí umíme fungovat i nadále, akorát jsem tomu musel přizpůsobit některé věci – nemůžeme pracovat tak, jak bych chtěl, některé aktivity jsme museli omezit, před delšími procházkami a v horkých dnech se snažím psa preventivně namáčet a ochlazovat.
Na rozdíl od jiných nemocí, například epilepsie, kterým se běžný zájemce o štěně nemůže vyhnout, má EIC jasnou dědičnost a je snadno diagnostikovatelná genetickými testy. Informovaný zájemce o štěně může hledat spojení rodičů, kde je aspoň jeden (ideálně oba) testován s čistým výsledkem, zodpovědný chovatel krýt tak, aby se nerodila štěňata postižená a pokud možno ani přenašeči, aby bylo možné časem tuto nemoc z chovu zcela eliminovat.
U mého druhého psa byla otázka zdraví prioritou, proto jsem vybíral spojení s oběma rodiči testovanými na EIC i některé další nemoci.

Text: Martin Bruoth

Článek vyšel v časopisu č.2/2013

Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky. Děkujeme Vám