Zlatý retrívr

 Zlatý retrívr
Pro začátečníky Náročný na pohyb Vyžaduje péči o srst Pro držení doma Pro držení venku

Základní údaje plemena

Země původuVelká Británie
Název v zemi vznikuGolden Retriever
Kategorie dle FCIVIII. Retrívři, slídiči a vodní psi
Velikostpes: 56 - 61 cm fena: 51 - 56 cm
Hmotnost34-37kg
OsrstěníHladké nebo mírně zvlněné s dobrou podsadou, nepropustnou pro vodu.
Zbarvení srstiJakýkoliv odstín zlaté nebo krémové, nikdy ne červené či mahagonové. Několik bílých chloupků je přípustné pouze na předhrudí.
Celkový dojemSymetrický, vyvážený, statný, vyrovnaného pohybu, má laskavý výraz.
PovahaPoslušný, inteligentní, laskavý, přátelský a důvěřivý a vyjadřuje přirozenou pracovní schopnost.
Zaměnitelné plemenoS hovawartem ve zlaté barvě. Zlatý retrívr je menší, má kratší a silnější končetiny a dobráčtější výraz. Hovawart, Flat coated retrívr

Charakter a chování

Tento pes je svému pánovi hluboce oddán, velmi miluje i ostatní členy rodiny, a je na člověka silně fixován. Nezájmem o něj velmi trpí, pokud zůstává celý den sám, může dojít k poruchám chování. K cizím lidem se zlatý retrívr chová příjemně, pokud je správně vychován, nikdy nebývá agresivní. Při setkání s jinými psy je přátelský a nevyvolává rvačky. Problémy nejsou ani ve vztahu k ostatním domácím mazlíčkům. Pro svou absolutně neagresivní a mimořádně přátelskou povahu je zlatý retrívr považován za jedno z nejvhodnějších plemen k dětem. Jelikož je toto plemeno velice učenlivé, jeho výchova není příliš složitá. Velice rychle a snadno zvládá výcvik poslušnosti. Pro jeho velice citlivou povahu by nemělo být používáno při výcviku žádné násilí či jiná nevhodná metoda! Výcvik však musí být prováděn s důsledností, jako u jiných plemen psů. Ustájení v kotci je pro zlatého retrívra nevhodné, vzhledem k jeho potřebě soužití s pánem, ideální kombinace je zahrada s volným přístupem do domu.Toto plemeno našlo mnohostranné pracovní využití jako záchranářští, lovečtí, slepečtí, asistenční psi pomáhající invalidním lidem a v poslední době se začali také uplatňovat jako policejní a vojenští psi pro vyhledávání a označování výbušnin a drog. Dlouhé procházky kombinované s aportováním nejlépe z vody jsou vhodným způsobem venčení psa tohoto plemene. Z tohoto psa můžete vychovat i hlídače zahrady či domu, ale pes obranář z něho nebude nikdy, protože nemá ani náznak agrese.

Jelikož popularita tohoto plemene v poslední době značně stoupla, a dochází k nepromyšlenému křížení množitelů, mohou se vyskytovat nejen dědičné choroby, ale i poruchy v chování – kousavost, nedůtklivost, neklid při výstřelu, bázlivost nebo agresivita

Původ psa

Na vývoji jednotlivých plemen loveckých psů se značnou, a dá se říci dokonce rozhodující měrou podílí změny způsobu lovu. Jejich příčinou byl zejména vývoj palných zbraní, odehrávající se v průběhu 14. století, zejména v jeho druhé polovině. Technickým zlepšováním zbraní se zvyšovala přesnost střelby, vlivem bezdýmného prachu se zvýšila razance střely a vznikem zadovek s jednotlivými náboji se podstatně zrychlila frekvence střelby. Z toho pramenící stále nové možnosti lovců kladly větší nároky na jejich psy. V důsledku toho zaznamenali pokles svého významu hlavně honiči, používaní při parforsních štvanicích. Těžiště práce loveckého psa se stále více přesouvalo na dohledávku postřelené zvěře a na její přinášení. Tato tendence trvá vlastně dodnes. V důsledku toho se lovci začali ohlížet po skupině psů, kteří by byli schopni splnit s úspěchem tyto požadavky. Dnes je již zcela jasné, že takovou skupinu psů našli – nese název r e t r i e v e ř i . Tento název pochází z angličtiny a je do češtiny překládán jako přinašeči, donašeči nebo aportéři. Práce přinašečů - retrívrů se poněkud liší od práce jiných loveckých psů. Retrívr doprovází střelce, sleduje střelenou zvěř a na povel ji přináší. Postřelenou zvěř pak stopuje, chytí a přinese střelci. Jak už bylo řečeno, jeho práce navazuje na práci anglických ohařů.

Existuje 6 samostatných plemen retrívrů. Jsou si svou povahou, přístupem k lidem a pracovitostí velmi podobní. Název retrívr však vznikl ještě dříve, než existovala plemena retrívrů. Byli to psi různých loveckých plemen, kteří měli za úkol najít a přinést ulovenou, především pernatou zvěř. Předek dnešních retrívr pochází z Newfounlandu, kam se patrně dostal již s prvními osadníky putujícími z Anglie. Někteří psi, kteří se buď po útěku od svých majitelů, nebo z jiných příčin usídlili v divočině, se přizpůsobili místním krutým podmínkám. Vzhledem k určité geografické izolaci a současně různým křížením s domorodými indiánskými psy i vzájemně mezi sebou začíná v daném prostředí měnit nově příchozí pes v endemického jedince, tj. v živočicha s univerzální upotřebitelností v této divoké a mrazivé krajině. Mění se nejen jeho povahové vlastnosti, ale i tvar těla, osrstění, získává silné běhy s tlapami opatřenými plovacími blánami. U psů se objevuje vydří ocas - oboustranně zploštělý, klenutá hruď dokonale přizpůsobená i k plavání v nepříznivých podmínkách mořského proudu. Navíc získali tzv. "water-resistant" srst - velmi kvalitní, husté a nepromokavé osrstění a velkou vášeň pro práci ve vodě. Psi se stali značně otužilými, téměř nenáchylnými k běžným onemocněním Cestovatel W. E. Cormack, podnikající v roce 1662 pěšky cestu napříč Newfoundlandem, napsat do svého cestovního deníku zážitek, kdy v třeskutém mrazu viděl malé psy, lovící ryby v ledové vodě. S úžasem sledoval, jak se znovu a znovu neúnavně potápěli do nezamrzlých řek a po chvíli se opět vynořovali, zpravidla s ulovenou rybou v tlamě. Vybíhali na břeh, kde své úlovky spořádali, pranic se nestarajíce o to, že na nich voda tuhne v led. Z popisu těchto psů se dá celkem hodnověrně usoudit, že to, co W. E. Cormack viděl, byli předchůdci psů Sv. Jana a tedy i vlastně prapředchůdci dnešních retrívrů. Tyto psi si obyvatelé Newfounlandu pro jejich schopnosti opět začali odchytávat a dále šlechtit.

Počátkem 19. století byly na Newfoundlandu známy dva odlišné typy psa sv. Jana: 1) mohutní dlouhosrstí psi, používaní jako tažná zvířata a ke sbírání sítí. Z těchto důvodů byli při selekci vybíráni psi větší, silnější a velice odolní. (předchůdce dnešního novofundlandského psa) 2)drobnější krátkosrstí psi (předchůdce dnešního labradora) byli používáni rybáři k donášení ryb a ulovených mořských ptáků z vody. Místní lovci velmi přísnou selekcí vybírali psi, kteří projevovali vytrvalost v dohledávce postřelené zvěře, museli mít ochotu k práci ve vodě, pro přinášení střelené pernaté, musel být odolný proti chladu, větru a dalším nepříznivým podmínkám, které se na poloostrově Newfoundland každý rok tvrdě projevovaly Při dohledávání postřelené zvěře si počínali tak výborně, že tato vlastnost vešla ve známost a velmi zaujala anglické lovce.

Od roku 1713 do roku 1759 přecházela oblast Newfoundlandu do vlastnictví Anglie a postupem času se rozvinul čilý rybářský obchod mezi těmito dvěma oblastmi. Oba typy těchto psů začali postupně přicházet do Anglie od roku 1800. Stalo se tak s námořníky, přivážejícími tresky z Newfounlandu, a to pravděpodobně v hrabství Dorset. V prvním importu se jednalo celkem o tři psy, pojmenované "Jock", "Nell" a "Brandy". Posledně jmenovaný přišel ke svému jménu již na lodi, která je převážela z Ameriky do Evropy a to za velice neobvyklé události. Jednomu z námořníků spadla při poryvu větru do moře čepice. Pes, který to zahlédl, se podle svého zvyku bez jakéhokoliv otálení vrhnul do ledové vody a s čepicí připlaval až k lodi. Než námořníci spustili člun a vytáhli psa na palubu, uplynulo přes dvě hodiny. Druhý hrabě z Malmesbury , který to vše z paluby sledoval, nemohl ani uvěřit, že pes je po tak dlouhém pobytu v ledové, jen několik stupňů teplé vodě ještě vůbec naživu. Nicméně neváhal ihned započít s oživováním napolo ztuhlého zvířete, použit přitom starý osvědčený anglický recept: brandy. Psa sice opil, nicméně jakmile se tento probral z kocoviny, byl naprosto zdráv a v pořádku. Tato zkušenost vévodu jen utvrdila v tom, že odolnějšího loveckého psa pro sychravé Skotsko již asi těžko kde jinde najde. A právě ve Anglii, křížením Malého psa Sv. Jana s anglickými psy např., s Irským vodním španělem, Tweed španělem, Wetterhoundem a různými setry vznikl Wavy Coated Retriever. Tento pes se již velmi podobal dnešním retrívrům co do velikosti, povahových vlastností a chutí k přinášení. Jeho srst byla střední až dlouhá, vlnitá, ale nikdy kudrnatá. Byla nestálá v barvě a s různými znaky. V roce 1885 dovoz psů náhle ustal, neboť na New Foundlandu byl vydán zákon, který prakticky zakazoval chov psů.

V roce 1895 byl v Anglii vydán zákon o karanténě, a od té doby již nebyl možný žádný dovoz chovných psů z New Foundlandu do Anglie. Výsledkem bylo, že angličtí chovatelé byli nuceni začít se šlechtěním plemen a začaly se tedy tvořit různé variety retrívrů. Zlatý retrívr je plemeno poměrně mladé a o jeho přesném původu se stále diskutuje. Lord Tweedmouth na svém sídle, v padesátých letech 19. století, zkřížil pískově až žlutě zbarveného Wavy Coated Retrievera jménem „Nous“ s fenou dnes již neexistujícího Tweed water španiela s jménem „Bella“. V následujících 20-ti letech křížil potomky tohoto páru s Flat Coated Retrievery, s Irskými setry a s pískově zbarveným Bloodhoundem. Výsledkem byl pes s vynikajícími povahovými vlastnostmi, vrozenou chutí k přinášení, s velmi líbivým vzezřením a s výborným čichem. Tak vznikl Golden Retriever. Toto plemeno bylo uznáno Anglickým Kennel klubem v roce 1913.