Charakter a chování

Jsou bystří, inteligentní a vášnivě rádi loví. Jsou statní a vytrvalí, nadmíru schopní stopaři s vytříbeným nosem a poměrně silným hlasem. Je specialistou na lov zajíce a srnčí, ale loví také lišku a černou zvěř. Kromě vrozeného způsobu lovu může být používán jako všichni lovečtí psi k dohledávce na barvě. Způsob práce švýcarského honiče svědčí o jeho nasazení a odolnosti, jeho temperamentu a lovecké vášni. Je snadno ovladatelný a úzce spolupracuje se psovodem.V domácnosti je to příjemný společník, extrémně čistotný, reagující na každé slovo a velmi rychle se adaptující na podmínky života v rodině.

Původ psa

Velmi starý původ těchto psů splývá s původem francouzských honicích psů a psa svatohubertského.Na rozdíl od francouzských, švýcarští honiči nikdy nedostali anglickou krev. Ve Švýcarsku vzniklo původně pět na sobě nezávislých rázů honičů a traduje se, že tyto rázy byly po dost dlouhou dobu chovány naprosto odděleně. Na výstavě v Aarburgu v roce 1882 byla vystavována řada různých honičů, kteří se lišili typem, velikostí i barvou. V podstatě zde bylo k vidění 5 základních forem švýcarských honičů: 1. forma – tzv. obyčejní švýcarští honiči (bílí s oranžovými plotnami), dnes schwyzský honič 2. forma – thurgauští honiči (červenožlutí či hnědočervení hrubosrstí psi s bílou lysinou, bílým límcem, tlapami a špičkou ocasu), dnes již zcela vyhynulí; 3. forma – luzernští honiči (černé plotny na břidlicově šedém podkladě tvořeném bílými a černými chlupy); 4. forma – bernští honiči (trikolorní či bílí, černí a hnědočervení, často s hnědě ohraničenými plotnami, což byl důsledek přikřížení schwyzských honičů) 5. forma - aargauští honiči (hnědočervení psi s černým sedlem, často s bílou lysinou, hrudí a tlapami). Velký zlom nadchází na konci 19. století, kdy byla plemena švýcarských honičů na pokraji zániku. Bylo to především z důvodu rozpadnutí velkých honiteb na menší celky, přičemž švýcarští honiči jsou uzpůsobeni pro vytrvalé a rychlé sledování zvěře na velké vzdálenosti. Z tohoto důvodu se chov honičů silně omezoval, až některá plemena zcela vymizela, jako thurgauský honič nebo jurský honič - typ sv. Hubert a pracovně a tedy i chovem se upřednostňovaly nízkonohé, tedy pomalejší, variety honičů. V zájmu záchrany všech barevných variet povolila Mezinárodní kynologická organizace FCI vzájemné křížení. Tak se stalo, že předky některých bernských honičů jsou honiči luzernští. Stav se ale naštěstí postupně zlepšoval a od roku 1931 lze hovořit o nové výstavbě chovu. V současné době existují čtyři barevné variety švýcarských honičů; každá varieta se pak vyskytuje s dvojí délkou končetin (nízkonozí a s končetinami normální výšky). Nízkonozí švýcarští honiči jsou výsledkem křížení švýcarských honičů s basety nejrůznějších původů. Tito lovečtí psi jsou pomalejší než švýcarští honiči, ale mají všechny kvality psů větších. Proto mohou lovit jakoukoli zvěř v jakémkoli terénu. Jsou známí příjemným zabarvením hlasu. Všichni švýcarští honiči, normálního či malého vzrůstu, mají kromě jurského honiče svatohubertského typu tytéž všeobecné charakteristiky. Liší se pouze typem srsti a její barvou.