Tosa-Inu

 Tosa-Inu
Dobrý hlídač Pro zkušené kynology Pro držení doma Pro držení venku Pro fyzicky zdatné majitele

Základní údaje plemena

Země původuJaponsko
Název v zemi vznikuTosa Inu
Kategorie dle FCIII. Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští salašničtí psi
Velikostpes: min. 60 cm fena: min. 55 cm
HmotnostDo 90 kg
OsrstěníKrátké, tvrdé a husté.
Zbarvení srstiČervená, všechny odstíny žluté, meruňková, černá, žíhaná. Samostatné bílé znaky na hrudi a tlapách jsou přípustné.
Celkový dojemVelký pes robustní stavby a důstojného chování. Pes má zavěšené uši, kvadratickou tlamu a visící u kořene silný ocas.
PovahaCharakteristická je trpělivost, důstojnost, neohroženost a odvaha.
Zaměnitelné plemenoS mastifem či bulmastifem v odpovídající barvě, většinou má méně masivní hlavu a tělo. Mastif je mohutnější, bulmastif má kratší čenichovou partii. Anglický mastif, Bulmastif, Boerboel (Búrský buldok)

Charakter a chování

Tosa byla dlouhou dobu šlechtěna k specifickým psím zápasům, a z toho také vyplývá nejenom jejich vzhled, ale také povaha. Dnes v našich podmínkách jsou to psi spíše společenští. Jsou skutečně velmi osobití a sebevědomí ,bývají nedůvěřiví ke všemu novému a jediné, na čem jim opravdu záleží je, aby byli po boku svého pána nejlépe za každých okolností. Jsou to vynikající společníci. Je dominantní a sebejistá,což platí především pro psy. Výchova tosy by měla být důsledná, ale bez tvrdosti, která u vždy uškodí Stejně jako ostatní molosská plemena potřebuje především výchovu, výcvik - především ten služební je pro něj vysloveně nevhodný. Obranářské vlohy má pes pevně zakořeněny, není třeba je posilovat. Tosa se sice bude učit trochu pomaleji, ale to, co se jednou naučí, nikdy nezapomene. A to v kladném i záporném smyslu, proto je vhodná spíše pro zkušeného kynologa.

Původ psa

Tosa inu byl původně šlechtěn v Japonsku na ostrově Shikoku, v provincii Tosa, odtud tedy pochází název plemene. Japonci zde dlouhá léta pořádali psí zápasy k nimž se snažili vyšlechtit co nejlepšího bojovníka. Původní tosa Inu byl pes střední velikosti, typu severského špice do značné míry se podobala tehdejším nihon-inu, průměrná hmotnost lehce přesahovala 30 kilogramů. Ačkoliv historie tohoto typu psích zápasů sahá v Japonsku údajně až do čtrnáctého století, historie plemene tosa inu není nijak dlouhá. Větší oblibu si tosa získala v kastě samurajů prakticky až v první polovině devatenáctého století. Na konci devatenáctého století se zápasy psů praktikovaly především v některých správních okrscích na ostrovech Šikoku a Tohoku. Nejrozšířenější byly ve správním okrsku Tosa na Šikoku.

Japonské zápasy tos jsou zápasy výhradně mezi psy a jsou zásadně naprosto nekrvavé. Naše představy jsou značně ovlivněny západním pojetím psích zápasů, v nichž se nejvýše cení pes, který dokáže svého protivníka nejrychleji poranit a vyřadit tak z boje. Psi cvičení na zápasy západního stylu byli vycvičeni tak, aby se protivníkovi zakousli do nejzranitelnějšího místa, aby ho těžce poranili nebo dokonce zabili. Zmiňované zápasy v Japonsku měla jasná a poměrně přísná pravidla. A podobně jako v sumo si může pes postupně vybojovat tituly, jež sahají od úplného nováčka "maegashira" až po nejvyšší zápasnický titul - "meiken yokozuna". Titul však pes nezískává trvale. Pokud ihned po získání titulu jeho zápasnická kariéra neskončí, musí titul obhajovat a každá prohra pro něj znamená ztrátu hodnocení. Zápasů se účastnili pouze psi, nikoliv feny. Psi měli za úkol protivníka dostat na podložku a to bez kousání a vrčení, zápas se podobal spíše japonskému sumo, než krvavé podívané. Pokud to pes porušil, byl diskvalifikován. Za porážku, která vedla k okamžité diskvalifikaci, se také považovalo, pokud: - pes se úmyslně chňapá po svém protivníkovi, snaží se ho kousnout a štěká - pes štěká nebo kňučí strachy - pes ztratí svoji bojovnost a poodběhne o více než tři kroky. Vítěz se těšil velké úctě stejně jako jeho majitel.Zároveň byly Tosy používány jako společníci samurajů.Tento pes se však dnešní Tose příliš nepodobal.

V roce 1848 se začal chovem zabývat Dr. H. Sainta v blízkosti Nagasaki. Došlo ke spojení velmi agresivního psa z jeho chovu se psem "Shikoku". Jejich potomci se později proslavili jako velcí bojovníci a dají se považovat za předchůdce dnešního plemene Tosa Inu. V roce 1854 se změnila japonská zahraniční politika, byly zrušeny dosavadní přísné předpisy pro pohyb cizinců a spolu se zahraničními návštěvníky se do země dostávalo stále více cizích psů. Příznivci psích zápasů v oblasti Tosa byli zklamáni malým vzrůstem svých psů a neustále je srovnávali s velkými okcydentálními plemeny dog. Během několika málo dní se milovníci tos s nadšením pustili do křížení psů, jehož hlavním cílem bylo zušlechtit a zmohutnit celkový vzhled místního plemene. Během těchto chovatelských snah použili pravděpodobně bernardýna, mastifa, německou dogu, bloodhounda, anglického pointra, německého ohaře, buldoka a bulteriéra. Kolem roku 1900 se začali psi vozit do všech koutů Japonska a zápasy psů si vydobyly velkou oblibu v celé zemi. Druhá světová válka přivedla tosy - podobně jako řadu dalších velkých plemen - na pokraj vyhynutí. Zůstalo jen několik dospělých psů a dvě feny ve správní oblasti Tohoku a jeden pár psů na ostrově Kjúšú. A na základě těchto přežívajících psů byl díky ohromnému úsilí chovatelů založen nový chov tos.