Země původu | Česká republika |
---|---|
Název v zemi vzniku | Český fousek |
Kategorie dle FCI | VII. Ohaři |
Velikost | pes: 60 - 66 cm fena: 58 - 62 cm |
Hmotnost | pes: 28, nejvíce 34 kg fena: 22, nejvíce 28 kg |
Osrstění | Srst je trojího typu. - Podsada je měkká, hustá, asi 1,5 cm dlouhá. Zabraňuje pronikání vlhkosti ke kůži. V létě téměř vylíná. - Krycí srst je 3-4 cm dlouhá, obzvláště tvrdá a rovná, dobře přiléhající k tělu. - Pesíky jsou 5-7 cm dlouhé, tvrdé, výrazné především na předhrudí, hřbetní linii, slabinách a plecích. Na zadní straně končetin je srst delší a tvoří tzv. pero. Prut nemá na spodní straně "kartáč". Osrstění hlavy je na spodní čelisti a pysku delší a měkčí, čímž tvoří typický vous. Srst na obočí je výrazná a směřuje šikmo nahoru. Čelo, temeno a líce jsou pokryty krátkou hrubou srstí, ucho srstí měkčí a krátkou. |
Zbarvení srsti | Bělouš s hnědými plotnami nebo bez nich, hnědák s prokvetlými znaky na předhrudí a spodní části končetin nebo bez nich. |
Celkový dojem | Ušlechtilý pes, střední velikosti, s tvrdou srstí, jeho celkový vzhled svědčí o odolnosti a síle. |
Povaha | Snadno ovladatelný a přítulný k člověku. Má vrozené vlastnosti pro práci v poli, v lese a ve vodě, vrozenou ostrost na škodnou. |
Zaměnitelné plemeno | Jen zkušený odborník ho dokáže odlišit od německého ohaře drátosrstého. Ten se může vyskytovat i v černobílé varietě. Německý ohař drátosrstý |
Je to typ všestranného ohaře, který vykazuje vytrvalost, výkonnost, pracovitost a odolnost. Všestranně lovecky upotřebitelný pes pro lov v poli, na vodě i v lese. Oddaný, lehce cvičitelný a učenlivý, sebevědomý pes. Nesnáší hrubé zacházení a nesmí být ani agresivní, ani bázlivý. Dobře udržuje kontakt s vůdcem, hledá s náruživostí, je vytrvalý, disponuje dobrým nosem a vynikajícím způsobem vystavuje. Jeho charakteristickými vlastnostmi jsou zejména výrazný smysl pro stopu, pevné vystavování, vynikající vlohy pro přinášení a cílevědomé sledování stopy na vodě při velké ochotě k vodní práci. Dobře zvládá práci v obtížném terénu i extrémní počasí. Jako výkonný lovecký pes nesmí projevovat bázlivost po výstřelu, strach ze zvěře, absenci vloh k vystavování a přinášení a nechuť k vodní práci.
Nejstarší a zcela konkrétní zmínka o českém loveckém psu, zvaném canis bohemicus, pochází z roku 1348, kdy Karel IV. daroval markraběti braniborskému Ludvíkovi "k bavení se honbou výkonné tři psy honné".První smečky loveckých psů, ačkoli již tehdy v Čechách nazývaných ohaři, výkonem však ještě psi honicí, přivedl již Karlův otec král Jan Lucemburský, jako jeden z prvků západoevropské kultury, pronikající do Království českého. Lovectví bylo v té době ve Francii, Itálii a Španělsku o mnoho pokročilejší, lov zde patřil k samozřejmosti šlechty. Konečně už Tomáš Štítný ze Štítného (asi 1325 - 1405) uvádí v jednom ze svých traktátů na adresu středověkého rytířstva: "Má-liž kratochvíl v lovích se sokoly, s jestřáby, s krahujci, s ohaři, s chrty, s vyžlaty, v běhu komonstava!" Evropská šlechta udržovala četné politické i společenské kontakty, ovlivnily i chov loveckých psů. Z doby Karlova syna Václava IV. (1376 - 1420) jsou již doloženi vedle takzvaných ohařů i vodiči, slídnici, chrti, štváči, psi pod sokola, býkohryzové a další. Panstvo zajíždělo i na vzdálené hony s vlastními smečkami a psi bývali ceněným darem. V případě loveckého psa z Čech to dokládá např. dopis pana Jindřicha z Rožmberka polskému králi Zikmundovi z roku 1525, v němž se hovoří o daru tzv. sledníka. Úkolem psa-sledníka bylo vyhledat zvěř, kterou následně štvali psi honíci. Ohařem tedy ještě nebyl míněn lovecký specialista "vystavující" lovci nalezenou zvěř, přesto však lze vysledovat počátky pozdějšího rozlišení plemen dle užití. Zminuje se o nich patrně i Bohuslav Balbín (1621 - 1688) ve svém díle Miscellanea historica regni Bohemiae, že slouží "ku plování a přinášení zastřelených ptáku z rybníků". České království se tak velmi brzy zařadilo mezi země, v nichž mohli slavní malíři dalších století, jako Paul de Vos, van Dyck, Jan Breughel, P.P. Rubens a zejména J.E. Ridinger, hledat náměty pro své strhující lovecké výjevy.
Rostoucí vliv na vzrůstající specializaci jednotlivých skupin i plemen loveckých psů měl vývoj zbraní a měnící se škála lovné zvěře. Pro ohaře byla v tomto směru zlomem druhá polovina 19. století, kdy byl v celé Evropě intenzivně zaváděn chov drobné zvěře. To kladlo zvýšené nároky a požadavky právě na výkon a upotřebitelnost ohařů, mezi nimi i odolnější hrubosrstí ohaři, především francouzští grifoni a Italští spinone.V širších vývojových souvislostech je tedy český fousek jedním z nejstarších plemen ohařů v Evropě a zřejmě nejstarším drsnosrstým ohařem, který se doloženě podílel na formování řady dalších plemen, byť známých a mezinárodně uznaných dávno před ním. Snahy o zformování nebo spíše o obnovu původního českého ohaře začaly nabývat reálnější podoby po roce 1881, kdy byl v Království českém založen zemský spolek pro chov a cvičení loveckých psů a krátce nato zavedena první česká plemenná kniha loveckých psů. Velmi podrobný popis českého hrubosrstého ohaře podal v díle Myslivost roku 1882 lesmistr J. Černý, přičemž již roku 1834 krátce zmínil české ohaře všech tří druhů srsti v díle Savectvo český přírodovědec Jan Sv. Presl. V roce 1884 pak vyzval členy České lesnické jednoty lesmistr Zenker ke snahám vyhledat a zachovat původní české plemeno loveckého psa. V roce 1896 byl v Písku založen specializovaný klub chovatelů českého fouska. Úspěšný chov vážně narušila první světová válka. Vznik samostatného Československé republiky v roce 1919 pak umožnil založení České rodové knihy a v roce 1924 obnovení chovatelského klubu s názvem Spolek pro ohaře hrubosrsté - český fousek. Ten převzal standart českého fouska z roku 1882 a postavil chov na skutečně odbornou úroveň. Přesto byl český fousek uznán Mezinárodní kynologickou federací (FCI) až v roce 1964. Český fousek se s oblibou využívá jako všestranný lovecký pes v lese, v poli i při vodních pracích, kde se projevuje živě a aktivně. Dobře ovladatelný, inteligentní pes velmi přátelský a oddaný.