Země původu | Velká Británie |
---|---|
Název v zemi vzniku | Golden Retriever |
Kategorie dle FCI | VIII. Retrívři, slídiči a vodní psi |
Velikost | pes: 56 - 61 cm fena: 51 - 56 cm |
Hmotnost | 34-37kg |
Osrstění | Hladké nebo mírně zvlněné s dobrou podsadou, nepropustnou pro vodu. |
Zbarvení srsti | Jakýkoliv odstín zlaté nebo krémové, nikdy ne červené či mahagonové. Několik bílých chloupků je přípustné pouze na předhrudí. |
Celkový dojem | Symetrický, vyvážený, statný, vyrovnaného pohybu, má laskavý výraz. |
Povaha | Poslušný, inteligentní, laskavý, přátelský a důvěřivý a vyjadřuje přirozenou pracovní schopnost. |
Zaměnitelné plemeno | S hovawartem ve zlaté barvě. Zlatý retrívr je menší, má kratší a silnější končetiny a dobráčtější výraz. Hovawart, Flat coated retrívr |
Tento pes je svému pánovi hluboce oddán, velmi miluje i ostatní členy rodiny, a je na člověka silně fixován. Nezájmem o něj velmi trpí, pokud zůstává celý den sám, může dojít k poruchám chování. K cizím lidem se zlatý retrívr chová příjemně, pokud je správně vychován, nikdy nebývá agresivní. Při setkání s jinými psy je přátelský a nevyvolává rvačky. Problémy nejsou ani ve vztahu k ostatním domácím mazlíčkům. Pro svou absolutně neagresivní a mimořádně přátelskou povahu je zlatý retrívr považován za jedno z nejvhodnějších plemen k dětem. Jelikož je toto plemeno velice učenlivé, jeho výchova není příliš složitá. Velice rychle a snadno zvládá výcvik poslušnosti. Pro jeho velice citlivou povahu by nemělo být používáno při výcviku žádné násilí či jiná nevhodná metoda! Výcvik však musí být prováděn s důsledností, jako u jiných plemen psů. Ustájení v kotci je pro zlatého retrívra nevhodné, vzhledem k jeho potřebě soužití s pánem, ideální kombinace je zahrada s volným přístupem do domu.Toto plemeno našlo mnohostranné pracovní využití jako záchranářští, lovečtí, slepečtí, asistenční psi pomáhající invalidním lidem a v poslední době se začali také uplatňovat jako policejní a vojenští psi pro vyhledávání a označování výbušnin a drog. Dlouhé procházky kombinované s aportováním nejlépe z vody jsou vhodným způsobem venčení psa tohoto plemene. Z tohoto psa můžete vychovat i hlídače zahrady či domu, ale pes obranář z něho nebude nikdy, protože nemá ani náznak agrese.
Jelikož popularita tohoto plemene v poslední době značně stoupla, a dochází k nepromyšlenému křížení množitelů, mohou se vyskytovat nejen dědičné choroby, ale i poruchy v chování – kousavost, nedůtklivost, neklid při výstřelu, bázlivost nebo agresivita
Na vývoji jednotlivých plemen loveckých psů se značnou, a dá se říci dokonce rozhodující měrou podílí změny způsobu lovu. Jejich příčinou byl zejména vývoj palných zbraní, odehrávající se v průběhu 14. století, zejména v jeho druhé polovině. Technickým zlepšováním zbraní se zvyšovala přesnost střelby, vlivem bezdýmného prachu se zvýšila razance střely a vznikem zadovek s jednotlivými náboji se podstatně zrychlila frekvence střelby. Z toho pramenící stále nové možnosti lovců kladly větší nároky na jejich psy. V důsledku toho zaznamenali pokles svého významu hlavně honiči, používaní při parforsních štvanicích. Těžiště práce loveckého psa se stále více přesouvalo na dohledávku postřelené zvěře a na její přinášení. Tato tendence trvá vlastně dodnes. V důsledku toho se lovci začali ohlížet po skupině psů, kteří by byli schopni splnit s úspěchem tyto požadavky. Dnes je již zcela jasné, že takovou skupinu psů našli – nese název r e t r i e v e ř i . Tento název pochází z angličtiny a je do češtiny překládán jako přinašeči, donašeči nebo aportéři. Práce přinašečů - retrívrů se poněkud liší od práce jiných loveckých psů. Retrívr doprovází střelce, sleduje střelenou zvěř a na povel ji přináší. Postřelenou zvěř pak stopuje, chytí a přinese střelci. Jak už bylo řečeno, jeho práce navazuje na práci anglických ohařů.
Existuje 6 samostatných plemen retrívrů. Jsou si svou povahou, přístupem k lidem a pracovitostí velmi podobní. Název retrívr však vznikl ještě dříve, než existovala plemena retrívrů. Byli to psi různých loveckých plemen, kteří měli za úkol najít a přinést ulovenou, především pernatou zvěř. Předek dnešních retrívr pochází z Newfounlandu, kam se patrně dostal již s prvními osadníky putujícími z Anglie. Někteří psi, kteří se buď po útěku od svých majitelů, nebo z jiných příčin usídlili v divočině, se přizpůsobili místním krutým podmínkám. Vzhledem k určité geografické izolaci a současně různým křížením s domorodými indiánskými psy i vzájemně mezi sebou začíná v daném prostředí měnit nově příchozí pes v endemického jedince, tj. v živočicha s univerzální upotřebitelností v této divoké a mrazivé krajině. Mění se nejen jeho povahové vlastnosti, ale i tvar těla, osrstění, získává silné běhy s tlapami opatřenými plovacími blánami. U psů se objevuje vydří ocas - oboustranně zploštělý, klenutá hruď dokonale přizpůsobená i k plavání v nepříznivých podmínkách mořského proudu. Navíc získali tzv. "water-resistant" srst - velmi kvalitní, husté a nepromokavé osrstění a velkou vášeň pro práci ve vodě. Psi se stali značně otužilými, téměř nenáchylnými k běžným onemocněním Cestovatel W. E. Cormack, podnikající v roce 1662 pěšky cestu napříč Newfoundlandem, napsat do svého cestovního deníku zážitek, kdy v třeskutém mrazu viděl malé psy, lovící ryby v ledové vodě. S úžasem sledoval, jak se znovu a znovu neúnavně potápěli do nezamrzlých řek a po chvíli se opět vynořovali, zpravidla s ulovenou rybou v tlamě. Vybíhali na břeh, kde své úlovky spořádali, pranic se nestarajíce o to, že na nich voda tuhne v led. Z popisu těchto psů se dá celkem hodnověrně usoudit, že to, co W. E. Cormack viděl, byli předchůdci psů Sv. Jana a tedy i vlastně prapředchůdci dnešních retrívrů. Tyto psi si obyvatelé Newfounlandu pro jejich schopnosti opět začali odchytávat a dále šlechtit.
Počátkem 19. století byly na Newfoundlandu známy dva odlišné typy psa sv. Jana: 1) mohutní dlouhosrstí psi, používaní jako tažná zvířata a ke sbírání sítí. Z těchto důvodů byli při selekci vybíráni psi větší, silnější a velice odolní. (předchůdce dnešního novofundlandského psa) 2)drobnější krátkosrstí psi (předchůdce dnešního labradora) byli používáni rybáři k donášení ryb a ulovených mořských ptáků z vody. Místní lovci velmi přísnou selekcí vybírali psi, kteří projevovali vytrvalost v dohledávce postřelené zvěře, museli mít ochotu k práci ve vodě, pro přinášení střelené pernaté, musel být odolný proti chladu, větru a dalším nepříznivým podmínkám, které se na poloostrově Newfoundland každý rok tvrdě projevovaly Při dohledávání postřelené zvěře si počínali tak výborně, že tato vlastnost vešla ve známost a velmi zaujala anglické lovce.
Od roku 1713 do roku 1759 přecházela oblast Newfoundlandu do vlastnictví Anglie a postupem času se rozvinul čilý rybářský obchod mezi těmito dvěma oblastmi. Oba typy těchto psů začali postupně přicházet do Anglie od roku 1800. Stalo se tak s námořníky, přivážejícími tresky z Newfounlandu, a to pravděpodobně v hrabství Dorset. V prvním importu se jednalo celkem o tři psy, pojmenované "Jock", "Nell" a "Brandy". Posledně jmenovaný přišel ke svému jménu již na lodi, která je převážela z Ameriky do Evropy a to za velice neobvyklé události. Jednomu z námořníků spadla při poryvu větru do moře čepice. Pes, který to zahlédl, se podle svého zvyku bez jakéhokoliv otálení vrhnul do ledové vody a s čepicí připlaval až k lodi. Než námořníci spustili člun a vytáhli psa na palubu, uplynulo přes dvě hodiny. Druhý hrabě z Malmesbury , který to vše z paluby sledoval, nemohl ani uvěřit, že pes je po tak dlouhém pobytu v ledové, jen několik stupňů teplé vodě ještě vůbec naživu. Nicméně neváhal ihned započít s oživováním napolo ztuhlého zvířete, použit přitom starý osvědčený anglický recept: brandy. Psa sice opil, nicméně jakmile se tento probral z kocoviny, byl naprosto zdráv a v pořádku. Tato zkušenost vévodu jen utvrdila v tom, že odolnějšího loveckého psa pro sychravé Skotsko již asi těžko kde jinde najde. A právě ve Anglii, křížením Malého psa Sv. Jana s anglickými psy např., s Irským vodním španělem, Tweed španělem, Wetterhoundem a různými setry vznikl Wavy Coated Retriever. Tento pes se již velmi podobal dnešním retrívrům co do velikosti, povahových vlastností a chutí k přinášení. Jeho srst byla střední až dlouhá, vlnitá, ale nikdy kudrnatá. Byla nestálá v barvě a s různými znaky. V roce 1885 dovoz psů náhle ustal, neboť na New Foundlandu byl vydán zákon, který prakticky zakazoval chov psů.
V roce 1895 byl v Anglii vydán zákon o karanténě, a od té doby již nebyl možný žádný dovoz chovných psů z New Foundlandu do Anglie. Výsledkem bylo, že angličtí chovatelé byli nuceni začít se šlechtěním plemen a začaly se tedy tvořit různé variety retrívrů. Zlatý retrívr je plemeno poměrně mladé a o jeho přesném původu se stále diskutuje. Lord Tweedmouth na svém sídle, v padesátých letech 19. století, zkřížil pískově až žlutě zbarveného Wavy Coated Retrievera jménem „Nous“ s fenou dnes již neexistujícího Tweed water španiela s jménem „Bella“. V následujících 20-ti letech křížil potomky tohoto páru s Flat Coated Retrievery, s Irskými setry a s pískově zbarveným Bloodhoundem. Výsledkem byl pes s vynikajícími povahovými vlastnostmi, vrozenou chutí k přinášení, s velmi líbivým vzezřením a s výborným čichem. Tak vznikl Golden Retriever. Toto plemeno bylo uznáno Anglickým Kennel klubem v roce 1913.